Steve McCurry a dívka z Afghánistánu - jak to bylo doopravdy? #2

Uhrančivý pohled neznámé dívky

Fotografii afghánské dívky publikoval v roce 1985 časopis National Geographic a okamžitě obletěla svět. Fotografa McCurryho tento snímek proslavil a otevřel mu cestu do světových časopisů. O bezejmenné, asi desetileté dívce, se v době publikace fotky nic nevědělo. V časopise National Geographic byl k její fotografii připojen jen krátký popis: "Uštvané oči vypráví o strachu afghánských uprchlíků."

Celý západní svět si výraz dívky vysvětloval jako projev vzdoru proti okupantům rodné země. V minulém díle jsme si ale pověděli, že dívka se tak nepřístupně dívala proto, že jí focení nebylo příjemné (jak sama později přiznala). V paštunské kultuře totiž ženy před cizími muži nikdy obličej neodhalují. Dívka ukázala svůj obličej na příkaz učitele, který chtěl vyhovět McCurryho přání nafotit dívku bez šátku.

Steve McCurry a dívka z Afghánistánu - 1. díl

Jak to vlastně bylo doopravdy?

V roce 2002 vyhledal Steve McCurry dívku znovu. Už to byla dospělá žena, v které byste dívku z titulní stránky nepoznali. V National Geographic o ní vyšla v tom samém roce reportáž, ve které bylo poprvé uvedeno její jméno: Šarbat Gula. Čtenáři se také dozvěděli, že patří k etniku Paštunů a že její rodiče zemřeli v rodném Afghánistánu při náletu ruské helikoptéry. Nakonec se ale ukázalo, že tato historie není tak úplně tak pravdivá. Matka Šarbat Guly zemřela na zánět slepého střeva, když ji bylo kolem 8 let a její otec byl v době focení naživu v Pakistánu, jak řekla sama Šarbat Gula v rozhovoru v roce 2017. V dnešním světě nám může přijít minimálně podezřelé, že McCurry vyfotil nezletilou dívku bez souhlasu jejích rodičů a aniž by se jí zeptal aspoň na jméno. Jenže to byla 80. léta v prostředí uprchlického tábora - legální kontext zde možná ani neexistoval. 

Krásná bída a utrpení

Jestli se k focení mohla vyjádřit Šarbat Gula, to nevíme. Ale focení jí příjemné nebylo. Steve McCurry chtěl nafotit dívku tak, aby na ní byly vidět nuzné podmínky jejího života. Avšak samotná dívka se za svou bídu styděla. Když viděla o 17 let později svou fotku, tak se styděla za svůj děravý šat, který měla tehdy na sobě a který si propálila při vaření. Jenže Steve Mc Curry si chtěl za každou cenu vyfotit její krásné oči rámované otrhaným šátkem. A teď se dostáváme k jednomu z hlavních rysů McCurryho tvorby, kterou mu spousta jeho současných kritiků vyčítá - jeho fotky jsou prostě příliš krásné. Zdá se vám divné, vyčítat fotografovy povedené snímky, když o to se přeci většina z nás snaží, když máme zrovna v ruce fotoaparát?

Přijde vám ale morální, přemýšlet jako fotograf nad krásnou kompozicí, když třeba fotíte člověka, který přisel zrovna o nohu a očividně trpí? To je jeden z hlavních problémů válečné fotožurnalistiky, kterému se v knize War is Beautiful věnoval americký spisovatel David Shields. Možná vám to bude připadat neuvěřitelné, ale stalo se i to, že fotoreportéři aranžovali mrtvá těla, aby dosáhli působivých snímků.

Obálka knihy War is Beautiful z roku 2019 od Davida Shieldse je pojatá jako titulní stránka novin s líbivou abstraktní malbou namísto reportážní fotografie. Zdroj: NonDoc

Estetizace utrpení byla vyčítána třeba i známému fotografovi Sebastianovi Salgadovi, který fotil konflikty na Balkáně, v Afghánistánu a Rwandě. Salgado na kritiku odpověděl stylem, že jeho komunikačním jazykem je fotografie a že dělá to, co dělá, protože to jinak neumí.

Kniha: Sebastiao Salgado - WORKERS

Stevu Mc Currymu zase vyčítal vlivný americký kritik afrického původu Teju Cole, že jsou jeho fotografie z Indie moc líbivé a málo autentické. Indii prý ukazují pohledem movitého turisty, který sem zaskočí na prázdniny a záměrně vyhledává ošuntělé výjevy plné bídy, protože jsou fotogenické. Steve McCurry podle Teju Cola romantizuje nuzné podmínky indických lidí. Namísto fotografií Steve McCurryho vyzdvihuje Cole tvorbu Raghubira Singha, který podle něj zachycuje realitu syrovějším způsobem.

Raghubir Singh: The Grand Trunk Road: A Passage Through India, Aperture 1995. Zdroj: SetantaBooks

Levitující noha aneb když to přeženete s digitálními úpravami

Z fotografií Steva McCurryho je patrné, že vizuální působení snímku je pro něj podstatné, neřkuli primární. Jenže se zdá, že Steve McCurry si k té kráse musel zřejmě občas trochu dopomoci. V minulém díle jsme se věnovali způsobu, jakým McCurry inscenoval své fotografie, a teď se podíváme na jeho digitální úpravy. V roce 2016 byl McCurry kritizován za digitální úpravy svých snímků, jako je např. vymazávání nežádoucích postav v pozadí, které rušily estetickou kompozici. 

Vše začalo, když italský fotograf Paolo Vigilione zveřejnil na svém blogu McCurryho fotografii, na které se v pozadí na chodníku vznášel kus nohy. Někdo asi vymazal postavu, ale nebyl dost důsledný.  A pobouření fotografové začali vytahovat  další a další McCurryho snímky, které dokládají rozsáhlé úpravy v editačním programu. Zatímco v umělecké nebo komerční fotografii nejsou digitální úpravy problém, tak v reportážní fotografii jsou považovány za velké faux pas.

Objektivní realita, nebo umělecké dílo?

Reportážní fotografie má poměrně přísný etický kodex a z digitálních úprav povoluje jen ořez snímků a úpravu tonality, maximálně ještě barevnosti, a to z důvodu, aby měl divák jistotu, že se dívá na věrné zachycení děje. Problém s reportážní fotografií je, že jsou na ni kladeny dva požadavky, které mohou být navzájem protichůdné. Požadavek objektivnosti (jako např. ve fotografii používané v kriminalistice) a zároveň požadavek krásy (jako u obrazů v galerii). Reportážní fotografie by měla představovat věrný otisk reality - jenže co naplat, nejlépe se prodávají noviny s krásnou fotkou na obálce. Splnit všechny požadavky kladené na fotoreportéry je dost těžké, a někdy touha po dokonalém snímku prostě převáží. 

Pokud fotíte uměleckou fotografii jako například Christian Tagliavini, můžete snímky inscenovat a upravovat. Obálka knihy Christian Tagliavini, nakladatelství teNeues, 2018. Zdroj: Slovart

Nařčení z digitálních úprav nebylo pro Steva McCurryho, člena prestižní agentury Magnum, vůbec nic příjemného. Na výtky kritiků argumentoval tvrzením, že reportáže pro jakoukoli zpravodajskou agenturu nefotí už léta a že sám sebe označuje za uměleckého a nikoli reportážního fotografa. A jako "vizuální vypravěč", jak sám sebe definoval, má na manipulaci a inscenaci snímku nárok. Nakonec ale zpytoval své svědomí: "Ačkoli jsem měl pocit, že jako autor mohu své snímky upravovat jakkoli v kompozičním, nebo estetické smyslu, tak nyní chápu, že to může být matoucí pro lidi, kteří si myslí, že jsem stále fotožurnalista. Do budoucna jsem se rozhodl používat program na úpravu fotek v minimální míře a to i na moji vlastní práci na osobních cestách," uvedl.

