David Turecký: Ve stresu je člověk tvořivější

David Turecký: Ve stresu je člověk tvořivější

Světový a jediný český ambasador značky Canon David Turecký si na nic nehraje. Polovinu rozhovoru jsme se smáli, z rukávu sypal veselé historky jako na běžícím pásu. Za tím vším se ale skrývá talent a fantazie spojené s neskutečnou schopností improvizace, jehož výsledkem jsou originální a osobité portréty celé řady známých osobností ze všech možných oblastí jak z Česka, tak ze zahraničí. V rozhovoru se dozvíte, jak se k takovým zakázkám dostal, jak získal titul ambasadora Canon, kde bere inspiraci, jak vidí český a zahraniční trh i čeho se při focení snaží docílit. A těšit se můžete také na spoustu zábavných backstagových vzpomínek. :)

Když přijdu na velké focení, myslí si, že jsem asistent

  • Jak se dneska máš?

Skvěle, nemusel jsem ráno venčit psa. (smích)

  • Když jsem se na tenhle rozhovor připravovala, tak jsem toho moc nenašla, jsi pro mě tak trochu zavřená kniha. Jak by ses jednou větou představil?

Rozhodně nikde neexhibuju, já jsem ten, co stojí za fotoaparátem, ne focený.

  • Před tvým objektivem stála celá řada významných osobností z různých oblastí veřejného života, celkově je taková "sbírka" unikátní. Jaká cesta vede z fotografické školy, odkud vyjde řada absolventů, až k tolika zajímavým lidem?

Štěstí, náhoda, narazit na dobré lidi a samozřejmě dřít a makat na sobě. Neexhibovat, nebýt egoista, pracovat na fotkách, inspirovat se v zahraničí a aplikovat to na český trh. Nebát se experimentovat – nesnažit se být průměr, ale nadprůměr.

  • Jaká byla první zakázka, která to odstartovala?

Tu si doteď pamatuju. Zpěvák Xavier Baumaxa se nechtěl fotit do lifestylového titulu Hospodářských novin Proč ne?! a nakontaktoval šéfredaktora na mě, protože jsem mu dělal promofotografie. Šéfredaktor byl v té době Vladan Šír, současný šéfredaktor Pátku Lidových novin. Jemu se ta práce zalíbila a dal mi příležitost fotit obálky pro tenhle lifestyle. Pak se to postupně začalo nabalovat.

© David Turecký

  • Jak ses dostal do zahraničí? Přece jenom Lidovky se tam úplně neprodávají, jak se tam o tobě dozvěděli?

Celé je to zábavní průmysl. Když se dostáváš z Česka do zahraničí, tak je to většinou propojené v rámci nějaké inzerce. K Ninu Cerrutimu, který obchoduje s látkami, jsem se dostal tak, že Láďa Blažek z firmy Blažek nám zprostředkoval rozhovor. Bylo to částečně PR – on nám zprostředkuje rozhovor s takovouhle ikonickou osobou a očekává, že se zmíníme, že od Nina Cerrutiho kupuje látky.

Na José Mourinha se vůbec nedá dostat, ale měli jsme to nakontaktované od švýcarských hodinek Hublot. Ve většině případů je to propojené PR, někdy je to tak, že se někdo hecne a řekne: zkusíme zavolat tomuhle člověku a udělat s ním rozhovor. Když odepíšou, tak se vydáme ven. Náklady na cestování jsou docela náročné a redakce v současnosti nemají tolik peněz jako dřív, ale pořád se nějak daří cestovat.

José Mourinho © David Turecký
José Mourinho © David Turecký

  • Ještě se kousek vrátím – říkal jsi, že ti Vladan Šír dal příležitost fotit lifestyle magazín. To byl moment, kdy ses rozhodl pro lifestyle?

Asi jo. Mě baví dokument a reportáž, spíš ten dokument. Vím, že jsem ho měl docela silný – když to takhle skromně řeknu (smích) – ve škole a bavilo mě tyhle věci propojovat. Ta škola ti dá to, že udělají ohromné síto z celé republiky a Evropy, takže se to vyfiltruje. Ona tě moc nenaučí, berou tě tam s tím, že umíš fotit. Strašně důležitá je tam ta konkurence, porovnávání obrázků mezi studenty. Jak to pak uděláš po střední, vysoké škole… Podívej se na Koudelku, inženýr letectví a absolutní špička v dokumentu. Tam jde o talent a náhodu.

