Jak vznikly zrcadlovky na kinofilm

Duše fotoaparátu aneb princip zrcadlovek

Říká se, že objektiv je duší fotoaparátu. Zkušení fotografové jsou ochotni si za objektivy připlatit nemalé částky a často investují do objektivů více než do samotného těla fotoaparátu. Objektiv je totiž to, co určuje charakter snímku: jak široký úhel záběru vidíme, jak jsou prokreslené detaily nebo jaký má snímek bokeh (rozostřené pozadí). Krásu objektivů nejlépe poznáte, když se začnete dívat na svět skrze objektiv samotný – jako u jednookých zrcadlovek.

Oliver Hihn: Elbaflex VX 1000 camera. Zdroj: Digitalrev

Jak funguje jednooká zrcadlovka

U dvouokých zrcadlovek máme dva objektivy: skrze jeden se díváme a skrze druhý fotíme (více se o dvouokých zrcadlovkách dočtete zde). U jednookých zrcadlovek tyto funkce zastává jeden a ten samý objektiv, skrze nějž fotíme i komponujeme snímek. A z čeho vychází název "zrcadlovka"? Tyto fotoaparáty v sobě mají uvnitř těla zabudované sklopné zrcátko. Obraz procházející objektivem se od zrcátka odráží vzhůru do hledáčku. Když je zrcátko nakloněné, tak přenáší obraz do hledáčku. V okamžiku expozice se zrcátko sklopí a světlo může procházet na plochu filmu. Po expozici se opět nastaví do původní polohy buď spolu s natažením filmu, nebo automaticky. U jednookých zrcadlovek se díváte na svět objektivem fotoaparátu – vaše lidské oko a mechanické oko fotoaparátu splynou obrazně řečeno "v jedno".

Víte, že známá americká fotografka Annie Leibovitz fotila v počátcích své tvorby na zrcadlovku Minoltu SRT-101? V našem bazaru najdete například model Minolta SRT100b. Zdroj: FotoŠkoda

Chci analogovou zrcadlovku z bazaru

Jak jednooká zrcadlovka vznikla

Koncept jednooké zrcadlovky je velice starý. Tento princip se poprvé objevuje zhruba v polovině 16. století. V 17. století malíři používali jako pomůcku ke komponování obrazu cameru obscuru, která měla uvnitř zabudované nakloněné zrcátko. Camera obscura je nejjednodušší optické zařízení a také nejstarší – její princip popsal už Aristoteles.

Princip camery obscury. Athanasius Kircher: Ars Magna lucis et umbrae, 1646, s. 121.

Camera obscura je zjednodušeně řečeno taková krabice s malou dírkou na jedné straně, ale může mít klidně velikost místnosti nebo může mít podobu skládacího stanu, jaký si vytvořil Johannes Kepler. Možná vám tato technika přijde zastaralá, ale i dnes spousta umělců využívá ke své tvorbě cameru obscuru (např. Robert Calafiore, Vera Lutter, Abelardo Morell nebo Marja Pirilä). A holandský fotograf Richard Learoyd fotí na obří cameru obscuru, ve které sám sedí, jako to dělal zmiňovaný Kepler.

Camera obscura znamená v češtině "temná komora" a můžete se setkat i s názvem dírková komora (tzv. pinhole camera). Můžete si ji zkusit sestavit nebo si ji zakoupit – i dnes se stále vyrábí.

Chci vlastní dírkovou komoru

Ukázka z knihy: „Richard Learoyd: Day for Night, 2015“. Zdroj: Cartlidge Levene

 

V 17. století se ustálila podoba camery obscury v podobě přenosné dřevěné skříňky, jejíž otvor byl opatřen objektivem (tehdy už existovaly jednoduché čočky). Byly to vlastně už fotoaparáty, akorát že tehdy lidé ještě neměli takové chemické znalosti, aby dokázali ustálit obraz na podložce. Uvnitř camery obscury vzniká na protilehlé stěně stranově převrácený obraz, který je navíc vzhůru nohama. Pokud zadní stěnu camery obscury vyrobíte z matného skla, uvidíte i zvenčí, jak se obraz promítá na vnitřní stranu skřínky. Jenom si musíte dát přes hlavu černý hadr, abyste nebyli oslněni okolním sluncem a obraz na matném skle (tzv. matnici) dobře viděli. Připomíná vám to něco? Ano, z camery obcury se vyvinuly první velkoformátové fotoaparáty v 19. století.  

Camera obscura se zrcátkem. Ellsworth Foster and James L. Hughes: The American Educator, Chicago 1919, 2. díl, s. 652.

