Když něco zkazím, nemám vůbec nic

Když něco zkazím, nemám vůbec nic

Tomášova tvorba je jedinečná. Snoubí se v nich hned několik jeho talentů a umění předat svoje znalosti dál je bonusem, který neovládá každý. Dnes nám prozradí něco o experimentálních technikách či o průběhu celého procesu tvorby. S Tomášem se povídalo tak pěkně, že by to vydalo na několik dalších rozhovorů. Kdo se ale chce dozvědět něco ještě navíc, může se na něj těšit na FotoŠkoda Festu, kde si pro účastníky připraví - jak jinak - něco zcela originálního. :)

Polaroid v akci

S Tomášem Marečkem jsme se minulý týden bavili o tom, jak filmy vnímá z pohledu člověka, který s nimi pracuje dál, i o jeho tvorbě samotné. Dneska nahlédneme ještě o něco dál - Tomáš totiž nejenže je nadaným umělcem, rád se o své znalosti podělí s ostatními. Proto si dneska můžete přečíst o různých experimentálních metodách a poodhalí nám i svoje velkolepé plány do budoucna. :)

  • Jsou nějaké experimentální techniky, který jsi ještě nevyzkoušel a které by tě lákaly?

Třeba to kolorování jsem neviděl u nikoho, to jsem si u Polaroidu vymyslel. Doufám, že to někdo nezačne kopírovat. :) Ale výsledek se dá ovlivnit i teplotou - když vyfotíš barevnou fotku v mrazu, tak jde hodně modra, nebo v místnosti, kde je 30°C, jsou barvy zase hodně syté. Třeba když ji vyfotíš a dáš na topení, tak jde až do oranžova.

Přemýšlím o tom, že bych si sehnal takový ten nahřívací sáček, chemické ohřívadlo. Protože když je venku -10, tak je dáš maximálně do kapsy, i když nejlepší je dát je na břicho. Kdyby teď lidi fotili venku, tak budou fotky vybledlé. Ale já jsem si taky nechal jednu takovou fotku složenou z 6 schválně zmrznout a jsou úplně modré.

Pak lidi dělají třeba to, že tu fotku vyfotíš a ještě než emulze ztvrdne, tak ji štětcem "rozjezdíš", aby vypadala jako namalovaná, což mě ale úplně nechytlo. Nebo máš oblohu a můžeš na ní klíčem vytlačit mraky. Nebo na tu fotku dáš horký hrnek s kafem, když se ti vyvolává a vytvoří se tam takové kolečko, kde jsou ty barvy úplně syté a okolo něj je snímek jinak barevný. Já jsem zkoušel i to, že jsem měl film vyfocený na diáku, doma jsem si ho promítal přes diaprojektor na stěnu a fotil jsem to SX-70, vlastně jsem tu scénu přefocoval na Polaroid. Ono to vytvoří úplně jiné barevné spektrum, takže fotky, které původně byly modré a bílé, ve finále vylezly oranžové. Nějakou dobu jsem si s tím hrál, než mě to přestalo bavit - připadalo mi, že nefotím.

Jsou ale i další metody: Když máš osvitové hodiny s krátkým časem, tak si můžeš dát normálně negativ do zvětšováku a prosvítíš ho na Polaroid. Ale to chce fakt hodně krátký čas. Někdo pak pro efekt třeba sundá ten bílý rámeček, aby to vypadalo ještě analogověji.

Autor: Jakub Valdivia

  • A tím se ta emulze nestáhne?

Nene, ten bílej rámeček je jenom takový obal, jako obal na vazbě knížky. Můžeš ho sundat a fotka ti pořád drží. Zepředu je pak takový plast, který můžeš sundat, a vidíš emulzi roznesenou i do těch hran.

Ještě se trochu vrátím k těm metodám, je toho spousta. Teoreticky bys mohla dělat i fotogramy - dáš si třeba tužku, klíč a hřebínek a pak je prosvětluješ na fotopapír. Můžeš ten polaroidový papír taky ve tmě vytáhnout a pak blbnout s lampičkou. Zkoušel jsem ho dávat i do mikrovlnky.

  • Co to udělalo?

Ono se to tak svráští, takhle jsem si udělal autoportrét. Když zespodu přejedeš zapalovačem, tak se ta emulze taky smrskne. S těmi odlepovacími filmy od Fuji šly dělat i několik fotek naráz: vyfotilas to, dalas to do sešitu Moleskine, ten má takový jemný papír, přitlačilas na to, pak jsi to po půlminutě sundala a měla jsi obtisknutou fotku, takže jsi ji měla víckrát. Ale takhle ti vyšly třeba 2 fotky z 10. 

  • Jak vypadá celý proces tvojí tvorby? Jak si vybíráš místo, jak postupuješ dál - říkal, jsi, že je třeba skládáš ze 6 různých fotek - to pak musíš mít fakt v oku, které části snímat, aby výsledek dával dohromady budovu. 

