Leica Q typ 116 - první dojmy

Na začátek je třeba upozornit, že se nejedná o žádnou paralelu spolupráce se značkou Panasonic a jak je poslední roky u malých kompaktů zvykem, Leica Q nese hrdé označení Made in Germany. Vše je tedy dílem německého závodu ve Wetzlaru, krom čipu, který je stejně jako u modelu M vyráběn v závodě v Belgii.
Byť je rozlišení stejné jako u aktuálních modelů Leica M, jedná se o odlišnou variantu CMOS čipu.

Celé tělo je tvořeno z vysoce kvalitního hliníku potaženého na přední straně materiálem se strukturou známou z Leica X, který umožňuje pevnější a jistější uchopení. Ovládací prvky jsou rozmístěny pro ovládání dvěma prsty, ukazovákem a palcem a prohlubeň na zadní straně zajišťuje výtečnou ergonomii při držení. Ovládání a nastavení fotoaparátu ve většině představení ostatních výrobců zabere více než jednu stranu textu, ale to není případ Leicy, zde stačí pouze potvrzení známého rčení, že „Méně je někdy více“. Všechny důležitá nastavení totiž řešíte na zadní straně těla, s nastavitelným Funkčním tlačítkem, kterému lze přiřadit funkci, kterou zrovna chcete používat.

Kompletní Menu s nastavením má potom pouhopouhých 5 stran, byť nechybí některými skupinami zákazníků vyžadované Scénické režimy. Přeci jen, není každý „Power user“.

Byť se jedná konstrukčně o jedno ohniskový přístroj, Leica Q nabízí pomocí „výřezu“ přepínat mezi 28, 35 a 50mm ohniskem. Je to samozřejmě na úkor rozlišení, protože se jedná o výřez a v praxi to znamená 24Mpx na 28mm, 15Mpx na 35mm a 8Mpx pro 50mm ohnisko. Pokud fotíte současně do DNG a JPEG formátu, ukládá se DNG v plném rozlišení a ohnisku 28mm a JPEG v nastavení výřezu 35, nebo 50mm, podle toho co máte zrovna navoleno. Z praktického hlediska si tak lze při volání DNG souboru nasamplovat vyšší rozlišení a posléze udělat shodný výřez ve vyšší kvalitě. Tedy v případě, že potřebujete tisknout plachty do tubusů pražského metra, jinak nemá takové počínání opodstatnění. Je třeba brát v potaz, že 24Mpx senzor není zostuzen Low Pass filtrem a ve spojení s asférickým objektivem Summilux ve světelnosti 1,7 zaznamenává opravdu neskutečně ostrý a krystalicky čistý obraz. Optická stabilizace pak spolu s vysokou odolností vůči šumu (ISO 50000 berte v potaz spíše pro zmrazení pohybu, než pro práci v naprosté tmě) a světelností objektivu vytváří „svatou trojici“, která se nezalekne žádných světelných, lépe řečeno „nesvětelných“ podmínek.

Jak se s tím tedy doopravdy fotí? Od první chvíle víte, že máte v ruce něco extra. Rozsvícení 3“ displeje s rozlišením 1,04Mpx vás utvrdí o dobře investovaných penězích, ale pohled do neskutečně detailního hledáčku s rozlišením 3,68Mpx vás rozbije. Poprvé jsem ochoten přiznat, že se dá fotografovat i pomocí elektronického hledáčku. Autofokus je postaven na bázi vyhodnocení kontrastu a je velmi rychlý a spolehlivý. Co vás velmi mile překvapí je rychlost „spustit a fotit“, pokud si všimnete zajímavé scény, jste při troše štěstí schopni stihnout zapnout i zaostřit během sekundy. Což nebývá u produktů s elektronickým hledáčkem standartní. Stejně tak ukládání souborů vůbec nevnímáte, byť současná verze firmwaru umožňuje pracovat pouze s kombinací JPEG+DNG, nebo JPEG (samostatné DNG přinese upgrade firmwaru). Při zkoušení byla použita běžná 32GB karta SONY (http://www.fotoskoda.cz/sony-sdhc-32gb-uhs-1-94mb-s/ ), která však díky podporovanému protokolu UHS-I pracovala s plnou rychlostí zápisu 94MB/s. Oba soubory DNG + JPEG mají přitom dohromady velikost 47 – 60MB, takže pro uložení stačí cca 0,5s. Celá vnitřní architektura a vlastně i snadnost obsluhy, ovlivnitelnost menu je postavena pro svěží a jednoduchý chod, s co nejpřímější cestou k fotografii.

