Líba Taylor, dokumentární fotografka

Líba Taylor, dokumentární fotografka

Líba Taylor, dokumentární fotografka Zobrazit fotografie v galerii (8)

Charismatická, usměvavá a ohromující žena. Dokumentaristka, pro kterou se práce fotografky stala celoživotním posláním. Volnost a cestování jsou určitou formou závislosti, po které Líba Taylor touží, pro kterou žije. Líba Taylor, uznávaná světová dokumentaristka fotila například pro humanitární organizace jako je UNICEF, Action Aid, Save the Children nebo WHO. Celý svůj život, včetně toho rodinného, přizpůsobila práci. Líba má akční povahu, klid jí nic neříká. Díky svému temperamentu je v neustálém zápřahu, učí, věnuje se psaní blogu, dává dohromady archiv a fotí.

„Tváře současné české fotografické scény“ - rozhovor s Líbou Taylor

  • Dobrý den, Líbo, velmi vám děkuji za rozhovor. Nedávno jsem v jednom rozhovoru s vámi četla, že si myslíte, že je dnes těžké se věnovat fotografii. Myslela jste fotografii obecně nebo jen reportážní fotku?

Všobecně toho o fotografii moc nevím, nikdy jsem například nefotografovala sklo, ale v dokumentární fotografii se před několika lety věci radikálně změnily. Reportážních fotografů je hodně, myslím, že je tonejvíce vzrušující a nejzajímavější obor fotografie, zároveň si však myslím, že jeden z nejhůře placených žánrů. Fotografové se musejí hodně otáčet a často, protože se neumí moc handrkovat o peníze, musí mít za sebou agenturu nebo dvě, která za ně dělá tu špinavou práci. Smutné je, že začínající reportéři často zbytečně riskují - jsou nezkušení a aby si udělali jméno, jedou rovnou do nějaké války, kde mnohdy přijdou o život.

  • Proč si myslíte, že tomu tak je? V onom rozhovoru zmiňujete internet a technologický pokrok, nebude v tom ale hrát roli i přístup lidí jako takový – myslím pohodlnost a určitá forma neúcty k umění a řemeslu?

S technologickým postupem určitě přišlo hodně změn. Vlastně dnes může být fotografem každý, a když alespoň trošku vidí a má smysl pro reportáž, není důvod, aby nemohl byt publikován. Ameterům dělá dobře, když je někdo otiskne, a jsou ochotni dát fotografie úplně zadarmo.  Internet je zahlcen fotografiemi různých kvalit, ale ukazuje se, že je to vlasně jedno. Naštěstí je pořád hodně velmi dobrých fotografů a agentur, kterým na kvalitě záleží. Ale to asi oceňují jen fajnšmekři a kvalitní média.

  • Když by se ale přeci jen někdo rozhodl stát reportážním fotografem, jaké má podle vás možnosti, které by ho k jeho vysněné práci dovedly?

Těžko říct. Určitě to musíte doopravdy chtít dělat. Nemůže existovat nic jiného. Pak nemáte na výběr a musíte se nějak prosadit.

Možnosti určitě existují, chce to je najít a být připraven chvíli jíst levné konzervy. Když se ale zadaří, je to úplně skvělé! Pro mne to byl nejlepší způsob života. Ráda cestuju a poznávám jiné země a kultury, z nichž jsem většinu poznala z úhlu, který normální turista nikdy nezažije.

  • Letos se poprvé zúčastníte jako přednášející FotoŠkoda festu, těšíte se na to?

Mám z toho trošku strach, jsem zvyklá být spíš pozorovatelem než středem pozornosti.

  • Tato a jí podobné akce lidem předávají znalosti, otevírají nové obzory a umožňují jim vytvářet nové vazby, myslíte si, že to má v době, kdy fotí každý, smysl a že to je to, co lidé chtějí?

Těžká otázka. Myslím si, že pro toho, kdo se chce dozvědět něco nového a jiného toto bude určitě užitečná a obohacující akce.