Většinou chodím s foťákem a fotím dokument nebo takový rozsáhlý projekt s čísly a písmeny a pak Prahu a místa, která navštěvuju. Polaroid je k tomu takový doplněk. Fotím hlavně ten dokument, ten je dlouhodobější. A když narazím na místo, které mě zaujme, tak si představím, jak by vypadalo na Polaroidu. Většinou jsou to statičtější věci - když uznám za vhodné, že stojí za to na to ten film vyplácat, tak si nejdřív vyzkouším nanečisto, jak to budu spojovat - aby mi jednotlivé snímky navazovaly. Pak si najdu nějaký bod na budově, kde bude končit ta první, a pamatuju si to, abych tam pak navázal druhou.

Několikrát se mi stalo, že místo vypadalo dobře, ale na Polaroidu, tím, že dopředu nevíš výsledek, to pak vypadalo úplně strašně nebo se to naexpnovalo úplně jinak. Je důležité říct, že s Polaroidem se nedají fotit kontrastní místa, vůbec to nezvládá. Když máš třeba kostel a v popředí stinnou uličku, tak ti to naexponuje na kostel - ten je tmavý a zbytek úplně černý. Kdyby tam byly hezké secesní prvky, tak je vůbec neuvidíš. Snímek se naexponuje vždycky podle nejsvětlejšího místa.

  • Jak stará musí být ta emulze, aby bylo možné ji sundat?

Dřív to bylo úplně jedno, naopak jsem v prvních 6 letech fotky nechával třeba 2 měsíce za oknem, ještě se u toho měnily barvy - byly třeba sytější, prokreslilo se to, z hnědé se stala oranžová. A šlo to kdykoliv. Akorát mezi jednotlivými generacemi se děly různé věci - třeba že pak šla hůř sundat zadní vrstva s bílou barvou. 

Ale u dnešních Polaroid Originals maximálně do 5 dnů. Pak to sice jde, ale poslední fotku jsem třeba sundaval dvě a půl hodiny a stejně tam z ní něco zůstalo. Někdy to ale může být dobrý - zespoda ti na emulzi zůstanou takové části a výsledek vypadá jako popraskaná olejová barva, toho jde taky využít. 


Autor: Tomáš Mareček

  • Já si třeba pamatuju, jak tady byl na Festu workshop, kde jsme vyfotili fotku a během pár minut jsme ji museli sundat, jinak se emulze přichytila a pak se to trhala.

To je problém těch nových barevných. Černobílé jsou v pohodě, barevné jdou mnohem hůř a je potřeba fakt hodně jemný štětec a mít v tom trochu praxi, protože jinak se hned roztrhnou. Je to jako ty první emulze od Impossiblu, ty se taky extrémně trhaly. Nejlepší byly ty okolo roku 2015, 2016 - na ty se dalo sahat pomalu rukou, byly skoro jako guma. U těch barevných teď pořád přemýšlím, neustále zkouším, jak to vymyslet, aby se netrhaly a aby na tom papíru pak držely a nepopraskaly. 

Ale to je na tom nejlepší - že je to celé experiment a člověk neví, jak to dopadne. Mě na tom baví i to napětí - někde máš fotky z místa, na která už se nepodíváš a teď to můžeš celé zkazit, pak nemáš nic.

  • Neděláš si nějakou zálohu, nefotíš třeba i na digitál, abys měl aspoň něco, když se to pokazí?

Nene. Fotím to jenom na film a místa, která fotím na Polaroid, fotím opravdu jenom Polaroidem. V Berlíně se mi loni stalo, že jsem si koupil asi 5 balíčků, chtěl jsem si je prohlídnout, krabička mi vypadla z ruky, spadla na zem a půlka těch fotek se mi vysypala do řeky. Byly v tom 4 dny focení, z toho půlka pryč. Měl jsem tam i nějaká panoramata, která už jsem pak nedal dohromady. Takže doporučuju si ty fotky moc neprohlížet, až pak někde v pokoji, ne u řeky. :) Teď když jdu kolem nějakého mostu, tak je rychle házím do kapsy.

Nebo se mi stalo teď, jak jsme byli v Itálii, že jsem udělal fotku, dávám ji do kapsy, ještě jsem si je dal za pas, aby byly v teple, a ztratil jsem je. Šel jsem tam do mekáče a zjistil jsem, že je nemám. Tak jsem šel rychle ven podívat se na cestu, kudy jsem šel a našel jsem je normálně na přechodu, popadané, chodili přes ně lidi, ale zůstaly tam. Tenhle soubor z Itálie teď zpracovávám.

  • Na jakých dalších projektech teď pracuješ?

Mám taková dvě hlavní dělení. To první je POLAtransfer, polaroidové transfery na ručním papíru, které nejsou kolorované - ale ty jsem dělával spíš dřív. Pak mám druhý směr, podobný, ale jmenuje se POLAcolorTransfer, tady už jsou obrazy kolorované. Obojí je to tahle přenášené a jsou z různých měst, hlavně budovy nebo pro mě zajímavá místa. Na těchhle projektech pracuju už od roku 2011 nebo 2012. 

