Povídání s Václavem Šilhou o cestách a focení 2. část

Povídání s Václavem Šilhou o cestách a focení 2. část

S Václavem Šilhou jsem si v první části rozhovoru povídal nejdříve o fotografování přírody a jeho fotografických začátcích. Jeho tvorba se ale rozhodně neomezuje jen na cestovatelskou fotografii přírody. Jako člověk s hlubokým respektem ke světu, ve kterém žijeme, se Václav zabývá i enviromentálním dokumentem mizejících kmenů a kultur, což jsem s ním samozřejmě musel probrat. A v neposlední řadě to, čím vlastně fotografuje a jak své snímky zpracovává.

Rád fotím to, co z původních kultur ještě zbývá

PRVNÍ ČÁST rozhovoru

  • Zmínil jste se mi o tom, že se dostáváte na místa, kde žijí původní obyvatelé nezasažení vlivem moderní civilizace. Vzápětí také o tom, že takových míst ubývá. Jak jste se dostal k nápadu s tímto vším začít?

Fotil jsem jen přírodu na všech kontinentech a všiml jsem si jedné věci. Když říkáme, že naše příroda podléhá rozpadu, tak ještě více a rychleji naše civilizace válcuje lokální tradiční kultury. Takže jsem začal fotit původní reálie. Tam, kde chodili indiáni s oštěpy, dnes chodí s rádiem. A ta situace se mění v rámci let. Tak jsem začal částečně reportážně a částečně inscenovaně zachycovat, jak tamní lidé žijí. I když jediné, co mnohdy z daných míst mohu získat, jsou třeba jen portréty ve svátečních krojích.

  • Ani si nedovedu představit, kolik nedotčených míst na planetě vůbec ještě může být. Musí být složité se na takové odbourávání původních zvyků a tradic dívat.

Už jsou to jednou kontaktovaní lidi a nikdo jim nemůže zakazovat přizpůsobovat se okolí. Problém ale je, pokud to není dobrovolné, třeba katolizace Indiánů v Jižní Americe a nebo huntování pralesů kvůli ropě spojené s vyháněním Indiánů. Například pracuji na Ekvádorském kmenu Huoarani, který byl kontaktován v roce 1956, víceméně nedávno. Dodnes jsou rozdělení na dvě části. Část jich odmítla kontakt s vnějším světem, ti žijí odděleně v pralese a díky jejich agresivitě se k nim nedá dostat. My jsme byli jen s tou druhou skupinou, která má problémy s olejáři, kteří jejich prostředí ničí. Teď se domorodci snaží vybudit turistický ruch, protože s ním se bude těžařům hůř stavět a ničit jejich prostředí. Jenže s tím vymizí i původní zvyky a kultura, zůstane jen skanzen. Pokud to jde, tak rád fotím to, co ještě zbývá. Podobných oblastí je ještě dost, jen s každým rokem mizí.

  • To opravdu nezní jako idylka, natož pro fotografa. Jak seberete vůli a odvahu jet na tak vypjatá místa?

Vyloženě do nebezpečí se nepouštíme. Člověk má vždy s sebou nějakého fixera, který komunikuje s okolím a nenechá vás přijít do nebezpečné situace. Hlavně jsou tam neskutečně silné příběhy, které můžete slyšet nebo nafotit. Zrovna u Huoaraniů jsem se potkal se ženou, jejíhož manžela zabili a ji zranili příslušníci sousedního kmene. Hned vedle seděl šaman, který vyprávěl o době, kdy tam nebyli bílí. Taky popisoval zabíjení olejářů, kteří z jejich půdy nechtěli odejít. A tenhle strašně příjemný chlapík, který vám nabídne pečenou opici, vám vypráví, jak zabíjel chlapy od těžařské společnosti.

  • Dovolte mi ještě jednu otázku, která všechny určitě také zajímá. Jakou technikou ty úžasné snímky pořizujete a jak fotografie zpracováváte?

Používám vcelku jednoduchou výbavu od Canonu, těla 1D a 5D, oba v provedeních Mark IV. Z objektivů EF 16-35mm f/2,8 L III USM, EF 24-70mm f/2,8 L USM II,  EF 70-200mm f/2,8 L IS II USM a EF 500mm f/4 L IS II USM. S tím si bohatě vystačím ve všech možných situacích. Úpravy používám minimální. Jak řekl někdo ze Sex Pistols: "Za prvý to neumím a za druhý to stejně nenávidím." Klasicky pracuji v Lightroomu, občas použiji Photoshop. Pro černobílou fotografii používám Silver Efex Pro, lepší nástroj snad ani neexistuje.

  • Díky za rozhovor!

​Autor rozhovoru: Kryštof Korč

Čekejte prosím...