Středoformátový souboj titánů: Fujifilm GFX 100S vs. Phase One IQ4

Test středoformátů v terénu: Fujifilm GFX 100S vs. Phase One IQ4

Povede si skutečně nováček od Fujifilm tak dobře, jak očekávám, nebo je někde schovaný ještě jiný háček? Dal jsem dohromady malé, téměř komorní focení a rozhodl se vyzkoušet oba foťáky v praxi. Toto je výsledek. A pokud jste zmeškali první díl středoformátové série, nenechte si ho ujít:

Středoformátový souboj titánů: Pro koho je středoformát? 

Ovládání

Phase One je velký, těžký foťák. Samotné tělo váží přes dvě kila, objektivy (zvlášť monstra jako 150 mm) přidají další kilo až dvě. Na statickou práci v ateliéru, kde si můžete foťák odložit je to asi v pohodě, na práci v terénu už méně. Foťák působí robustně, kvalitně, moderně a interface je poměrně logický. Spoustu prvků lze ovládat přes dotykové obrazovky, což může někomu vyhovovat, já to nesnáším a mám daleko raději kolečka a tlačítka. Odezva je rychlá, ale celou dobu jsem měl pocit, že neovládám foťák, ale velkou, velmi drahou a trochu předesignovanou cihlu.

Fuji GFX oproti kolegovi působí jako lehce přerostlá zrcadlovka. Tělo váží necelé kilo a všechny ovládací prvky jsou tam, kde by je člověk u zrcadlovky čekal. Co potěší, je hromada tlačítek, která se dají naprogramovat dle libosti. Přeprogramovat lze i všechna kolečka podle toho, z jakého systému člověk na Fuji přešel a na co je zvyklý. Ani ty největší objektivy (110 mm) se nijak zásadně nepřehoupnou přes kilo. Celý systém působí daleko kompaktněji a pro uživatele zrcadlovky je přechod bezbolestný.

Zákulisí testu / Foto: Stanislav Petera

Ostření a stabilizace

Ostření bylo u středoformátů vždycky problém. Phase One není vyjímka. Nabízí stejně jako Hasselblad H6D jediný ostřící bod (uprostřed). Ten navíc není nijak přesný, takže v kombinaci s tím, že člověk musí často zaostřit a překomponovat, je úspěšné zaostření spíš otázka náhody, konstelace hvězd a daleko vyšší clony, než by člověk chtěl a potřeboval. Celý proces je velmi frustrující, protože člověk musí neustále kontrolovat, jestli už je fotka konečně ostrá, místo aby se mohl soustředit na komunikaci s modely, světlo a kompozici. Druhý zásadní problém je pohybová neostrost. Stačí miniaturní pohyb s foťákem a člověk má rázem mázlou fotku. Něco, na co už jsme si u zrcadlovek i bezzrcadlovek díky stabilizaci úplně odvykli. Nepomáhají ani krátké časy. Na Phase One jsem na 1/200s neměl šanci s 80 mm objektivem udělat ostrou fotku.

Na Fuji se stejným objektivem udržím bez problému 1/40s a práce s GFX je oproti PO jako pohádka. Rychlé, ultrazvukové ostření, stabilizovaný senzor i některé objektivy a chytří asistenti, kteří pomáhají ostřit na obličej či oko. O tom, že ostřících bodů si mohu zvolit kolik chci a kde je chci, ani nemluvě. Odpad, který díky špatnému ostření nebo pohybové neostrosti mám u Fuji, se může pohybovat kolem 5-10%. A u Phase One? Tam bude poměr podobný, ale bohužel v opačné verzi. Získat ostrou fotku mimo kontrolované prostředí studia je u tohoto systému opravdu problém.

Správně zaostřit a udržet ostrost je i přes krátké časy u Phase One téměř nemožný úkol. Jediná varianta, jak si může být fotograf opravdu jistý, je používat neustále kontroly, stativ a fotit pokud možno modely, kteří nedýchají. Phase One IQ4 / Foto: Stanislav Petera

Fujifilm GFX 100S / Foto: Stanislav Petera

Vyšší ISO

Tady to bude rychlé. Oba foťáky mají stejný čip a evidentně i kvalitní D/A převodníky, takže není problém fotit na vyšší citlivosti. Pro moje účely (reklamní kampaně, vlastní projekty) bych se nebál jít až do citlivostí kolem 3200, hraničně až 6400 ISO s jistotou, že výsledek půjde použít i na opravdu velké tisky.

Barvy a dynamický rozsah

Barvy jsou další věc, která je u obou systémů téměř stejná. Díky tomu, že jsme fotili oběma foťáky do stejného Capture One a střídali je v průběhu focení, velmi rychle se ukázalo, že výstup vypadá velmi podobně. Ani jeden foťák nemá výrazně lepší podání barev nebo dynamického rozsahu. Opět to přičítám tomu, že oba mají v podstatě stejný senzor Sony, jen si u Phase One pro svůj foťák uřízli o trochu větší kus.

Ostrost a data

Fuji GFX nabízí 100 Mpx rozlišení, Phase One IQ4 má 150 Mpx. Je to velký rozdíl? To záleží. Pro moje reálné užití je 100 Mpx dostatečných jak teď, tak za 10 let. Neexistují displeje, které by takové rozlišení dokázaly zobrazit a umělecké tisky, které z takového rozlišení lze vyrobit, jsou daleko větší, než jsem kdy potřeboval. Krom toho retušovat (nedejbože montovat) 100 Mpx fotky je daleko náročnější než běžné 50 Mpx fotky, které jsem zpracovával ještě nedávno, protože pixelů, které je třeba upravit, je jednoduše dvakrát tolik. Chtěl bych ve svém foťáku větší rozlišení? Rozhodně ne. 

Na druhou stranu kdybych byl krajinář, dělal high-end produktovou či architektonickou fotku nebo fotil reprodukce obrazů pro muzea, mohlo by mi dalších 50 Mpx přijít vhod. Jen bych se musel smířit s osminásobnou cenou, nekonečně horším ostřením a ovládáním i faktem, že za pár let stejně pravděpodobně přijde nová generace středoformátů, díky které budu moci svůj drahý stroj vyhodit.

Přestože Phase One nabízí o 50 % více rozlišení, praktický efekt není zdaleka tak velký, jak by člověk čekal. Jistě to bude zajímavé pro technické či produktové fotografy, pro focení lidí má Fuji GFX rozlišení dost i s rezervou. Phase One IQ4 / Foto: Stanislav Petera

Fujifilm GFX 100S

Shrnutí

Z mého pohledu je situace poměrně jasná. Fuji GFX 100S je vůbec první středoformát, který reálně stojí za pořízení. Je malý, rychlý, nabitý moderními technologiemi a výstupy jsou velmi podobné strojům, které stojí několikanásobky. Je to také vůbec první středoformát, se kterým mě baví fotit a u kterého se mohu spolehnout jak na ostření, tak na to, že bude fungovat i v extrémnějších podmínkách. Král je mrtev. Ať žije nový král.

Chci si pořídit Fujifilm GFX 100S

Poděkování

Za zapůjčení techniky bych rád poděkoval českému zastoupení Fujifilm (těla a objektivy GFX) a Petru Klierovi, který nám laskavě zapůjčil digitální stěnu Phase One IQ4 s objektivy. Další dík patří skvělým modelům, kteří se testu účastnili a báječné vizážistce Lindě Chudomelové.

Foto: Stanislav Petera