Pak mám ještě takový jeden tajný, který jsem nikdy neukázal, a to jsou zátiší. Jsou mezi nimi zátiší z mého bytu - třeba bordel v rohu, pneumatika, pumpa… Jednou mi třeba spadl mi hrnek na talíř, kde jsem měl snídani, celé se to rozbilo, tak jsem si to vyfotil. A pak jsou volně nalezená zátiší, která jsem fotil třeba na velký formát.

Potom mám ještě portréty, taky transferové.

  • Taky kolorované?

Ty ne, jsou focené na barevný film. Ale těch mám asi jenom dvacet.

Autor: Tomáš Mareček

  • Máš za sebou několik výstav, chystáš se třeba právě ty portréty nebo zátiší někde prezentovat?

Loňský rok byl vlastně první, kdy jsem nic nevystavoval. Od roku 2008 jsem měl vždycky nějakou výstavu, někdy i víc za rok, ale loni jsem měl pauzu - spíš jsem fotil a dával dohromady fotky. A letos bych konečně chtěl - což už plánuju dlouho - udělat knížku. Grafiku mi na ni bude dělat Kuba Škraban. Letos je to totiž 10 let, co fotím nějaké soubory. Fotku třeba pořizuju s tím, že se mi bude hodit do souboru Praha, fotím je cíleně, ne že bych jen tak mačkal spoušť, i když to taky občas jen tak pro sebe dělám. Tohle dávám dohromady jako archiv. 

Když jsem měl nějakou výstavu, měl jsem tam hlavně ty černobílé. Ale mám dojem, že ty černobílé dokumentární pochopí spíš lidi, kteří fotí nebo se o fotku zajímají. Polaroid naopak podle mě zaujme mnohem širší publikum a mě to i teď baví vlastně nejvíc. V té knížce tak budou jak kolorované, tak nekolorované transfery od roku 2012 doteď. Bude to malonákladovka, a protože já ty papíry vždycky odtrhávám od oka, nikdy to neměřím, tak ta knížka bude na ručním papíře nebo takovém, který ho připomíná, a bude tam ručně vyrobená vazba, půjde to taky odtrhnout podle pravítka a výtisky budou číslované. Přemýšlíme taky, že by bylo několik verzí a v každé by byl nějaký ruční sítotisk z fotky.

  • Vrátím se ještě o kousek zpátky. Název PolaroidTransfer nese i beseda, kterou máš na FotoŠkoda Festu. Co pro účastníky chystáš letos na jaře?

Rád bych jim tam řekl něco o historii: jak to vznikalo i celkově o Polaroidu. Pak i o druzích Polaroidu - máš čtvercový a potom ten podlouhlý, větší. Ale základní jsou SX-70 a 600: stejný formát, všechno úplně stejné, akorát se liší v citlivosti. Ale filmy nemůžeš měnit mezi sebou, SX-70 je pro citlivost 160, a to je na ty první, takže nemůžeš dát do starého foťáku citlivější film. Když chceš mít dvě citlivosti, tak nestačí mít dva filmy jako u klasického analogu, ale musíš mít i dva foťáky.

Ten vyklápěcí, SX-70, byl první, vznikl někdy v 70. letech. Začínal na nízké citlivosti a pak, jak se to postupně rozjelo, tak tím, že měl 8 světelnost, tak časy nestačily. Zase umí dlouhý čas, takže ho můžeš dát na stativ. Ale jak lidi fotili z ruky - a musíš na něm ostřit ručně, což většina lidí neuměla -, tak začali vyrábět ty plastové, 600, které jsou nejprodávanější. Kvůli tomu zvýšili citlivost - on se ten přístroj jmenuje 600, ale ve skutečnosti je to myslím 800, má autofokus, aby lidi opravdu jenom zmáčkli tlačítko a vylezla jim fotka. Těch vznikla většina, takže většina foťáků je na 600 filmy. To jsou takové dva základní rozdíly.

A teď přibyl nový film, který je totožný s 600, jmenuje se I-type a nemá uvnitř baterku. Ten je na Impossible I-1 a OneStep 2. Můžeš tam dát i film s baterkou, ale zbytečně za něj dáš o 120,- víc. A zase ten levný film bez baterky nemůžeš dát do těch ostatních. Podle mě každý koupí I-type, protože stojí 3000,- nový a film do něj stojí o 100,- míň. A pak je ten široký, to je 800 film.

Autor: Tomáš Mareček

Jestli se vám Tomášova tvorba líbí, můžete se jí pokochat nejenom na jeho webových stránkách, ale také na jeho Instagramu a momentálně také v našem bazarovém oddělení, kde vystavuje několik svých fotografií. A pokud chcete slyšet povídání o Polaroidech přímo od něho, těšte se na program FotoŠkoda Festu a zarezervujte si místo, dokud bude!

Autor rozhovoru: Anna Jirásková

Čekejte prosím...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace