9. 6. 2022 | 17 minut čtení

Jsem moc rád, když mohu čerpat informace od matadorů z oboru a nemusí to nutně platit jen pro fotku. V rozhovoru níže se nám povedlo spojit zkušenosti publicisty a redaktora Jana Kloučka, který stojí za projektem Skialpuj.cz a fotografa a lezce Tomáše Bintera. Kluci společně vyrazili na Krétu a rozhodně se tam neváleli na pláži.

"Kariéra by měla stát na základech dobrých fotek, příjemné spolupráce a solidní pověsti"

  • Honzo, jak dlouho děláš skialp a považuješ se za profesionála?

Moje první zkušenost se skialpem je stará přes dvacet let. Tehdy jsem ho jako náctiletý vyzkoušel poprvé. Měl jsem staré švýcarské armádní lyže, hole s hmotností dnešní kompletní skialpové výbavy a klasické sjezdové přeskáče. Zážitek to byl tak intenzivní, že mně trvalo dalších patnáct let, než jsem si ho zopakoval. 

Profesně se ale věnuju lyžování zhruba od roku 2005. Přes 13 let jsem se nejprve o sjezdu, pak běhu na lyžích a nakonec i skialpinismu psal coby redaktor a tvůrce SKI magazínu. Před pár lety se historie tohoto časopisu v Česku uzavřela, ale v ten čas už jsem byl naplno lapen skialpem: jak po profesní, tak soukromé stránce. Posledních pár let se tedy snažím o jeho popularizaci. Jak svými texty pro odborná i lifestylová média, tak vlastními projekty: specializovaným webem pro skialpové začátečníky nebo jako organizátor skialpového festivalu SkialpujFEST. 

Za profesionála z pohledu skialpinismu jako sportu se ale určitě nepovažuji. Když se na to podíváme čistě sportovní terminologií, pak jsou profesionálové sportovci. Skialpinismus bude ostatně součástí programu zimních olympijských her v roce 2026 v Cortině d'Ampezzo – takže i z tohoto pohledu jde o profi sport jako jakýkoliv jiný. Vedle toho můžeme za skialpové profesionály považovat ještě horské vůdce: ostřílené horaly, kteří mají za sebou náročný několikaletý výcvik a jejichž prací je bezpečně provést klienty horským terénem ať tím letním – třeba s lanem a karabinami – nebo zimním, tím často právě s pomocí skialpových lyží. 

  • Co děláš v pracovním životě?

Začínal jsem jako novinář a jak už jsem říkal, pár let bylo právě psaní o lyžování mou profesí. V posledních letech jsem se ale přibral i další aktivity a to je i důvod, proč z témat, o kterých píšu, zbyl už jen skialpinismus. Jsem spolumajitelem kreativní marketingové agentury Choice a věnuji se i projektům v oblasti realit.

  • Choice má na svědomí i server skialpuj.cz . O jaký web se jedná a co na něm návštěvník najde?

Ano, skialpuj.cz je taková naše radost. Dlouho jsem cítil, že jednou z největších překážek k tomu, aby někdo začal skialpovat, je nedostatek informací. Ten sport je opravdu hodně komplexní: potřebujete si pořídit poměrně sofistikovanou výbavu, znát místa kam se můžete jako začátečník vydat i zvládat základní dovednosti bezpečného pohybu v horách. 

Jednou z možností je, že máte kolem sebe kamarády, kteří se skialpinismu věnují a budou mít se začátečníkem trpělivost. Ale to každý nemá. Nebo si můžete najmout horského vůdce... ale také touhle cestou mnoho lidí nechce nebo nemůže jít. Pak zbývá: zkusit to sám. To znamená zjistit si informace a věřit, že jsou relevantní.  Právě proto jsme vytvořili #skialpuj. Nejde jen o portál, kde začátečníci najdou informace, které jsem zmínil. Pod touhle značkou dnes pořádáme skialpový festival, zavádíme výuku skialpinismu na školách, dokončujeme vývoj vlastní značky lyží nebo si jen hrajeme s vlastními designy triček. Prostě chceme spojit lyžaře, kterým skialp učaroval a pár dalších do tohoto sportu nadchnout.

© Tomáš Binter

  • Je mi 33, na lyžích jsem stál poprvé roce 1993, skialp jsem registroval až tak kolem 20. Je to mladý sport, nebo má v ČR tradici?

Skialpinismus je vlastně nejstarší lyžařská disciplína. Ostatně právě v tomhle stylu máme pojatu i grafiku jednoho z našich trik „Skitouring since 5842 BC“. Narážíme tím na to, že první zmínky o „lyžování“ se dochovaly v podobě rytin na zdech jeskyních a odhaduje se, že pochází někdy z 8. až 5. století před naším letopočtem. A protože tehdy se lyže samozřejmě nepoužívaly k zábavě, ale k pohybu a lovu – bylo nutné je opatřit něčím, co by umožňovalo chůzi. Zvířecí, později tulení a dnes „kozí“ srst se k tomu zdála ideální. 

Pokud se ptáš na skitouring jako volnočasovou aktivitu, tak její začátky jde zasadit zhruba na konec devatenáctého století. Za zakladatele jsou považováni dva muži: Němec Wilhelm Ritter von Arlt, který v roce 1894 jako první s lyžemi vystoupal na třítisícovku (rakouský Hoher Sonnblick, 3106 m n. m.) a, teď pozor, Skot, autor Sherlocka Holmse Sir Arthur Conan Doyle, jenž v témže roce absolvoval trasu ze švýcarského Davosu (1560 m n. m.) přes sedlo Furka (2431 m n. m.) do městečka Arosa (1775 m n. m.).

V Česku se „skialpovat“ začalo o dost později. S trochou nadsázky lze říct, že je to otázka až posledních let. S lyžováním jako takovým se v Česku začalo na přelomu 18. a 19. století a určitě už tehdy byli lidé, kteří tu zkoušeli s lyžemi i stoupat vzhůru. Ale vzhledem k charakteru našich hor nebyl moc důvod, aby tu skialp získal nějakou větší popularitu. České hory začaly být zajímavé až ve chvíli, kdy technický vývoj podstatně srazil hmotnost skialpové výbavy. Dnešní komplet: lyže, bota, vázání může vážit i jen okolo dvou kilogramů a s takovým setem se po horách dokážete pohybovat podobně lehce a rychle, jako na běžkách. S tím rozdílem, že výstup i sjezd je mnohem bezpečnější, pohodlnější a efektivnější.

  • Jak tomu bylo v posledních letech? Četl jsem, že díky covidu zažil skialp obrovský vzestup.

Ano, covid se opravdu na popularitě a hlavně veřejném povědomí o skialpu podepsal. Z nadsázkou říkám, že skialpinismus je tenisem devadesátek a golfem přelomu tisíciletí. Je dnes zkrátka „in“. Tím, že byly zavřené skiareály dostávali jsme my „šílenci chodící se sjezdovými lyžemi do kopce“ prostor i v masmédiích a zájem třeba o nákup skialpové výbavy rapidně rostl. Bylo to vidět i na horách. Ve skutečnosti ale pandemie jen akcelerovala trend, který započal někdy před deseti lety, a v Alpách ještě dřív. Dostupnější a hlavně komfortnější a lehčí výbava zkrátka zatraktivnila skialp mnohem větší skupině lidí. 

  • Není ČR přeci jen na Skialp malá? Kam by případně měl člověk vyrazit v Evropě?

Česká republika na skialp malá je. V nějaké formě se tu skialpinismus, nebo spíš fitness (speed) touring dá provozovat prakticky jen v Krkonoších a Beskydech. A v obou případech to je většinou jen o procházkách nebo běhu. Nejsou tu náročné horské terény, které by uspokojily pokročilejšího skialpinistu a těch pár, které by teoreticky mohli posloužit, jsou v zónách národního parku, kam je vstup zakázán. Tím si nestěžuju. České hory totiž výborně poslouží právě začátečníkům, kteří v nich najdou dostatek terénů ke svým prvním výletům. Mnoho z nich může být velmi bezpečných (stále jste v horách), vést po značených cestách a garantovat, že do hodiny narazíte na horskou chatu, kde se půjde občerstvit. Co víc si přát? A jakmile se se skialpem seznámíte víc, jde vyrazit dál. Zmíněná Evropa nabízí téměř neomezené možnosti. Nemusí to být jen Alpy. Za návštěvu stojí třeba Vysoké Tatry, Apeniny, Skandinávské pohoří ale i Bulharsko, Černá hora, Rumunsko, Řecko a tak dále. 

  • Schválně jsem se zeptal, protože jsem od tebe četl i článek o skialpu na Krétě. Myslel jsem si, že si děláte srandu, ale snímky a text hovoří za vše.

Ano, Kréta je taková naše libůstka. Kamarád ji objevil asi před šesti lety. Byl tam v horách v létě a došel na chatu Kallergi v pohoří Lefka Ori. Už bouda samotná je zážitek. Na Krétě tak nějak nečekáte horskou chalupu, kterou byste klidně mohli potkat v Alpách nebo Tatrách. Uvnitř pak viděl fotografie Kréťanů na lyžích a začal zjišťovat víc. Když jsme na Krétu jeli s lyžemi poprvé, vlastně jsme si mysleli to, co vy. Než jsme se přesunuli do hor a vylezli na kopec. Lyžařské podmínky jsou tam neuvěřitelné. Tamní hory si můžete představit jako přerostlou Šumavu, kde ale nejvyšší vrcholy téměř atakují hranici 2 500 metrů a jsou pokryty sněhem od prosince do dubna. Když jste uprostřed Lefka Ori, tak vám to do civilizace bude trvat nějakých 6 až 8 hodin chůze a to se nebudete flákat. Vylézt a sjet jde prakticky kterýkoliv kopec, přičemž ráno a dopoledne se hodí mačky a cepín, odpoledne se můžete těšit na parádní firnové lyžování.