Barokní hrátky se zrcátky

Vraťme se ale ještě do doby baroka. Vzdělancům, tehdejším vědcům i malířům se camera obcura moc líbila, ale trochu jim vadilo, že obraz vidí vzhůru nohama. Italové Ettore Ausonio a Giovanni Battista Benedetti přišli ve svých spisech s myšlenkou, že by bylo možné opatřit cameru obscuru zrcátkem, které by obraz odráželo tak, aby nebyl vzhůru nohama. V 16. století se zdokonalila výroba zrcadel pokrytých rtutí (předtím byla zrcadla jen vyleštěné kusy plechu) a centrem výroby tohoto nového typu zrcadel se staly Benátky - právě Ital Ettore Ausoni byl Benátčan.

V průběhu 17. století používali camera obscuru s  nakloněným zrcadlem malíři – pomáhala jim s perspektivou. Obraz promítaný na vrchní stranu camery obscury byl sice pořád stranově obracený, ale už nebyl vzhůru nohama. Na tehdejší lidi to celé působilo jako kouzlo. Cameru obscuru hodně používal vlámský malíř Johannes Vermeer, rodák z Delftu a autor známého obrazu Dívka s perlou.

Postmoderní malíř a fotograf David Hockney byl Vermeerem posedlý a na základě studia jeho obrazů došel k názoru, že Vermeer používal při malování cameru obscuru. K podobnému závěru došel i historik architektury Philip Steadman. Ale popravdě řečeno, ono se přesně neví, jaký typ camery obscury Vermeer používal. Se zajímavou a dost přesvědčivou teorií přisel Tim Jenison, zakladatel společnosti NewTek, který vydělal jmění na hardware a software technice pro produkci a postprodukci videí. Pomocí dobových výrobních technik stvořil speciální optické zařízení se zrcatkem a vytvořil repliku Vermeerova pokoje, aby si následně vyzkoušel, jak mohl Vermeer namalovat obraz Lekce hudby. Na to, že Jenison není profesionální malíř, je výsledek dost slušný.

 

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Sony Pictures Classics (@sonyclassics)

 

Velkoformátové fotoaparáty jako předchůdci zrcadlovek

Princip jednooké zrcadlovky byl tedy znám už od 16. století, ale teprve v 19. století přišli fotografové na způsob, jak obraz uchovat, tj. chemicky ustálit na podložce. Zprvu to byly kovové podložky, pak pláty skla a nakonec samotný papír. Už jsme si řekli, že u jednookých zrcadlovek se díváte na svět skrze objektiv (na rozdíl od dálkoměrných a hledáčkových fotoaparátů, u nichž objektiv slouží pouze k fotografování, přičemž na svět se díváte skrze samostatný hledáček). Právě fakt, že objektiv slouží i k náhledu obrazu, mají jednooké zrcadlovky společné i s velkoformátovými fotoaparáty, ačkoli vypadají na první pohled úplně jinak. Moderní kinofilmové zrcadlovky z 20. století jsou malé a lehké, kdežto velkoformátové fotoaparáty z 19. století jsou velké a těžké "bedny". Oba dva typy fotoaparátů vám ale umožnují vidět v hledáčku přesně to, co fotíte. U velkoformátových fotoaparátů neexistoval hledáček v dnešním slova smyslu, ale samotná matnice byla jedním velkým hledáčkem. Když fotíte na velkoformátový fotoaparát, tak vidíte na matnici přesně to, co budete fotit.

Matnici šlo u velkoformátových fotoaparátů odstranit, takže když měl fotograf snímek zkomponovaný a zaostřený, tak prostě matnici vytáhnul a místo ní vložil kazetu s filmem. Film byl krytý planžetou (destičkou), kterou fotograf v okamžiku expozice vytáhnul a pak zase vrátil, aby mohl kazetu s filmem bezpečně vytáhnout, aniž by se film osvítil. V roce 1961 napadlo Thomase Suttona v Jersey opatřit velkoformátový fotoaparát zrcadlem. Vytvořil ale jen pár prototypů. Masovou výrobu velkoformátových zrcadlovek spustil Calvin Rae Smith v roce 1884 se svým fotoaparátem Monocular Duplex. Tento typ se ale moc neujal a princip zrcadlovek byl propracován až s nástupem svitkového filmu a kinofilmu. 

Reklama na velkoformátovou zrcadlovku Monocular Duplex z roku 1884. Zdroj: Historic Camera

Vznik moderní zrcadlovky 

V 30. letech začaly vznikat první jednooké zrcadlovky na kinofilm: prototyp Filmanka (1931, Sovětský svaz), GelVeta později přejmenovaná na Sport (1933, Sovětský svaz), Kine Exacta (1936, Německo). Značka Leica se specializovala hlavně na hledáčkové a dálkoměrné fotoaparáty, ale v roce 1935 představila optické zařízeni "PLOOT" se zrcátkem, které se dalo připevnit mezi jejich hledáčkový fotoaparát a objektiv, takže výsledný fotoaparát fungoval jako zrcadlovka. 

