Středoformátový souboj titánů: Pro koho je středoformát?

Kdo z nás na to má?

Digitální středoformát je (alespoň mezi běžnými fotografy) trochu bájný pojem. Spousta lidí o něm slyšela, pár vybraných jedinců ho drželo v ruce, ale jen velice úzká skupina lidí ho použivá v každodenní práci. Důvod je jednoduchý. Cena. Digitální stěny od Hasselbladu a Phase One byly pro normální lidi už od počátku věků téměř nedostupné. Ceny nejnovějších modelů začínaly kolem milionu korun a málokterý objektiv se dal pořídit pod 200 tisíc korun. I mezi profesionály se našlo jen pár lidí, kteří si dokázali vysokou cenu ospravedlnit počtem zakázek a středoformát reálně koupit. Ve většině případů se tak digitální stěny prostě pronajímaly na konkrétní práci a cena takového pronájmu se započetla mezi produkční náklady.

Před pár lety se ale situace změnila, a to hned dvakrát. Poprvé v roce 2010, kdy vyšel Pentax 645D, první dostupný středoformát. Sice s "cropem", tedy čipem o velikosti 44 x 33 mm namísto obvyklých 53.4 x 40 mm, ale zato jeho cena začínala na báječných 250 tisících korun, což působilo oproti milionu za Hasselblad nebo Phase One jako zjevení. Rok předtím sice vyšla s podobným strojem Leica (model S2), tam ale cena zdaleka tak příznivá nebyla.

Pentax 645D

Druhou revoluci odstartoval v roce 2016 Hasselblad s modelem X1D. Stavěl na myšlence, že přechod k bezzrcadlovkám, který v té době probíhal u "obyčejných" full-frame a APS-C foťáků, by možná slušel i střednímu formátu. Hasselblad tedy vytvořil něco, co vypadalo s trochou nadsázky jako středoformátový "kompakt". K dostání za (téměř) lidových 250 tisíc korun.

Pak ale přišel únor 2021 a fotografická scéna se otřásla ještě jednou. Přišel Fujifilm GFX 100S. Foťák, který v jednom balení kombinuje rozlišení těch nejdražších strojů od Phase One či Hasselbladu, rychlost a technologie nejnovějších vlajkových lodí od Canonu či Nikonu a přitom stojí méně než Sony A1. Divné, že? Někde přece musí být háček. Kompromis. Slabé místo. Pojďme ho společně najít.

Fujifilm GFX 100s

Pojďme zbořit pár mýtů!

Než se pustíme do praktického testu, rád bych se ještě na chvíli zamyslel. K čemu takový středoformát vůbec je? Dobrá otázka. Tradiční výrobci kolem středoformátových stěn vytvořili téměř mystickou atmosféru. Nekompromisní kvalita. Nepřekonatelný dynamický rozsah. Nejpokročilější systém na světě. Rozšiřitelnost, robustnost a v každém foťáku tři kouzelní trpaslíci, kteří vám dobarví barvy a dopilují kompozici. To všechno jsou marketingové triky, které vás mají přimět prodat auto, dceru, manželku i ledvinu a koupit si foťák. Zařadíte se v jediném okamžiku mezi naprostou světovou elitu, ozve se obří, vesmírný gong a vaše fotky budou… stejné. 

No ano. Středoformát je foťák jako jakýkoliv jiný. A budete se divit, zas tak moc se od zrcadlovky neliší. Začněme senzorem, tam je situace nejvtipnější. Senzory pro Hasselblad, Phase One, Fuji, Canon i Nikon totiž vyrábí… Sony. A často jde o jeden jediný senzor. V Sony A7R4 tak najdete úplně, ale úplně stejný senzor, jako ve Fuji GFX 100S a Phase One IQ4. Stejný. Jen si pro vlastní bezzrcadlovku Sony z waferu uřízne malý kousek, Fuji dostane o kus větší a Phase One si uřízne ještě větší. Zákonitě tedy platí, že výstup, dynamický rozsah, výkon na vyšší citlivosti i barvy budo, ano, tušíte správně, velmi podobné. 

Foto: Hasselblad

No dobře. Když to není v čipu, musí to být v objektivech. Nebo ne? I tady vás zklamu. Když se podíváme na další z "velkých" značek, situace se opakuje. Ty nejdražší objektivy řady H pro Hasselblad totiž nevyrábí Hasselblad. Vyrábí je Fujifilm. Takže ona mystická ostrost, kresba a barevné podání objektivu, které by tedy mělo být pro Hasselblad jedinečné, opět zas tak jedinečné nebudou.

Poslední šance. Musí to být hloubkou ostrosti! Všichni přece říkali, že středoformát má úplně jinou hloubku ostrosti. Bohužel, i tady nás čeká zklamání. Středoformát nemá jinou hloubku ostrosti. Je sice pravda, že když u objektivu se světelností například f/1.4 zvětšíme plochu čipu, hloubka ostrosti se zmenší. Problém je v tom, že takové objektivy na středoformát neexistují. Pokud tedy chcete jako fotograf dosáhnout maximálního rozostření pozadí, daleko lepší službu vám udělá full-frame foťák a některý z relativně dostupných f/1.2, nebo dokonce f/1.0 objektivů.

Pro koho vůbec (tradiční) středoformát je?