Lidská rodina

Steve McCurry vyrůstal v tradici humanistické fotografie a ta nám pomůže objasnit, proč se McCurry považuje více za "vizuálního vypravěče" než za fotoreportéra. V roce 1955 zorganizoval Edward Steichen výstavu Lidská rodina, jejímž cílem bylo ukázat, že lidé jsou i přes své rozdíly všichni stejní - všichni zažíváme lásku, soucit, ale i bolest a zklamání. V poválečné atmosféře přinesla výstava lidem naději a víru v to, že lidé všech ras a národů jsou spolu schopni žít v míru. Steichenova výstava (a také založení fotografické skupiny Magnum v roce 1947) vedlo ke vzniku právě tzv. humanistické fotografie. Pro McCurryho je důležitější humanistické vyznění snímku než samotná objektivita snímku. Není pro něj důležité zobrazit situaci přesně tak, jak se stala, ale předat poselství snímku - to, že všichni lidé jsou v jádru stejní. Protože jeho práce apeluje na základní lidské hodnoty, dokáže oslovit tak široké spektrum lidí.

Kniha Edward Steichen: The Family of Man, Museum of Modern Art, 1995

Sraz dvou odlišných kultur

Problém ale je, že všichni lidé na světě stejné hodnoty nemají, jakkoli bychom si to přáli. Steve McCurry se na Šarbat Gulu díval pohledem člověka ze západu a chtěl, aby se na něj tak dívala i ona sama - to znamená bez závoje přes tvář a přímým pohledem. Tento typ sebeprezentace, který my v západním světě považujeme za zcela běžný a tedy i univerzální, nebyl Šarbat Gule vůbec vlastní. Fotografie Šarbat Guly ukazuje na limity humanistické fotografie - pokud se budete snažit v lidech vidět rysy, které na základě vaší kultury považujete za "normální", může se stát, že přehlédnete, čím se ostatní lidé odlišují a co tvoří jejich specifickou životní zkušenost. Vždyť i pohled očí, který považujeme za něco univerzálního, podléhá kulturním zvyklostem. V západním světě přímý pohled do očí považujeme za znak sebejistoty a upřímnosti, ale třeba pro Japonce je spíše znakem arogance. Pokud váš obchodní partner z Japonska při poradě klopí oči, neznamená to, že usíná, ale že vám prokazuje respekt. A v případě arabských kultur může byt fakt, že se žena podívá muži zpříma do očí, interpretován jako flirtování.

Každá mince má dvě strany

McCurryho cílem bylo vyvolat v nás empatii s mladou afghánskou dívkou a ukázat nám v duchu humanistické fotografie, že jsme všichni i přes všechny rozdíly stejní. Ačkoli Šarbat Gule focení příjemné nebylo, její fotografie měla i pozitivní aspekty. Díky snímku se vybralo enormní množství peněž pro afghánské uprchlíky, což v dospělosti ocenila i samotná Šarbat Gula. Podle afghánské političky Noor Safi byla fotografie Šarbat Guly důležitá také pro prosazování ženských práv. Připomeňme si, že talibánští radikálové byli schopni zabít ženu za to, že ji někdo znásilnil, čímž podle nich pošpinila čest své rodiny.

Když v roce 2017 prezident Ashraf Ghani nabídl Šarbat Gule dům v Afghánistánu a zachránil ji tak z vězení v Pakistánu, bylo to symbolické gesto pro všechny afghánské ženy, že pro novou vládu je postavení žen důležité. Podle Noor Safi si ale také spousta žen začala stěžovat, že by měla vláda dopřát důstojné zacházení všem ženám, i když nemají tak krásné oči jako Šarbat Gula. Samotná Šarbat Gula si ale myslí, že ji krásné oči nikdy v životě nepomohly. Na otázku, jestli její oči skutečně léčí, jak mnoho Afghánců věří, odpověděla: "Nemyslím si. Kdyby moje oči měly zázračnou moc, tak bych si přece v životě neprošla takovým utrpením."

Objevte (nejen) humanismus ve fotografických knihách

A co z toho vyvodíme?

Jestli patříte k fanouškům McCurryho díla, teď můžete být mírně řečeno rozladěni. Možná jste z celého článku ve výsledku zmateni, protože byste chtěli k fotce Sharbat Guly zaujmout jasný postoj. Udělal ten McCurry teda něco spatně? Měl dívku při focení více respektovat? Jenže jak samotné focení probíhalo, to zůstane navždy tajemství mezi Šarbat Gulou a Stevem McCurrym. A je dokonce možné, že totožnou situaci oba interpretují úplně jinak. Zatímco mladé Šarbat Gule se focení nelíbilo, tak McCurry byl učarovaný její krásou. Bída, krása, vzdor i půvab - to vše se prolíná v této jediné fotce.