Jednooká zrcadlovka na kinofilm Kine Exacta, 1936. Zdroj: Wikipedia

Jaká z těchto zrcadlovek byla první, není asi až tak důležité. Podstatné je, že první zrcadlovky vlastně fungovaly na totožném principu jako zrcadlovkové camery obcury – pomocí zrcátka byl obraz směrován vzhůru do hledáčku, takže fotograf měl fotoaparát umístěný ve výši prsou, aby do něj dobře viděl. Při focení se zrcátko sklopilo a v hledáčku se zatmělo. Fotograf musel sám po expozici zrcátko znovu "natáhnout".

Značné vylepšení přinesl vznik pentaprizmového hledáčku (pětibokého hranolu), který pomocí další soustavy zrcátek odrážel světlo tak, aby se fotograf mohl dívat do fotoaparátu vodorovně. Pětiboký hranol bývá u fotoaparátů na kinofilm často také opatřen expozimetrem, který měří světlo. Potom říkáme, že je fotoaparát vybaven TTL měřením. 

Díky vzniku pentaprizmového hledáčku si může fotograf přiložit hledáček přímo k oku a vidí to samé, co objektiv! Oko fotografa a oko fotoaparátu se sloučilo v jedno. Dalším krokem ke vzniku moderní zrcadlovky byl vynález automatizovaného zrcátka, které se po expozici sama sklopí do polohy v úhlu 45 stupňů. Tím se minimalizovala doba, kdy byl hledáček tmavý a nebylo v něm nic vidět. 

Canon AE-1 s pentaprizmovým hledáčkem

analogové zrcadlovky canon

Za tradiční výrobce moderních jednookých 35mm zrcadlovek, které fotí na kinofilm, se považuje Nikon (řada Nikon F, FM, Nikkorex, Nikkormat a pro "konzumní" použití řady EM, FG ), Canon (A, AE, FL, FD, EF) Olympus (řada OM a řada Pen). Značka Leica se specializovala hlavně na dálkoměry (řada M) a jednooké zrcadlovky (řada R) začala vyrábět o něco později než ostatní značky. Zrcadlovek na kinofilm ale existuje daleko více - podívejte se do našeho bazaru, kolik jich tam najdete. 

Minolta X-700 z našeho bazaru. Zdroj: FotoŠkoda 

Výhody zrcadlovek

Výhodou zrcadlovek je, že se díváte na svět skrze objektiv, který fotí. To znamená, že vidíte přesně to, co vidí samotný objektiv a co bude na výsledném snímku. U zrcadlovek můžete v hledáčku vidět i hloubku ostrosti, tzn. efekt zvolené clony. Jenže při vysokých clonových číslech prochází do objektivu málo světla a obraz v hledáčku může být tmavý. Z toho důvodu bývají kinofilmové kamery konstruovány tak, že při komponování snímku je v objektivu clona otevřena na maximum, aby byl obraz v hledáčku dobře vidět. Při expozici se clona blesku rychle nastaví do požadované velikosti. A pak se opět otevře po expozici na maximum, abyste měli jasný hledáček. Spousta jednookých zrcadlovek je opatřena tlačítkem pro náhled hloubky ostrosti, které  bývá situováno blízko objektivu. Zmáčknete ho a máte hned přehled o tom, jaké objekty jsou ostré a co je naopak rozmazané. Další výhodou zrcadlovek je, že netrpí vadou zvanou paralaxa obrazu, kterou najdeme u dálkoměrných fotoaparátu a dvouokých zrcadlovek.

Nevýhody zrcadlovek

Nevýhodou zrcadlovek je samotné zrcátko, pomocí kterého se obraz přenáší do hledáčku. Zrcátko zabírá místo a návrháři byli jeho velikostí při vymýšlení nových typů zrcadlovek limitováni. Stručně řečeno: nemůžete zrcadlovku navrhnout menší a hlavně tenčí, než jakou plochu zabírá nakloněné zrcátko. To je důvod, proč jsou hledáčkové a dálkoměrné fotoaparáty menší: nemají ve své konstrukci zabudované zrcátko.

