Petr Horálek: Když dáme očím čas, nad známým světem se odkryje nový

Jsme malí, křehcí, velikostně bezvýznamní, ale i vzácní a jedineční

• Jste astrofotograf a popularizátor astronomie, co vás nadchlo pro studium astrofyziky a dráhu spojenou s vesmírem a (nejen) noční oblohou? A jaká byla vaše cesta ke krajinářské astrofotografii, jejímž propagátorem jste?

K astronomii mě přivedla babička. Na podzim roku 1997 jsem trávil své podzimní prázdniny u prarodičů na chalupě v Železných horách a ona mi při večeři ukázala známý asterismus "Velký vůz", mnohými mylně považovaný za souhvězdí. Samozřejmě i babička mi tvrdila, že je to souhvězdí, ale jako takové mne nezaujalo.

Co ovšem způsobilo ten impuls, byl fakt, že se za pár desítek minut po prvním pohledu asterismus hnul z místa. Já myslel, že hvězdy jsou na obloze neměnné, že pohledy do nebe nepřinášejí nic zajímavého, a najednou jen v rámci desítek minut taková změna. Chtěl jsem pochopit proč, hned jsem si vyprosil první knížku o hvězdách, vzápětí otočnou mapku oblohy, pak přihlášku do kroužku astronomie v pardubickém domě dětí a mládeže, kde sídlí slavná Hvězdárna barona Artura Krause…

No a pak už to byl jen krůček ke studiu astrofyziky v Brně a práci na půdě Astronomického ústavu AVČR v Ondřejově. Tam jsem měl za úkol starat se o tzv. bolidové kamery, tedy přístroje zaznamenávající dráhy jasných meteorů po obloze. Práce je to ale dosti stereotypní, takže jsem si vedle toho pořídil i svůj vlastní foťák a jen tak z radosti si fotil noční nebe z Ondřejova.

Fascinovala mne tehdy tvorba známého profesora Druckmüllera, a tak jsem pozvolna pronikal do stejných metod zpracování digitálního obrazu, jako to fundovaně dělal on sám. A tahle zvědavost spolu s velkou trpělivostí mě nakonec dovedly až na pole astrofotografie…

Asterismus "Velký vůz" všechno odstartoval. Na snímku spolu s kometou NEOWISE z roku 2020 © Petr Horálek

• Co je pro vás nejvíc vzrušující / nejzajímavější na focení noční oblohy?

Právě ten kontakt s noční přírodou. Všichni jsme alespoň někdy v přírodě strávili nějaký čas, ale denní příroda se od té noční značně liší. Jednak proto, že naše oči v noci svět vnímají jinak – nejsou tak citlivé na barvy a vše se zdá být nepozorovatelné, ale opak je pravdou. Když dáme očím čas, adaptují se na tmu a záhy se nám se nad známým světem odkryje úplně nový, ten vesmírný nad hlavou.

A za druhé proto, že v noci pohled k převzdáleným hvězdám, mlhovinám i galaxiím staví člověka do úplně jiné perspektivy. Najednou ví, že je součástí něčeho mnohem většího, než jsme my sami a než je naše planeta. A tím spíš i všechny nepříjemnosti i starosti na tomto světě neznamenají vůbec nic v porovnání s vesmírem. Člověk si tak rychle uvědomí, jak malí, křehcí, velikostně bezvýznamní, ale i jak vzácní i jedineční jsme.

Na dosah hvězdnému nebi na jižní polokouli. © Petr Horálek/ESO

• Rád fotíte především jižní noční oblohu. V čem se liší od té severní, kterou můžeme nad hlavou vidět tady v Evropě, a čím si vás získala?

Těch důvodů je více. Samozřejmě první, co je potřeba zmínit, je problém škodlivého světelného znečištění. Kvůli přemíře neúčelně řešeného pouličního osvětlení či nasvětlování památek, poutačů a podobně uniká do oblohy velké množství světla, které se rozptyluje na částicích smogu i vzduchu stovky kilometrů za obzor, a člověk musí hledat místa, která jsou stovky kilometrů daleko od velkých měst. Taková při hustotě osídlení v Evropě prakticky nenajdeme.

No a potom je tu samotné natočení oblohy, která v oblasti zejména okolo obratníku Kozoroha, tedy nějakých 23° jižní šířky, nabízí ty nejlepší výhledy k centru naší Galaxie, kterou na obloze vidíme jako Mléčnou dráhu. Centrum je obklopeno jasnými hvězdami souhvězdí Štíra a Střelce a patří mezi ty nejúchvatnější pastvy pro oči, jaké příroda v noci nabízí.