A vím, že první lifestylová obálka, co jsem fotil, byl Tomáš Karpíšek, majitel Ambiente, se kterým jsme dělali dvě fotky: na jedné má humra jako loutku a na druhé sedí v bílé košili u bílého ubrusu, má červenou kravatu, jí rajskou polévku a ta kravata byla v té polévce. Občas je dobré dát tam fotohumor. Teď ho tam moc nedávám, všichni mi říkají, že to mám depresivní.

  • Spolupracuješ s magazíny Forbes, Maxim, Esquire, Wallpaper nebo Newsweek, nemluvě o řadě českých médií – třeba Reflexu nebo Hospodářských novinách. Jak spolupráce s nimi vznikla?

Náhoda. Viděli fotky v jiném titulu a oslovili mě. Nebo dost z redakcí přecházejí do jiných redakcí a berou si kontakty. Vytváříš si s těmi lidmi vztah – dobře se ti s někým dělá, jemu se s tebou taky dobře dělá, a když se přesune z jednoho do jiného média, tak s tebou začne spolupracovat.

  • Na mě to trochu působí, jako by sis vůbec nebral zásluhy za to, že něco umíš. Že říkáš: to je náhoda, štěstí, někomu se to zalíbilo a měl jsem kliku…

Já to neumím. (smích) A takhle to opravdu beru, myslím, že to tak je. Přijdu třeba na focení velký jak kráva a oni si myslí, že jsem asistent. (smích)

Taťána Gregor Brzobohatá © David TureckýTaťána Gregor Brzobohatá © David Turecký

  • Je to ale super. Leckdo je třeba namachrovaný a často ani nemá na co.

Je to tak, já to vidím. Nejsem moc aktivní na sociálních sítích, vždycky přemýšlím hodiny, co tam napsat, pak udělám nějakou pravopisnou chybu, tak to musím stáhnout a předělat. (smích)

Ale je zajímavé, že když si mě Canon vybral na světové ambasadorství, tak nehleděli na počet followers. Hleděli na obsah, a ten se jim líbil. Spousta lidí má na Instagramu mrtvé duše nebo jsou experti na to, že za den olajkují tisíc lidí a 1 % se jim vrátí. Jirka Král mi třeba říkal, že mám obsah pěkný, ať tam dávám jenom černobílé fotky, ale instastories celé v barvě.

Říkal mi i další fígle, ale já nejsem na to, abych se někde natáčel jako on. :) Když mě pozvali na PechaKucha Night, tak to bylo strašidelný. Když jsem viděl těch 200 nasvícených hlaviček, tak jsem málem omdlel. Ještě to bylo ve věznici na Borech, tam jsem si ani nemohl dát panák na kuráž. (smích)

  • Když už jsi nakousl to ambasadorství Canonu – to vzniklo na základě Instagramu?

Samozřejmě nejenom. To bylo tak, že oslovovali český Canon a chtěli od nich tipy na světové ambasadory. A pokud jsme měli zájem, tak jsme připravili portfolio a na základě toho portfolia si mě vybrali. Je to úplně stejné, když se dělá nějaká reklama nebo nějaký kšeft – portfolio připravuješ na míru, a buď si tě vyberou, nebo tam máš známého… (smích) Cizinci si tě vybírají, v Čechách musíš mít známé. (smích)

Spolupráce s nimi je hrozně fajn, poskytnou mi techniku, jakou chci. Navíc mi vůbec nevadilo, že jsem jim napsal, že jsem influencer, mně je to jedno, ale takhle si to aspoň nemusím kupovat. Stejně bych si ten Canon kupoval, protože ho mám odjakživa a jsem na něj zvyklý. (smích)

Aňa Geislerová © David TureckýAňa Geislerová © David Turecký

  • Mělo to nějaký vliv na tvoji kariéru? 

Úplně ne, protože to neumím moc prodat. (smích) Když mě třeba u zahraničních focení představujou, tak to tam pošlou, aby to vypadalo. Aby si ten člověk neřekl, že ho přijel nafotit nějaký jouda. (smích)

  • Dá se focením uživit?

Dá. Ale je to o tom, že už jsem si vytvořil síť lidí, kamarádů v redakcích, což hrozně dobře funguje. Oni vědí, že jim to nepodělám. Když jsem jel fotit Salmana Rushdie do Anglie, tak mi dal 7 minut: "za 7 minut tady mám taxík, tak dělej". To ale bylo coverstory, musíš vyrobit obálku, udělat tu dvoustránkovou fotku a máš sedm minut na přestavbu svícení a vymyslet kde. Když jsem ho chtěl fotit s kebabem, tak mi to neprošlo.

Nebo když jsem fotil Hanse-Adama II. Liechtensteina v Lichtenštejnsku, tak jsem to celé fotil přesně za 3 minuty a 23 sekund. To bylo pro Forbes a mně spadla brada, když mi řekl: "mě to nebaví, já jdu". A odešel. Co jsem mohl dělat. (smích) Ale vyšlo to.