Další nevýhodou zrcadlovek je hluk a otřesy, které vznikají při sklápění zrcátka. Už jsme si řekli, že u zrcadlovek se v okamžiku expozice zrcátko sklopí do svislé polohy, aby mohlo světlo procházet na film. A právě toto sklápění vytváří mírné otřesy, které mohou vadit, když fotíte na pomalé časy.
Za další nevýhodu mohou někteří fotografové považovat fakt, že se hledáček při focení na pár setin vteřiny zatmí, než se zrcátko znovu sklopí. Je to jen chvilka, ale někomu může vadit, že nemá kontinuální přehled o tom, co se děje před fotoaparátem. 

Autor: Eliška Koryntová

Na co se zrcadlovky hodí

Analogové zrcadlovky na 35mm film jsou univerzální fotoaparáty, na které s příslušným objektivem vyfotíte prakticky cokoli. Jejich hlavní výhodou je právě možnost výměny objektivů. Velké značky jako Canon, Nikon a Olympus měly velký vývěr objektivů pro různé situace: makro fotografii, portréty, sport a mnohé další. Olympus dokonce umožnoval připevnit na zrcadlovku endoskop a taky vyráběl objektivy pro astrofotografii. U starých analogových objektivů je také příznivý poměr cena versus výkon. I za přijatelné peníze seženete kousek, který vám vykreslí působivý bokeh, jak se dnes říká měkce rozostřenému pozadí.

Spousta starých objektivů má také optické "vady", kvůli kterým se dříve přestaly používat, ale v dnešní době dokonalých digitálních fotek se lidem začínají opět líbit. Hitem je dnes třeba vířivě roztočené pozadí u objektivů Hellios 44-2. Nezapomeňte si ale nastudovat kompatibilitu objektivů, ne všechny objektivy musí na vaši zrcadlovku pasovat. V tom případě se dají sehnat adaptéry, které vám rozšíří množství objektivů, které můžete vyzkoušet.

Objektiv Carl Zeiss Jena Pancolar 50 mm f/1,8 vytváří podobný (jen o něco mírnější) efekt jako Helios 44-2. Foto: Hana Skuhrovcová

Zrcadlovky se hodí spíše pro uměleckou fotografii. Nemají paralaxu obrazu jako dálkoměry a máte u nich kontrolu nad výsledným snímkem. Můžete si u nich pohrát s bokehem, protože díky tlačítku pro náhled hloubky ostrosti uvidíte, co vše máte zaostřené a co už ne (náhled ale můžete mít v hledáčku tmavý, takže s tím počítejte.)

Dálkoměrné fotoaparáty se zase více hodí pro reportážní fotografii díky své malé velikosti. Výhody a nevýhody zrcadlovek uvedené v tomto článku musíte brát trochu s rezervou. Vždy totiž zaleží, s čím 35mm zrcadlovky srovnáváte a z jakého fotoaparátu, na ně přecházíte. Když přecházíte z digitálního fotoaparátu a fotíte hlavně na automatický režim, tak si budete zpočátku připadat při focení hrozně pomalí. Možná vás zaskočí fakt, že si na většině starších analogových zrcadlovek musíte sami nastavit hodnoty expozice (tedy clonu a čas), případně sami ostřit pomocí prstence na objektivu. Přiměje vás to ale naučit se zákonitosti vtahu mezi clonou, číslem a citlivosti filmu.  

Krása analogových zrcadlovek

Naši předci byli schopni vytvořit sofistikovanou moderní zrcadlovku jen proto, že neustále dokola a dokola zkoušeli nová řešení. V tomto článku jsme si ukázali, že to netrvalo pár desetiletí, jak jste si možná mysleli, ale několik staletí! Holandský skladatel a básník Constantijn Huygens byl celý u vytržení, když se v roce 1622 poprvé podíval do camery obscury, jak dokládá jeho soukromá korespondence: "Tu krásu je nemožné vyjádřit slovy. Namalované obrazy jsou oproti tomu mrtvé, protože tady vidíme život samotný a možná vidíme i něco více, ale pro to nejsem schopen nalézt slova." A přesně takový pocit můžete zažít i dnes, když se podíváte do analogové zrcadlovky se starším typem hledáčku. Jako kdybyste se dívali na miniaturní scénu divadla, které po strhnutí opony rázem ožije. Obrázek na matnici vám okamžitě učaruje. Až na to, že toto kouzlo nikdy nepomine, ale stále trvá – pokaždé, když se podíváte do své zrcadlovky, vás ten pohled znovu ohromí. 

Zdroje

• Jak funguje fotoaparát. In: FyzWeb, 2008. 
• Jonathan Janson: Vermeer and the Camera Obscura. In: Essential Vermeer, 2001-2021
• Hannah Lush/Trev Lee: Rangefinder vs SLR. In: The Darkroom, 29. července 2020
• Josh Solomon: The Ten Best Mechanical 35mm Film SLRs Ever Made. In: Casual Photophile, 11. ledna 2021