Steve McCurry se domnívá, že úspěch fotky tkví právě v její ambivalenci. Zřejmě proto se Šarbar Gule přezdívá afghánská Mona Lisa. Nikdo neví, co si myslí Mona Lisa a nikdo neví, co si myslí Šarbat Gula. Jak řekl sám McCurry: "Její přesné emoce na fotografii jsou tak trochu záhada a proto můžete tento portrét číst několika růžnými způsoby."

Oči: okno do duše

Asi jste už slyšeli rčení, že oči jsou oknem do duše. Proto je zachycení očí pro fotografa tak důležité, a to hlavně v portrétní fotografii. Často se opakuje poučka, že dobrý portrét by měl vystihnout charakter portrétovaného - zkrátka jeho duši. Ale může opravdu fotograf zachytit duši člověka, když často ani neznáme do detailu veškerá tajemství osoby, se kterou sdílíme domácnost? Fotograf podle mě nemůže duši člověka zobrazit, může ji pouze naznačit - ukázat hloubku a tajemství, které se za očima skrývá. Postavit diváka na okraj propasti, na jejíž dno sám nedohlédne.

Celou dobu jsme mluvili o Šarbat Gule, ale přitom nám její osoba neustále uniká. Co si doopravdy myslí, jaká je? Moc toho o ní vlastně nevíme, i když její tvář známe v západním světě skoro všichni. Co nakonec zůstává, je její tajemný pohled a to je podle mě poselství, které fotka přináší. Poselství, že každý člověk v sobě ukrývá tajemství. I když dotyčného poznáme sebelépe, zůstává na dně jeho očí vždy něco neproniknutelného. Něco, k čemu bychom měli přistupovat s citem a pokorou. Protože nikdy nevíme, co si dotyčný prožil a čím si prošel. A proto bychom se měli vyvarovat rychlých soudů jen na základě povrchních znalostí. 

Fotografie Šarbat Guly nás donutí se tázat, jaká zkušenost vězí za jejím pohledem. V tomto smyslu je plně humanistickou fotkou, přesně tak, jak zamýšlel Steichen. Pohled Šarbat Guly totiž oslovuje každého z nás. Po přečtení tohoto článku si však možná budete přát, aby mohla odvyprávět svůj životní příběh i ona sama. Aby nebyla jen tajemnou Mona Lisou, ale aby byla sama sebou - ať už to pro ni znamená cokoli.

Steve McCurry: Shadows of Mountains, Phaidon 2012

Zdroje

• D.L. Cade: Botched Steve McCurry Print Leads to Photoshop Scandal. In: Peta Pixel, květen 2016
• Michael Shaw: Steve McCurry’s Rickshaw. In: Reading the Pictures, květen 2016.
• Sanders IV, Lewis: Ethical lapse: Photoshop scandal catches up with iconic photojournalist Steve McCurry. In: DW Made for Minds. Deutsche Well, květen 2016.  
• Kshitij Nagar: Eyes of the Afghan Girl: A Critical Take on the ‘Steve McCurry Scandal’. In: Digital Rev, 16. Června, 2016.
• Michael Kimmelman: PHOTOGRAPHY REVIEW; Can Suffering Be Too Beautiful? In: The New York Times, 13. července 2001.
• Ribhu/Raghu Karnad: You'll Never See the Iconic Photo of the 'Afghan Girl' the Same Way Again. In: The Wire, 12. března 2019.
• Nina Strochlic: Famed Afghan Girl Finally Gets a Home. In: National Geographic, 12. prosince 2017.
• Afghan Girl: Italy gives safe haven to Sharbat Gula. In: Wanted In Rome, 25. listopadu 2021. 
• Avleen Grewal: Sebastião Salgado’s Photojournalism Portrays the Reality of Labour Exploitation. In: Arts Help, 2021.