Legendární Leica systém volby režimů samozřejmě nemůže chybět, takže po troše „bádání“ získáte naprosto svobodnou volbu režimů, který klidně můžete podřídit nastalé situaci, či momentálnímu stupni lenosti. Navíc volba PASM je ještě ovlivnitelná ve vnitřním nastavení menu, takže i puristé si udělají vlastní profil pod uložením User 1 a User 2. Škoda, že nelze tato nastavení pojmenovat, třeba Karel a Dáša, ale ve většině rodin je genderově dáno, kdo je jednička a kdo je dvojka :-)

Nastavení clony i času začíná kouzelným písmenem „A“, což značí automatický režim. Tudíž áčko na cloně značí automatickou clonu, na čase automatiku času k ručně přiřazené cloně (priorita clony) a obě áčka automatiku. Jak jsem již zmínil, nechybí scénické režimy pro automatické nastavení v případě, že chcete jen mačkat spoušť bez přemýšlení. Ale rovnou říkám, že by to byla škoda! Mě osobně u těchto přístrojů nejvíce sedí režim priority clony s korekcí expozice, což odpovídá mé běžné praxi s manuálním režimem na velkých zrcadlovkách. Důvod není ten, že bych neuměl pracovat v manuálu, ale spíše ten, že nastavovat čas otočením zubatého kolečka na jakékoliv Leice na vrchu těla není operace pro jeden prst, v mém případě palec. Nicméně jak Leica M, tak Leica Q, i další již mají k palci přiřazené kolečko pro korekci expozice, tak se možná v budoucnu díky otevřenosti wetzlarských inženýrů k inovacím dočkáme i „zrcadlovkového ovládání“. Ale jak říkám, každý to má trochu jinak, u mne je to dáno preferencí fotit na otevřenou díru, tím pádem si koriguji míru přepálení časem, protože v mém světě je přepal na pozadí součást obrazu. Nejsem totiž matematik!

Samostatnou kapitolu tvoří ovládání na objektivu. Manuální ostření se aktivuje zmáčknutím hrany kolébky na ostřícím prstenci, což chce trochu cviku a jedná se opět o symboliku odkazující na fotoaparáty Leica ze 60tých let. Jakmile je na áčku, ostří automaticky. Při manuálním ostření vám sekunduje funkce Peaking, která světélkováním ukazuje zaostřenou oblast. Je to velmi dobrá pomůcka i s ohledem na fakt, že si lze zvolit barvu světélkující oblasti tak, aby byla dostatečně kontrastní k fotografované scéně. Odkazem, konkrétně na variantu modelu Leica M3 je i tvar očnice hledáčku, ve kterém se odehrává to samé co na displeji, ovšem díky jeho parádnímu rozlišení je při manuálním ostření daleko přesnější a spolehlivější.

Blíž k frontální čočce je clonový volič, který dle mého stačí nastavit na hodnotu f 1,7 a zakápnout epoxidem. Když už máte Summilux, jak já říkám „nasávač světla“, tak je třeba si jej do omrzení užívat! A to vám garantuji, že jen tak nepřijde, protože díky 28mm ohnisku není při vzdálenějších objektech separace hloubky ostrosti nijak limitující. Trochu lidsky řečeno, není to ostrý proužek, pokud fotíte třeba scénu s celými postavami. Samozřejmě při velmi blízkém objektu, nebo přepnutí do macro režimu nastupuje hloubka ostrosti zcela nekompromisně. Přepnutí na Macro režim je pomocí otočného prstence nejblíže tělu fotoaparátu a jedná se o nejzábavnější nastavení celého přístroje. Pootočením prstence do režimu Macro se totiž změní i škála vzdálenosti pro ruční ostření a kovaní leikaři si okamžitě všimnou magického čísla 0.95, které se objeví ve škále. Bohužel, není to trik, který by změnil světelný Summilux na vražedný Noctilux, je to jen zaostřovací vzdálenost ve stopách. Ale i stejný použitý font je takovým milým připomenutím skutečnosti, že legenda žije. Možná to tak ani nikdo ve vývoji nemyslel, možná je to stejná symbolika jako u okuláru a ostřícího kroužku, ale můj chorý mozek reaguje na tuto číslovku automaticky, bez zaváhání, tak teda pardon…

Asi ctěný čtenář očekává nějaký chytrý závěr, technofil možná čeká do puntíku rozebrané všechny funkce. Rozebírat nebudu, nejsem z těch, kteří by rozebírali foťáky na měřící stolici a hledali tisícinové odchylky, moje úchylka je naprosto uživatelská, zajímá mne, jak se dá s kamerou žít. Takže rovnou i odpovím – VELMI KRÁSNĚ!