Mléčná dráha severní (nahoře) a jižní (dole) polokoule protkaná pásem zvířetníkového světla. Jižní úsek Mléčné dráhy je jednoznačně krásnější. © Petr Horálek a Juan Carlos Casado

V našich zeměpisných šířkách ovšem stoupá jen nízko nad obzor, kde nás o jeho krásu připraví nejen světelný smog, ale také mnohdy oblačnost na obzoru anebo zeslabení vzduchem, tzv. atmosférická extinkce.

Jižní obloha ovšem nabízí mnohem víc toho, co u nás nikdy nevychází nad obzor – bohaté kosmické okolí majestátního Jižního kříže, galaxie zvané Magellanova oblaka, síť temných mlhovin připomínajících obřího nebeského ptáka emu, parádní výhledy k zvířetníkovému světlu, které ve své dizertační práci popisuje Brian May, kytarista legendární kapely Queen.

Nejkrásnější úsek Mléčné dráhy od jejího centra (nad obzorem) až po Jižní kříž (nahoře) spolu s galaxiemi zvanými Magellanova oblaka. Tyto pohledy na jižní obloze jsou prostě nenahraditelné. © Petr Horálek/ESO

• Astrofotografy (a určitě nejen je) trápí velké světelné znečištění, které znesnadňuje a leckde zcela znemožňuje pozorování a focení noční oblohy. Je vůbec dnes na světě místo, kde ji můžeme nerušeně pozorovat? A co je potřeba udělat pro to, abychom si krásy nočního nebe mohli vychutnat i poblíž (velko)měst – a do budoucna? Jak je to třeba s oblastmi tmavé noční oblohy, které najdeme i u nás v České republice?

Ano, jak už jsem zmínil, je to opravdu velký problém. Lidé si ho bohužel ani neuvědomují, neboť v něm žijí, nemají srovnání, a tak nemají pocit, že by bylo něco špatně. Přitom světelné znečištění zdaleka není problémem jen astrofotografů, ale nás všech, protože pomalu a zákeřně ničí naše zdraví, náš ekosystém a neposledně i naši ekonomiku.

Ale problém, který není vidět hned, nikoho netrápí. Přitom jeho řešení je snadné – nahradit špatná osvětlení správnými lampami, která budou svítit jen tam, kde je to třeba (jen dolů na cestu, ne nahoru do vzduchu), správnou barvou, tedy oranžovou, která neničí naše zdraví a přírodu, a neposledně se na méně frekventovaných místech bude osvětlení vypínat.

Bohužel to se nyní v Česku pořád neděje, ačkoliv už existuje iniciativa České astronomické společnosti ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí, takže u nás najít místo s přírodně tmavým nebem je nemožné.

Oblasti tmavé oblohy jsou spíše jen symbolické, protože i ty jsou obklopeny velkými městy a skutečná přírodní tma – tedy ve smyslu kontrastního nebe s tisícovkami hvězd na něm – tam není. Nejvíce se tomu, i když jen trošku, přibližuje oblast jižních Čech, zejména Šumava a Novohradské hory. Já si proto při cestách za tmou rovnou zapnu webovou stránku www.lightpollutionmap.info a zjistím si, kam má smysl jet, kde už je nějaká fotograficky dostačující tma.

A co může dělat běžný občan, který chce krásu noční oblohy vidět v budoucnu i v okolí měst? Přestat ignorovat problém světelného znečištění, začít se o nej zajímat, aktivně se účastnit lobbingu za správným osvětlením, tlačit na starosty či primátory svých bydlišť, aby se problémem začali aktivně zabývat.

Mozaika ukazující, kde ve světě se nejvíce svítí. Nejhůře je světelným znečištěním postižena Evropa a východní polovina USA. © NASA

Jsem pyšný na to, že svou činností inspiruji

• V několika rozhovorech jste mluvil o Sedmi perlách astronomie, které shrnují nejvzácnější úkazy, které můžeme na obloze pozorovat. O které se jedná a jakou šanci na jejich zachycení máme?

Jde o sedm nejkrásnějších, nejpozoruhodnějších a úplnému laikovi vizuálně nejdostupnějších úkazů, které nebe nabízí. Ale také poměrně vzácných, takže za jejich spatřením se musíme někdy vydat i na druhý konec světa, kde k němu má dojít. Konkrétně úplné zatmění Slunce, mimořádně jasná kometa, meteorický déšť nebo třeba polární záře. Mnohem více popisuji ve své stejnojmenné přednášce, kterou nabízím ve svém repertoáru. Šance k jejich zachycení jsou vždy obrovské, metody, jak je zaznamenat, vyučuji na svých workshopech.

Během úplného zatmění Měsíce 21. ledna 2019 na Měsíc dopadl asteroid. Jaké to štěstí takový okamžik zachytit! © Petr Horálek

• Kvůli fotkám noční oblohy a různých jevů jste procestoval celý svět. Je něco, co byste toužil vyfotit a ještě jste neměl štěstí na podmínky či příležitost?

Ano, viděl a zažil jsem toho mnoho na mnoha místech světa. Nejvíce mne ovšem lákají kombinace vzácných jevů, například meteorický roj při polární záři nebo jasná kometa u zatmění Slunce. Tyto kombinace jsou snem každého astrofotografa – ví se, že k nim může dojít, ale statisticky je to kolikrát úkaz století anebo záležitost velkého štěstí na kombinaci podmínek jako jasné počasí, fáze Měsíce, aktivita Slunce a podobně. Když se pak jednou příroda konečně rozhodne tyto podmínky nabídnout jako jeden balíček, pro zaníceného astrofotografa to zpravidla bývá doslova nirvána na duši.

Rudý skřítek – prchavý nadoblačný výboj zachycený na snímku vlevo od centra Mléčné dráhy na observatoři ESO Paranal v Chile. © Petr Horálek/ESO

• Jste vůbec prvním Čechem, který je ambasadorem ESO, tedy Evropské jižní observatoře. Jaká byla cesta k tomuto partnerství?

To byla velmi pestrá cesta, ostatně popisuji ji částečně ve své cestopisné publikaci Dobytí jižního hvězdnatého ráje z roku 2016. Na konci roku 2013 jsem byl nešťastný z toho, kam se můj život ubírá, neboť v práci jsem zažil vyhoření a moje sny byly finančně nedosažitelné.

Nakonec jsem se rozhodl pro radikální řešení – dal jsem výpověď, prodal auto a další majetek a za peníze se vydal na Nový Zéland, kde jsem sbíral ovoce na sadech, a tak si konečně začal vydělávat. Ano, je to absurdní, že si student astrofyziky lépe vydělá sběrem ovoce než vědeckou či vzdělávací aktivitou, ale tak je bohužel dnes společnost nastavena.

Na Zélandu jsem také konečně mohl podlehnout tomu opojnému jižnímu hvězdnému nebi naplno a začal jsem jej v nocích mezi šichtami na sadech fotografovat. Nový Zéland je navíc jedna ze zemí, která přijala zákon k redukci světelného znečištění, neboť velký důraz v této zemi je kladen na ochranu přírody, kterou krajina opravdu oplývá, takže je tam na mnoha místech i blízko měst krásné tmavé nebe.

No a jak jsem tak fotil ve velkém a publikoval na mých sociálních sítích ty snímky úžasných výhledů k nebi nad Zélandem, jedna moje bývalá spolužačka právě ze studií astrofyziky v Brně mi začala na dálku vkládat brouka do hlavy, že ty obrázky jsou opravdu moc pěkné a že bych to měl zkusit někam posílat – do NASA, ESO a vůbec.

Já jsem samozřejmě nevěřil, že by to mělo nějaký význam, ale nakonec člověk za to nic nedá, když to zkusí, tak jsem to zkusil. Skutečně již během pobytu na Zélandu jsem uspěl jedním snímkem v NASA a na konci roku 2014 se pak ozvala i Evropská jižní observatoř, že se jim moje práce moc líbí a že pokud bych měl zájem, mohu se stát jejich fotovyslancem.

Pro mě to byl obrovský šok (v tom nejlepším slova smyslu) a zároveň záhy i možnost octnout se na observatořích v Chile pod tou pověstnou nejkrásnější noční oblohou na světě v poušti Atacama. A to v následujících letech hned několikrát v rámci různých expedic pořádaných právě ESO za účelem pořízení bohatého fotografického materiálu pro jejich propagační účely.

Fantastická noční obloha nad observatoří ESO La Silla v Chile. © Petr Horálek/ESO

• Na kontě máte stovky nádherných fotografií, řadu z nich ocenila i NASA a najdeme je na stránkách ESO. Je nějaký snímek, na který jste obzvlášť pyšný?

Každý snímek je unikát, nedá se říct, že na některý bych byl obzvlášť pyšný. Jde hlavně o to, že každý z nich ukazuje na nějakou vzácnou či minimálně úchvatnou podobu jevu či objektu na obloze a že my jsme toho dění, tedy vesmíru obecně, součástí.

Můžeme pozorovat meteorické roje v naší atmosféře díky prachu z komet či drolících se asteroidů v naší Sluneční soustavě. Můžeme uvidět krásné pohledy do centra naší Galaxie i mimo něj. Můžeme být svědky mimořádné nebeské podívané jako polární záře, zatmění Slunce, zatmění Měsíce… Můžeme dokonce zachytit dopad asteroidu na povrch Měsíce a vyhodnotit vlastnosti toho impaktu. Můžeme zachytit extrémně krátký výboj nad bouřkovým oblakem, který kolikrát ani oko nepostřehne.

To všechno na těch oceněných fotkách je a to všechno můžeme opravdu dnes již poměrně snadno zaznamenat, a ukázat tak celému lidstvu, co všechno okolo nás vesmír nabízí v plné kráse. A právě ta ocenění, ten velký celosvětový impakt těch fotek jsou pro mě zárukou, že se o tom dozví masy lidí a já tím přispívám k celosvětovému vzdělání (nejen) v astronomii.

Před pouhými 100 lety něco takového nebylo vůbec možné, internet neexistoval a přenést vzdělání z jednoho místa na Zemi na druhé bylo o dost složitější. Pravda, dnes spolu s těmi úžasnými objevy vzrůstá i velké procento rychle se šířících dezinformací a nesmyslů, ale to je holt vizitka každé doby – vždycky to dobré je provázeno tím špatným, vždycky to dobré někdo zneužije pro své vlastní zájmy.

Přesto, právě na ten impakt jsem pyšný. Vzpomínám si totiž, že ještě před covidem jsem jel do Číny a nestačil se divit, jak jeden můj snímek – v tuzemsku nijak známý – se stal v Číně vysloveně vzorem v astrofotografii pro miliony lidí. Když jsem se tam tehdy octnul, byl jsem pro mnohé z nich fotografický bůh, aniž bych věděl proč. A pak jsem zjistil, že šlo jen o čínský úspěch fotky, která jinde ve světě nezaujala.

Na to jsem tedy obzvlášť pyšný – na to, že svou činností nakonec vždycky někde na světě inspiruji. A o to víc mě to motivuje dělat to správně, fyzikálně korektně, aby – když už se to setká s popularitou – to mělo i ten vzdělávací efekt.

• Již byla řeč o tom, že řadu vašich fotografií ocenila NASA coby Astronomy Picture of the Day (APOD), naposledy to bylo se snímkem zářícího planktonu na Maledivách. Jaký je za tímto záběrem příběh?

V případě té poslední fotografie je to opravdu milý příběh. Byl jsem pozván na dva ostrovy na Maledivách, abych tam místním i turistům ukázal noční oblohu. Každý den jsem tedy ukazoval nebe dalekohledem a také občas udělal nějakou krátkou přednáška.

Jednoho večera po "šichtě" mi jeden z tamních astronomů řekl, že když se vracel do svého ubytování, viděl na pláži jasnou záři a že by to mohl být plankton. Neváhal jsem ani minutu a doběhl jsem tam. Byla to jediná pláž, kde se plankton vyskytoval, toho večera byl ovšem mimořádně jasný.

Byla to už únorová noc, což je pro plankton přeci jen trošičku pozdě – běžně je jeho nejvyšší aktivita okolo prosince. Přesto tam byl a díky tomu pozdnímu načasování se na nebi již nacházela i jasná část Mléčné dráhy. Dokonalý moment, dokonalá kompozice, dokonalý zážitek.

A nakonec jeden z asi 200 snímků, které jsem té noci nafotil, zaujal i NASA. Mimochodem, je to můj jubilejní 40. snímek, který NASA vybrala – konkrétně jeden z editorů této prestižní platformy. Výběr probíhá tak, že snímku si buď sami všimnou, nebo (a to častěji), jej zašlete do jejich databáze, a když se jim zalíbí, publikují jej.
 

"Mléčná dráha nad tyrkysovou říší divů" byl 40. snímek dne NASA Petra Horálka. Ukazuje jasnou zář planktonu na Maledivách pod Mléčnou dráhou plnou vodíkových mlhovin.

Druhou část rozhovoru si můžete přečíst na blogu.

• web Petra Horálka
• Petrův Facebook
• Petrův Instagram

S Petrem Horálkem pořádáme kurz Odhalte tajemství krajinářské astrofotografie, na němž se dozvíte nejen o mnoha astronomických úkazech, které můžete pozorovat, ale také o způsobu, jak je zachytit na fotoaparát.

chci na kurz s Petrem horálkem