Fotografka Líba Taylor na FotoŠkoda FESTu

„Tváře současné české fotografické scény“ - rozhovor s Líbou Taylor

Líba Taylor, fotografka, která žila většinu profesionálního života v Anglii, pracuje přes 25 let na dokumentaristických projektech pro světové humanitární organizace (Unicef, UNHCR, Save the Children, Actionaid a další) a zaměřuje se zejména na země Afriky, Asie a Jižní Ameriky. Je obohacena zvláštním, ryze ženským nadáním komunikovat s lidmi žijícími v převážně těžkých podmínkách. Její snímky jsou přímými, informativně bohatými záznamy skutečnosti. Přitom jsou naplněny silnou osobní účastí, někdy až něhou, zvláště zachycují-li ženy a děti – ty ji zajímají především. Jsou totiž ztělesněním problému, ale i nadějí třetího světa, pozitivním příslibem jeho budoucnosti.

 

• Dobrý den, Líbo, velmi vám děkuji za rozhovor. V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, že si myslíte, že je dnes těžké věnovat se fotografii. Myslela jste fotografii obecně nebo jen reportážní fotku?

Všobecně toho o fotografii moc nevím, nikdy jsem například nefotografovala sklo, ale v dokumentární fotografii se před několika lety věci radikálně změnily. Reportážních fotografů je hodně. Myslím, že je to nejvíce vzrušující a nejzajímavější obor fotografie, zároveň si však myslím, že jeden z nejhůře placených žánrů. Fotografové se musejí hodně otáčet a často, protože se neumí moc handrkovat o peníze, musí mít za sebou agenturu nebo dvě, která za ně dělá tu špinavou práci. Smutné je, že začínající reportéři často zbytečně riskují – jsou nezkušení a aby si udělali jméno, jedou rovnou do nějaké války, kde mnohdy přijdou o život.

 

• Proč si myslíte, že tomu tak je? V onom rozhovoru zmiňujete internet a technologický pokrok, nebude v tom ale hrát roli i přístup lidí jako takový – myslím pohodlnost a určitá forma neúcty k umění a řemeslu?

S technologickým postupem určitě přišlo hodně změn. Vlastně dnes může být fotografem každý a když alespoň trošku vidí a má smysl pro reportáž, není důvod, aby nemohl byt publikován. Amatérům dělá dobře, když je někdo otiskne, a jsou ochotni dát fotografie úplně zadarmo.  Internet je zahlcen fotografiemi různých kvalit, ale ukazuje se, že je to vlasně jedno. Naštěstí je pořád hodně velmi dobrých fotografů a agentur, kterým na kvalitě záleží. Ale to asi oceňují jen fajnšmekři a kvalitní média.

 

• Kdyby se ale přeci jen někdo rozhodl stát se reportážním fotografem, jaké má podle vás možnosti, které by ho k jeho vysněné práci dovedly?

Těžko říct. Určitě to musíte doopravdy chtít dělat. Nemůže existovat nic jiného. Pak nemáte na výběr a musíte se nějak prosadit. Možnosti určitě existují, chce to je najít a být připraven chvíli jíst levné konzervy. Když se ale zadaří, je to úplně skvělé! Pro mne to byl nejlepší způsob života. Ráda cestuju a poznávám jiné země a kultury, z nichž jsem většinu poznala z úhlu, který normální turista nikdy nezažije.

        ^{Líba Taylor©}

 

• FotoŠkoda FEST a podobné akce lidem předávají znalosti, otevírají nové obzory a umožňují vytvářet nové vazby, myslíte si, že to má v době, kdy fotí každý, smysl a že to je to, co lidé chtějí?

Těžká otázka. Myslím si, že pro toho, kdo se chce dozvědět něco nového a jiného, to bude určitě užitečná a obohacující akce.

 

• Kdy jste si vlastně uvědomila, že se chcete věnovat focení?

Fotit jsem začala, když mi bylo asi devět. Dostala jsem Flexaret a různě jsem fotila rodinu, školní výlety atd. Pořádně mě to chytlo, až když jsem byla starší. Bylo mi asi čtyřiadvacet, když mě David Hurn z Magna pozval na svůj kurz dokumentární fotografie ve Walesu, pro mne to bylo najednou jasné rozhodnutí. Také nám už tenkrát – v 70. letech, že se jako fotografové stejně neuživíme. A to pro mne byla další výzva, musela jsem dokázat, že neměl pravdu...

 

• Za fotografií jste se vydala kus světa, pamatujete si na svou první dokumentární výpravu a pocity, které se ve vás odehrávaly?

Když jsem byla poslána na měsíc do Keni dokumentovat práci jedné „nevládky“, byla jsem už hodně zcestovalá, ale byly to většinou soukromé cesty – ne na zakázku. A tak jsem, přes všechno to nadšení, že si konečně někdo všiml mých schopností, měla pár obav – abych ochránila filmy před letištním rentgenem, aby se nenamočily v tropických slejvácích, aby se mi do foťáků nedostal prach a písek atd. Ze samotného fotografování jsem strach neměla, bavilo mě to a to pak jde vše jako po másle.

 

• Vnímala jste svou dráhu dokumentární fotografky jako poslání?

Myslím, že ano. Určitě vím, že jsem se nestala fotografkou, abych fotila architekturu, produkty, objekty... Čím víc jsem jezdila do zemí třetího světa, tím víc mě to zajímalo, bavilo a obohacovalo. Ta práce dávala smysl. Setkávala jsem se s lidmi, kteří nesobecky pomáhali druhým, kteří na tom byli hůř, než si někdo v Evropě dokáže představit. Potkala jsem Angelinu Jolie, která dělá pro uprchlíky a lidi v tísnivých situacích opravdu hodně. Je ochotná s nimi hodiny sedět a poslouchat jejich smutné příběhy...

 

• Předpokládám, že se nelze úplně ubránit emocím, když stojíte tváří v tvář utrpení jiných lidí, přesto jste si musela vybudovat určitou imunitu, abyste se dokumentární fotografii mohla věnovat. Jak se vám to podařilo?

Emoce na mne vždy působily trošku se zpožděním. Když se nalézáte v konkrétní situaci, tak na ní pořád koukáte fotografickým okem – přes hledáček, protože to je důvod toho, proč tam jste. Pak se vrátíte domů, probíráte fotografie a v tu chvíli to na vás dolehne. Kdykoliv se podívám na některou z mých fotografií z Gomy v Kongu, kam po masakrech v Rwandě utekl přibližně milion lidí zmírající vysílením stejně jako mouchy po dešti, se mi vše opět promítá v onom hororovém rozsahu celé této situace.

        ^{Líba Taylor©}

 

• V jednom rozhovoru jsem též četla, v souvislosti s výše zmíněným archivem, cosi o tečce za kariérou. Jakou tečku si pod tím máme představit?

Tu tečku už jsem asi částečně udělala, protože jsem si pořídila psa. Nerada ho opouštím a také nechci, aby se stal sirotkem, i přesto, že štěstí vždy bylo na mé straně... Co se týká fyzického archivu, je v bednách a já mám chuť to vše hodit do popelnice. Své poslání už to dávno splnilo, něco je oskenované a ten zbytek zabírá místo.
 

chci na besedu s Líbou Taylor

chci se registrovat na FotoŠkoda FEST

Autorka rozhovoru: Romana Marie Jokelová (rozhovor proběhl v roce 2015)