Samozřejmě dostanete registraci pro Adobe Lightroom, ale já jsem zvyklý dělat v Capture One. Ale můžete v klidu jet pouze v JPEG formátu, nebo používat obojí a snažit se potom docílit stejného vzezření, jako u originálního jpegu z Leica Q. Samozřejmě z DNG můžete exportovat náramné obrazy s šíleným rozlišením a pak je zmenšovat, aby vám je někdo z facebooku neukradl. Tedy kromě „CukrMarka“, ten si je bere automaticky. S trochou vážnosti však mohu říci, že toto asi hlavou většiny uživatelů neproletí. Leica Q vás totiž stejně jako většina ostatních modelů s červeným kolečkem bude lehce formovat.

První nastoupí ohnisko, které nemusí být pro uživatele až tak obvyklé. Většina zná 21, 24 a 35mm, ale 28 se může zdát na zoomu trochu fádních, tedy pokud zrovna místo 24-70 nemáte 28-75. Pak jste zvyklí. Zvyklí jste ale asi na fakt, že 28ka na zoomu vám soudkuje, tady se nic takového neděje. Asi vaše pevná 50ka na 1,4 cloně aberuje, tady se opět nic neděje. A jakmile ztratíte tato běžná omezení v mainstreamovém světě uvědomíte si, že to je vlastně celkem fajn ohnisko. Vejde se tam toho tak akorát, všechno je pěkně vykreslené, když chcete, tak se to bude pěkně kácet, nebo sbíhat a když vás ta širokost unaví, nebo se vám nebude chtít dělat kroky dopředu, přepnete si na 35, nebo 50mm i za cenu menšího rozlišení. Které, jak doma zjistíte, na to naše umění bohatě stačí!

Určitě budete unešeni z hledáčku, znovu musím chválit a hlásat, že s takovýmto elektronickým hledáčkem už se opravdu dá fotografovat! Není to taková ta klasický, trhaná a nekontrastní obrazovka z předpotopních videoher, je to krystalicky čistý obraz, který díky rychlosti věrně kopíruje pohyb vaší ruky při hledání správné kompozice. Asi bych mohl trochu vzdychat nad výdrží baterky, která po 200 záběrech minula polovinu kapacity, a vypadalo to, že se bude loučit. Ale pak jsem si uvědomil, kolikrát jsem listoval v menu, prohlížel si a zvětšoval obrázky, kolikrát jsem pomocí QR codu připojoval k foťáku iPad a prohlížel obrázky a to všechno normálně člověk nedělá. To je nemoc prvního oťukávání. V reálu si myslím lze udělat 400 snímku na jedno nabití. Moje stará pracovní zrcadlovka zvládne téměř 1000, ale svítí na ní většinou jen stavový displej v optickém hledáčku. Takže je to hodnota ucházející, nicméně baterii přikupte. Hodí se.

Leica Q totiž nepodporuje režim nabíjení v těle fotoaparátu, takže nějaká Power banka vám bohužel nepomůže.

Pravděpodobně vás pohltí i lehkost ovladatelnosti, pěkná ergonomie s možností dokoupení gripu, fintilové a fintilky ocení nějaké to krásné pouzdro, okouzlí vás rychlost, která při přepnutí do kontinuálního módu dokáže sázet fotky rychlostí až 10sn/s. Při fotografování sportu, nebo s otevřenou clonou na pláži, či na ledovci vám 1/2000s mechanické závěrky nemusí stačit a budete plesat štěstím, že vaše Qéčko umí 1/16000s s elektronickou závěrkou, což zastaví bez problému i křídla kolibříka v letu. Naučíte se šetřit baterii zapínáním a vypínáním, protože start a první foto je stejně rychlý, jak dokážete přiložit foťák k oku. Je toho opravdu moc a moc, čeho si budete s radostí užívat, ale jedna věc je pro mě naprosto neopomenutelná. A tou je pocit. Pocit, jako byste měli v ruce opravdovou Leicu. Klasickou Leicu M. Je to snad něco jako Baby Leica? No inženýři vám to dají až pod nos i při každém přepnutí ohniska, kdy výřez na displeji i v hledáčku vypadá stejně jako pohled do dálkoměru! Poprvé se úplně zarazíte a zkusíte otočit ostřícím prstencem, jestli se vám rozjedou dva obrazy. Ne, není to dálkoměr, je to jen narážka. Je to další symbolika, další fetiš, kterým se můžete opájet do bezvědomí. Je to jen další střípek do mozaiky, abyste pochopili, jaká radost se skrývá ve fotografování s Leicou. S kteroukoliv. ;-)     

PS: veškeré snímky byly pořízeny do formátu DNG a bez doostření převedeny v programu Capture One do formátu JPEG, s korekcí expozice a kontrastu.  

Autor článku: Boris Stojanov