Zatím samé zklamání, že? Takže pro koho ten středoformát vlastně reálně je? Když odhlédneme od nasazení ve vesmírných, průmyslových a vojenských aplikacích a vynecháme i majitele úspěšných firem, kteří si ho kupují proto, že jim ladí ke krizi středního věku, zůstane nám malá skupina lidí, kteří středoformát opravdu potřebují. 

Potřebují z nějakého důvodu vyšší rozlišení. Mohou to být umělečtí fotografové, kteří své fotky prodávají jako velkoformátové tisky a rozdíl mezi 3 a 4.5 metrovým tiskem pro ně znamená vyšší výdělek. Může jít o reklamní fotografy, kteří jsou nuceni dělat z jedné fotky několik formátů (na výšku, na šířku, na čtverec, na nudli a na zahnutou špagetu). Nebo může jít o technické fotografy, kterým záleží na přesném vykreslení struktury produktu, dokonalou reprodukci obrazů nebo precizní zobrazení detailu strojního obrábění. A pak samozřejmě krajináři, portétní fotografové, nebo jiní fotografičtí umělci, kteří chtějí mít jistotu, že jejich dílo zůstane zachováno pro budoucnost, v té nejvyšší možné dosažitelné kvalitě.

Kompaktní středoformát Leica S3 navazuje na model S2

Tihle všichni mohou reálně potřebovat vyšší rozlišení a jsou ochotni za něj zaplatit odpovídající cenu. A to nejen v penězích. Středoformát byl vždy pomalejší. Více dat, vyšší nároky na zpracování, všechno déle trvá. Větší senzor znamená větší plocha k vykreslení a tím pádem větší, těžší objektivy. Které daleko pomaleji ostří. Vysoká cena zase znamená, že cílová skupina bude poměrně malá a tím pádem budou relativně malé i firmy, které digitální středoformát vyrábějí. To zase znamená malý vývojový tým a méně prostoru i financí pro inovace. Novinky, které známe ze světa zrcadlovek a bezzrcadlovek, tak přichází se zpožděním mnoha let, pokud vůbec.

Takže ano. Výstup má hodně megapixelů a díky kvalitním A/D převodníkům i pěkné barvy a dynamický rozsah, objektivy jsou velké a relativně ostré, ale celé je to vykoupené neuvěřitelně vysokou cenou, šnečím tempem práce a na vychytávky typu stabilizované čipy, objektivy, detekce obličeje apod. můžete rovnou zapomenout. Volba je na každém soudruhovi.

Středoformátové fotoaparáty

Přivítejme nového krále!

Pokud z mého dosavadního textu cítíte lehkou frustraci, cítíte ji správně. Se středoformátem jsem jako módní a reklamní fotograf pracoval v podstatě od začátku kariéry. První stěna, kterou jsem na zakázku použil byl 22 megapixelový Leaf Aptus 22. Nativní ISO 25, připojení přes FireWire. Na ISO 100 už fotky šumely. Opravdu hodně. O nestabilitě a neobratnosti celého systému bych mohl napsat román, ale ušetřím vás. Bude stačit, když shrnu, že focení na digitální středoformát opravdu nebylo nic, na co bych se těšil.

Leaf Aptus 22

Vloni se všechno změnilo. Přišel Fujifilm GFX100S. Malé, lehké tělo. Stabilizovaný čip. Relativně rychlé sériové snímání. Stabilizované, rychlé a brutálně ostré objektivy. Ostření, které vůbec poprvé ve světě středoformátu funguje. K tomu 4K video a možnost fotit do Capture One, místo obskurních nativních aplikací, jako byl Phocus od Hasselbladu.

Vývojáři z Fuji se evidentně rozhodli vzít všechno, co bylo na jejich APS-C foťácích dobré a funkční a natřískat to do středoformátového těla. Výsledkem je neskutečný hybrid, který dává výstup drahých středoformátů, ale v podobném balení a za podobnou cenu, jako moderní zrcadlovky nejvyšší třídy. Jasně, i tady se samozřejmě najdou kompromisy. Jsou ale dané formátem, nikoliv leností firem.

Fujifilm GFX 100s

Zatím neexistují široká světelná skla (za GF 30/2 bych dal ledvinu!), sériové snímání je omezené na 5 snímků za vteřinu a objektivy jsou o chlup dražší, než u full-frame foťáků. Celé to ale vyvažuje výstup, který z foťáku dostanete. Porovnávat s full-frame nemá smysl, tady se pohybujeme v kategorii středoformátu. A vězte, že 16 bitové RAWy z Fuji GFX mají naprosto stejné barvy, ostrost i pružnost, jako 8x dražší Phase One IQ4. Výkon na vyšší ISO je dokonce podstatně lepší, než nabízí 5x dražší Hasselblad H6D-100C. 

K tomu odpadly i všechny otravné středoformátové problémy. Foťák je rychlý, lehký, skvěle ostří a díky stabilizaci člověk udrží časy, na které by u větších kolegů potřeboval stativ. Focení se středoformátem je tak konečně, poprvé v životě, zábava. 

A jak fungují středoformáty v praxi? Příští týden se podíváme na porovnání fotoaparátů Fuji GFX 100S a Phase One IQ4 přímo v terénu!

chci si přečíst druhý díl Středoformátový souboj titánů: Fujifilm GFX 100S vs. Phase One IQ4