  • Kdy jste si vlastně uvědomila, že se chcete věnovat focení?

Fotit jsem začala, když mi bylo asi devět. Dostala jsem Flexaret a různě jsem fotila rodinu, školní výlety, atd. Pořádně mě to chytlo až když jsem byla starší. Bylo mi asi čtyřiadvacet, když mě David Hurn z Magna pozval na svůj kurz dokumentární fotografie ve Walesu, a pro mne to najednou bylo jasné rozhodnutí.Také nám říkal, už tenkrát - v 70. letech, že se jako fotografové stejně neuživíme. A to pro mne byla další výzva, musela jsem dokázat, že neměl pravdu...

  • Za fotografií jste se vydala kus světa, pamatujete si na svou první dokumentární výpravu a pocity, které se ve vás odehrávaly?

Když jsem byla poslána na měsíc do Keni dokumentovat práci jedné „nevládky“, byla jsem už hodně zcestovalá, ale byly to většinou soukromé cesty, ne na zakázku. A tak jsem, přes všechno to nadšení, že si konečně někdo všiml mých schopností, měla pár obav - abych ochránila filmy před letištním rentgenem, aby se nenamočily v tropických slejvácích, aby se mi do foťáků nedostal prach a písek, atd. Ze samotného fotografování jsem strach neměla, bavilo mě to a to pak jde vše jako po másle.

  • Vnímala jste svou dráhu dokumentární fotografky jako poslání?

Myslím, že ano. Určitě vím, že jsem se nestala fotografkou, abych fotila architekturu, produkty, objekty...Čím víc jsem jezdila do zemí třetího světa, tím víc mě to zajímalo, bavilo a obohacovalo. Ta práce dávala smysl. Setkávala jsem se s lidmi, kteří nesobecky pomáhali druhým, kteří na to byli hůř než si někdo v Evropě kdy dokáže představit. Potkala jsem Angelinu Jolie, která dělá pro uprchlíky a lidi v tísnivých situacích opravdu hodně. Je ochotná s nimi hodiny sedět a poslouchat jejich smutné příběhy...

  • Předpokládám, že se nelze úplně ubránit emocím, když stojíte tváří v tvář utrpení jiných lidí, přesto jste si musela vybudovat určitou imunitu, abyste se dokumentární fotografii mohla věnovat, jak se vám to podařilo?

Emoce na mne vždy působily trošku se zpožděním. Když se nalézáte v konkrétní situaci, tak na ní pořád koukáte fotografickým okem, přes hledáček, protože to je důvod toho, proč tam jste. Pak se vrátíte domů, probíráte fotografie a v tu chvíli to na vás dolehne.

Kdykoliv se podívám na některou z mých fotografií z Gomy v Kongu, kam po masakrech v Rwandě utekl přibližně milion lidí, zmírající vysílením stejně jako mouchy po dešti, se mi vše opět promítá v onom hororovém rozsahu celé této situace.

  • V jednom rozhovoru jsem též četla, v souvislosti s výše zmíněným archivem, cosi o tečce za kariérou, ale jakou tečku si pod tím máme představit?

Tu tečku už jsem asi částečně udělala, protože jsem si pořídila psa. Nerada ho opouštím a také nechci, aby se stal sirotkem, i přesto že štěstí vždy bylo na mé straně...

Co se týká fyzického archivu, je v bednách a já mám chuť to vše hodit do popelnice. Své poslání už to dávno splnilo, něco je oskenované a ten zbytek zabírá místo.

www.libataylor.eu

Autorka rozhovoru: Romana Marie Jokelová

www.rmjokelova.cz

Galerie

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Podobné články

NOOR by NOOR
NOOR by NOOR

15. 10. - Deset let dokumentovali fotografové agentury NOOR občanské a politické nepokoje, války, hladomor či přírodní...

Olympus Tour startujete u nás!
Olympus Tour startujete u nás!

13. 10. - V úterý 7.11. 2017 se v rámci produktových prezentací na FotoŠkoda FESTu uskuteční Olympus Tour – speciální akce pro...

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace