David Těšínský: Mám větší trému z rozhovoru v DVTV než z toho, že mě někdo zastřelí

Snažím se vytvářet prostor pro konfrontaci

Když někde vidím rozjásané snímky ze ztřeštěné zábavy na pražské náplavce, mávnu nad nimi rukou s tím, že si někdo honí lajky. Když zahlédnu reportáž z válečného konfliktu, připadá mi, že je možná moc daleko na to, abych se angažoval víc než jen povzdechem nad tou hrůzou. Pak jsou tady ale fotky Davida Těšínského, které ač na stejné téma, vzbuzují něco úplně jiného.

David je jedním z těch lidí, kteří mě dokáží neustále přesvědčovat, že existují i jiné bubliny než ta moje. Jeho fotky totiž nejsou na první dobrou jen reportážním záznamem, ale je v nich velký kus účastenství. Je dost pravděpodobné, že jste jeho práci už zaznamenali, i pokud jeho jméno přímo neznáte. Publikuje v mnoha domácích i zahraničních časopisech, má na kontě spoustu ocenění převážně za reportážní fotografii a historicky fotil třeba pro Reflex.

Krom toho teď chystá knihu, která má jeho dílo představit v uceleném, novém a hlavně osobnější podobě. Bavili jsme se o připravované knize, ale třeba i o tom, jak se dá zvládnout reálné světoobčanství na volné noze.

• Vypadá to, že jsi v nejlepším slova smyslu neřízená střela, bylo to tak vždy?

Už na škole jsem prostě nevěděl co dál a měl samý čtyřky, spíš z dobrý vůle učitelů jsem nepropadal. Chtěl jsem jít na elektrotechniku, ale kamarád mě stáhl na fotku. Tak jsem šel na střední odborné učiliště, obor fotograf. Tehdy mě stejně ale víc zajímala hudba, tak jsme založili kapelu. Škola byla bez maturity, a když jsem si dělal maturitní nástavbu, celou jsem ji spíš prospal. Chtěl jsem už tehdy hlavně cestovat a myslel jsem si, že ve škole plýtvám časem. Tak jsem začal cestovat.

• A to děláš doteď. Vlastně ani nemůžu uvěřit, že ti to vydrželo tak dlouho s takovou intenzitou.

To jsem prostě já. Ženu se za vším po hlavě, dávám do toho všechno a žiju dost spontánně. Rozhodnu se, že něco udělám, utratím za to všechny zbylé peníze. A namísto placení nájmu odjedu někam fotit. Naštěstí mi vesmír nějak přeje a všechno většinou nějak vyjde. Snažím se to zkrátka dělat, jak nejlíp umím. Občas jsem míval problém ten nájem zaplatit. Ale už se tím pomalu uživím, prodej autorských fotek, otištění reportáží v médiích a podobně.

• Stejně to musí na první pohled většině lidí znít neuvěřitelně. Ale je fakt, že ses tam nějakou dobu dostával.

Dělám to už dost dlouho, deset let. Dávám do toho všechno, nejen čas a peníze, ale zároveň i dovednost, kterou těch deset let nějak piluju. Dělal jsem prostě to, co mě baví. Nemůžeš do toho jít s tím, že vyděláš prachy. Stejně to ani není možný, pokud to není tvoje srdcovka.

• A co je konkrétně tvoje srdcovka?

Cokoli teď řeknu, bude jen škatulka. Dělám dokumentární fotku, reportáž. Snažím se ale hlavně vytvářet konfrontaci, nebo spíš prostor pro konfrontaci. K tomu používám fotku. Zajímá mě to, co sděluju. Ale ještě víc umění, předmět transformace, transformace tím sdělením.

• Tohle spojení mně samotnému připadá cizí. Reportážní fotografie se s uměním většinou nesetkají v jedné větě.

Je to stejné jako s hudbou. Máš třeba zábavovou kapelu a proti nim Rolling Stones. Ti první řeší jen to samotné hraní a vystupování. Pak jsou tady ale Stouni, kteří do toho dávají myšlenku, hudbu, vlastně nakonec úplně všechno.

Stejně tak podle mě funguje reportáž. Nejen tak, že ti podává nějakou informaci. Nejde jen o to zachytit ten moment. Jde i o to, jak ten moment zachytím já, o můj rukopis. Ani nemyslím úpravy, ty totiž nijak výrazně nedělám, ale hlavně to, jak to vyfotím. Nemám rád pojem fotograf. Snažím se dělat mnohem víc než jen fotit. Nechci dělat jen obrázky.

• Což asi bude jeden z důvodů, proč se u tebe nenajdou převážně technicky vycizelované snímky.

To ani nemá nic moc společnýho se mnou. To se můžeš zeptat kohokoli opravdu slavnýho. Ten ti taky řekne jediné - fotka nemusí být ostrá. To není nic o mně. Je to univerzální, nijak mě to nedefinuje.

• Na někoho to ale může působit ledabylým dojmem. U tebe je to ale předpokládám vědomá práce.

Odevzdávám všechno jedna ku jedný, jak to chci ukázat světu a není v tom žádná náhoda. Je to zkrátka můj rukopis. Dost šéfredaktorů mi napsalo, že moje fotky poznali, ač byly bez podpisu a ani nevěděli, že jsem fotil tohle téma.

• Jak bys ten styl sám specifikoval? A čím to všechno vytváříš?

Určitě je tam nějaká syrovost. A ten celkový feeling. Asi to ale přesně nedokážu, ani to vlastně sám nechci víc rozpitvávat. Fotím téměř vše na Canon EOS 5D Mark IV a 24-70 mm d/2,8 II. Jsem prostě fotograf s jedním objektivem.

Myslím, že se léčím člověkem

• Neděláš jen reportáž, fotíš lidi z favel a slumů, válečných zón, masové vrahy, ale i společenské projekty o lidech bezstarostně bourající konvence. Co je všechno spojuje?

Celá moje filozofie je zabíjet stereotypy a otevírat oči. V dnešní době máš hromady informací a pouhá fotka nemá skoro smysl. Nemůže změnit svět. Ta samotná konfrontace ale už něco změnit dokáže. A nemyslím tím fotku vraždy, ta nic moc nezmění, spíš všeobecně poukazuju na témata, která zažívám a konfrontuju s nimi lidi. Snažím se otevírat oči.

• Přesto bych mohl namítnout, že jsou to jenom fotky.

Myslím, že to má větší dopad, než si dokážeš představit. Moje fotky vídá spousta lidí. Od Czech Press Phota, Sony Awards, nominace ve World Press Photo. Moje fotky kupuje celkem dost zahraničních médií, občas třeba Spiegel, Stern, Vanity Fair, Le Monde, VICE atd. A taky tuzemský magazín Reportér. Každý měsíc prodám pár autorských fotek. Je to hodně relativní. Sám doufám, že máš pravdu. A snad to bude stejně i s chystanou knihou. Počítám, že to nebude "jen" fotoknížka.

Moje kniha není jen kniha, ale je to pro mě i tlustá čára za posledními deseti lety, který byly dost bohémský. Nepíšu tam jen o cestách, ale i o všech těch zběsilostech. Zkrátka to není jen fotografická publikace, ale jsou tam všechny mé životní příběhy, včetně dětství, dospívání, plus všechny ty extrémy z cest. A navíc alespoň polovina těch nejlepších fotek.

• Tlustá čára za čím?

Alkoholem, měl jsem s ním problém, pil jsem osm piv denně, občas jsem si dal pauzu a dal si jen čtyři.

• Počítám, že při tom tempu a některých tématech člověk potřebuje anestetikum.

Přesně, abych to zvládl. Myslím, že by to bez toho nešlo. A to jak to bylo šílený, jsem všechno vypsal do knihy. Bez piva bych se ani nedostal do situací, ve kterých jsem byl. Ať to byly jamajský ghetta, vyčleněný lokality v Detroitu, Ukrajina. Každý tam měl svoje. Buď to byla tráva, drogy, nebo chlast. Já měl pivo a díky tomu jsem vlastně i zapadl. Brali mě mezi sebe, a když se šlo koupit piko, počítalo se s tím, že tady Davidovi musíme vzít nějaké pivo. Na druhou stranu deset let prolitejch pivem. Teď se dávám trochu do klidu a už nechci, aby po mě třeba stříleli jako na Donbase a nebo fotit krvavý scény.

• A není to po tom všem najednou nuda?

Trochu jo, ale snažím se koncentrovat a vystřízlivět. Už jsem fotil válku, exorcismus, gangy, všechny extrémní témata, který jsem chtěl. A teď se soustředím na videodokumenty.

• Co ti ty divoké roky daly? Asi je naivní chtít to shrnout, ale nepůsobíš jako člověk, kterého bych se měl ptát na to, co mu to vzalo.

Už nejsem naivní. Dalo mi to vlastně úplně všechno. A taky svobodu a jistotu, že všechno je možný. Všude být, všechno zažít, všechno zkusit. Myslím, že se léčím člověkem. Když poznáš svět jako baťůžkář, který je s těma místníma ve slumech a favelách, nakonec seš lepší člověk. Když to teda přežiješ.

• Což se ti zjevně povedlo. Co teď chystáš nového kromě knížky? Je to konec Davida Těšínského-reportéra?

S reportáží nekončím. Chci se věnovat víc videu, točím teď dokument o Josefovi. (Jako vsuvku mi David ukazuje trailer, doporučuji shléhnout pro pochopení kontextu).

Je to blázen, proto jsme si rozuměli. Kamarádka mi povídala o svém známém v Ghaně a já za covidu jen chodil do ilegálního baru s holkama z Tinderu a už mě to nebavilo.

Josef mi tehdy napsal, ať přiletím, tak jsem letěl. Ani jsem nevěděl, že budu točit jeho, ale dopadlo to tak. Část materiálu jsem udělal přímo tam, ale to na dokument není. Vrátil se teď do Česka, do Kutný Hory. Tam za ním jezdím do jeho standardního prostředí, mezi jeho hajlující kámoše. Kam se hrabe seriál Most, tam to bylo jen nahraný. Teď dávám dohromady celý produkční tým.

• Takže se nenudíš! Vlastně bych ani nečekal nic jiného!

Davidova kniha je k předobjednání na jeho webu, stejně tak jako autorské printy. Jestli chcete tuhle neřízenou střelu postrčit dál na její transformační trajektorii, není nic lehčího, než zde.

Nemohl jsem se nezeptat na pár dalších otázek, na které odpovídal jazykem, který je mu nejbližší:

• Na co myslíš při čištění zubů?

• Jaká je tvoje oblíbená denní doba?

• Kde jsi nejraději sám?

• Kvůli čemu / s kým se nejčastěji směješ?

• Jaká je tvoje oblíbená neřest?

• web Davida Těšínského
• Instagram Davida Těšínského
• Facebook Davida Těšínského