Letos jsme na Krétu vyrazili hned ze dvou důvodů. Za prvé je to jedno z mála míst, kde se můžete ráno vykoupat v moři a po poledni už lyžovat z vrcholu Pachnes (2 453 m), přičemž celou cestu od moře na vrchol ujdete po svých. To jsme chtěli vyzkoušet. A pak: každé dva roky se na Krétě pořádá nejjižnější skialpový závod Pierra Creta, kterého se účastní víc než sto závodníků – a takovou atmosféru řeckého lyžařského závodu zkrátka chcete zažít. 

  • V rozhovoru pokračuje fotograf a lezec Tomáš Binter. Tome, navážeme na Krétu, proč si tam chtěl vzít Canon EOS R5

Předně, přes deset let fotím Canonem. I když s jistou dávkou skepse, dlouho jsem si přál vyzkoušet opěvovanou a vlastně z mého pohledu první použitelnou bezzrcadlovku od Canonu. A akorát pak nazrála situace – moje klasická zrcadlovka 5Ds přestala fungovat pár dní před odletem a tak se to zdálo jako ideální možnost.

© Tomáš Binter

  • Tvé předchozí fotografické dílo si tedy tvořil na zrcadlovky, dokážeš pro naše čtenáře zrcadlovky vs. bezzrcadlovky porovnat? 

I když bych dokázal najít pár much, pravda je, že to vnímám po dlouhé době jako tak zásadní technologický skok, že se tím vlastně trochu mění celé focení. Změn je spousta, ale především ostření je až neuvěřitelné. Používám hodně pevná světelná skla a jsem zvyklý na velké množství „odpadu“ kvůli neostrosti. S R5kou se člověk musí hodně snažit, aby proostřil, většinou stačí stisknout tlačítko a 9 z 10 fotek je perfektně ostrých, bez ohledu na komplikovanost kompozice nebo pohyb. Když mi o tom prvně vyprávěli starší kamarádi profíci, říkali: „To člověka to focení skoro ani nebaví, jak je to snadný.“ S tím ale nemůžu souhlasit, mě to bavilo hodně ?

  • Jak se fotí skialp? Terén je často divočina, náročné podmínky na techniku i fotografa. 

Fotit skialpinisty je hlavně dřina. Často to vyžaduje předbíhat o stovky metrů a když parťáci projdou kolem, zase schovat fidlátka a honem je dobíhat, a to celé pořád dokola. Někdy to chce vyběhnout na vedlejší kopec, fotit za jízdy ve volném terénu a tak podobně. Vlastní skialpový zážitek tím pro mě často trpí. Místo kochání se vždycky strašně dřu a soustavně vymýšlím jak a odkud fotit, v batohu nesu pět kilo navrch a někdy ani nepřinesu kloudnou fotku. Hory umí být ty nejlepší i nejhorší kulisy, záleží dost na počasí. A i když si všechno pěkně sedne, prostě to občas člověk neodhadne a zkazí. Vezme si nevhodné sklo nebo proostří a v tu chvíli je to celé trochu k vzteku. S technikou mám ale dobré zkušenosti a to ji zrovna nešetřím. Mráz snáší dobře, leda baterek beru raději víc.

  • Vím, že si i fotografem měsíčníku Reportér. Co obnáší taková práce?

Patřím k magazínu Reportér už pár let a jsem nesmírně vděčný, že s touhle skvělou redakcí vůbec můžu spolupracovat. Časopis se zdaleka nevěnuje jen reportážím, naopak je tematicky nesmírně pestrý a zdaleka nejčastěji do něj fotím portréty.  Běžné focení ale bohužel má jen minimální pompéznost. Vezmu si batoh s foťákem a bag s jedním, dvěma záblesky a vyrazím za tím, koho jdu portrétovat. Nemám asistenta, málokdy dopředu znám lokaci a často na focení dostanu pár minut. Stalo se mi, že mezi první a poslední fotkou uběhlo podle exifu dvě minuty padesát a ten člověk musel odcházet. Já ale potřeboval (a měl :) ) tři použitelné a rozdílné fotky, aby se daly dát k sobě do článku. Člověka to pak nijak netěší, ale je třeba si poradit. Často to připomíná focení na film. Není čas nic kontrolovat a pak trnu, jestli „to tam je“. Velmi výjimečně je prostor udělat fotky tak, jak bych chtěl já, ale to je asi celkem pochopitelné a člověku nic nebrání fotit si pořádně osobní věci.

Pokud jde o reportáže, těch dělám jich minimum, třeba dvě tři za rok a spíš pro radost a navíc tematicky takové, které mi připadají zajímavé. Nápad na téma buď někdo přinese, nebo jej můžu navrhnout, a i celé pojetí je pak dost na mně. Nedávno jsem se věnoval třeba dálkovému bruslení, tedy aktivitě o které asi většina ani neví, že existuje. Mě ale přijde kouzelná. Je v tom skvělá svoboda a jsem za ní vděčný. Běžný den u takového focení ale neexistuje, protože je to pokaždé úplně jiné a vyžaduje i odlišný přístup.

Obecně pokud to jakkoliv jde, se snažím na focení připravit. Ať už u portrétu, je fajn vědět koho fotím, jak vypadá, jaké mu podle mě sluší světlo nebo kde budeme fotit a nebo u reportáže, tam se těch příprav dá a mělo by udělat spoustu. Často sice celá příprava padne vniveč, věci nejdou podle plánu, fotí se jinde, není čas, ochota apod., ale stejně je dobré o tom dopředu přemýšlet.

  • Kdyby sis mohl vybrat, šel bys do reportážní fotky znovu? 

Já jsem s reportážní fotkou začínal, pracoval jsem pro agenturu ČTK. Postupně jsem se ale od reportáže odpoutal tak, že už pro mě není nic jiného než hobby jednou za čas, když se mi zdá focené téma jako zajímavý zážitek. Daleko víc mě těší dělat portréty a reklamní vizuály, čemuž se věnuju nejvíc. Je myslím dobré reportáž ovládat, jsem rád, že jsem s ní začal a rád si to jednou za čas připomenu. Ale už mě to stoprocentně fotograficky neuspokojuje. Další věc je, že podmínky pro fulltime fotoreportéry jsou dnes čím dál horší. Doba se změnila, focení taktéž a často mamlas s mobilem pořídí lepší fotku, než profík který přijde o půlhodinu později, protože prostě nemůže být všude první. Jako zásadnější žánr z hlediska fotografie dneška vnímám dokument.

  • Jak se na saturované fotografické scéně prosadit? Zkus naše čtenáře motivovat. 

Myslím, že to chce vytrvalost a píli, tahle práce se asi vlastně nedá dělat, pokud jí člověk není úplně posedlý. Zároveň je rozumné nebýt se sebou brzy spokojený a porovnávat své fotky s fotkami těch skutečně dobrých fotografů. Já vlastně z většiny focení chodím zklamaný. Přemýšlím co se nepovedlo, co jsem nezvládl a co jsem měl udělat jinak, navzdory třeba limitujícím podmínkám. Díky tomu se snad člověk pomaloučku ale pořád může zlepšovat. Věřím, že každá dobře odvedená práce se člověku vrátí. 

Zároveň to ale není jen o fotkách. Je dobré nezapomínat být slušným a milým člověkem na kterého je spoleh. S takovou výbavou myslím stačí hodně chtít a logicky se i hodně o fotografii učit. Prosadit se už pak bude otázka času. Sám jsem vydržel se focením živit dlouhé roky bez webu i sociálních sítí a i když se to brzy změní, rozhodně myslím, že by kariéra měla stát na základech dobrých fotek, příjemné spolupráce a solidní pověsti, spíš než na dobré sebepropagaci.

Doprovodné snímky © Tomáš Binter

CANON EOS R6 Mark II
CANON EOS R6 Mark II

Rozlišení 24,1 Mpx / obrazový procesor DIGIC X, Rozsah citlivosti až ISO 102 400, AF s technologií Dual Pixel CMOS AF II

62 990,-
CANON EOS R7
CANON EOS R7

Canon RF bajonet APS-C, CMOS senzor s rozlišením 32,5 Mpx, Dual Pixel CMOS AF II

36 490,-
CANON EOS R8
CANON EOS R8

Kompaktní fotoaparát pro focení i natáčení videa, Full frame snímač s rozlišením 24,2 Mpx, Dual Pixel CMOS AF II ostření s detekcí objektů, lidí a zvířat včetně ostření na oko

39 490,-

Související články

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za padesát let. Síla dokumentu je jinde

Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za...

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

Jaroslav Hora: Fotím hlavně pro ten zážitek

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

FotoŠkoda FEST - vlog jak se točil Švýcarák

Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
Instagram feed
I nás baví Instagram.
@fotoskodacz
Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...