Spousta lidí může říct "to bych nafotil líp", ale nikdo nevidí cestu za tím, ty stresy. Třeba přistaneš ve Státech, v New Yorku, máš dělat rozhovor a focení s Madeleine Albright a ona to vůbec nemá napsané v diáři a nikdo o tom nic neví. Nakonec nám nějaký čas dali, ale dofocoval jsem při rozhovoru. Takhle vzniká spousta fotek, ty právě chci ukázat na přednášce.

Proto si mě třeba do těch časáků berou – umím rychle pracovat a improvizovat. Jak se říká z hovna uplést bič. Když jsem ambasadorské šéfce v Londýně řekl, že když se něco podělá, tak to musíš vydávat za umění, tak z toho málem omdlela. (smích)

Nino Cerruti © David TureckýNino Cerruti © David Turecký

  • Tohle podle mě vyžaduje strašně pevné nervy. Máš čas a možnost si nějaký koncept promyslet dopředu?

Když je to domluvené dopředu, tak máš. Teď třeba bude vycházet Big Black Book od Esquire, tam jsme fotili Bena Cristovao – to jsme si jasně řekli, kde ho nafotíme, co bude mít na sobě atd. Ale s Benem jsem fotil třeba už desetkrát, takže už se známe.

  • Co tě baví víc? :)

Asi ten stres. (smích) Mně připadá, že v tom stresu je člověk tvořivější. Ale když jsem třeba letěl za Pavlem Nedvědem do Turína, tak si projíždíš to město na Google Street View a hledáš, kde by se dalo fotit. Aspoň takovouhle přípravu si musíš udělat. Zaletět si tam den předem a všechno si připravit, to se mi podařilo jenom párkrát. V Londýně mám kámoše, takže když potřebuju někoho nafotit v Londýně, tak jsem na lokalitu, která byla daná, poslal kámoše, ať tam vytipuje nějaká místa – poslal mi fotky a já si podle toho vybral.

Google je v tomhle strašně velký pomocník. Lokace je hodně důležitá, ale někdy taky nevíš. U Mourinha nám řekli, že ho budeme fotit na hotelovém pokoji. Jenže já myslel, že special one bude mít jako hotelový pokoj velký apartmán, a on měl klasický londýnský pokoj s postelí a televizí, okolo postele 20 centimetrů na průchod a tím to zvadlo. Chytli jsme hysterák, Petr Matějček že si zavolá šéfa hotelu, přišel Ital typu "pojďme si dát kávu a promluvíme si o tom", z Petra lilo, ze mě lilo a začali jsme to řešit asi 20 minut před tím, než měl přijet. Když ti přijde takováhle hvězda, která má kolem sebe tým, který tě znervózňuje už dopředu – to oni umí velice dobře – tak zjistíš, že ten focený je úplně v pohodě.

  • Asi lepší varianta, než kdyby ti nečekaně přišel někdo s nosem nahoru.

No… Tak na někoho takového jsem nikdy nenarazil. Přijde mi, že je to takový český fenomén, víc namistrované jsou české celebrity. U knížete to chápu. (smích) Ale to bylo vtipné – že prý ho musím oslovovat Your Highness, ale jak jsem byl ve stresu, tak jsem mu říkal Johannes, to byla ostuda.

Možná je to ale dané i tím, že nepřijdu a nemachruju. Musíš mít před těmi lidmi respekt. Je to zábavní průmysl, nejsem žádná celebrita. Kdybych fotil tebe, tak k tomu budu přistupovat stejně jako s Jágrem. Cíl je získat dobrou fotku a ty jsi fotografovaná.

Jaromír Jágr © David TureckýJaromír Jágr © David Turecký

Při focení je třeba přemýšlet

  • Máš ještě nějaké focení, na které rád vzpomínáš? Kromě těch, co jsi už říkal?

Když jsem jel poprvé fotit do Londýna, tak jsme fotili s Pavlem Tvarohem, což je Čech, ale barman v Londýně. Od té doby jsme velcí kámoši, loni jsme dofotili knížku k výročí baru a jeho narozenin, je to limitovaná edice v rámci těch drinků.

Potěšilo mě, když jsem mohl fotit Francu Sozzani, šéfredaktorku italského Vogue od 80. let. Fotil jsem třeba Jürgena Tellera, to jsem byl sakra ve stresu. Přišel tam ale týpek s čepicí ze svetru, kterou mu babička spíchla v sedmi letech, trochu vágus. (smích)

Můj největší zážitek byl na Cartier Queen´s Cup v Londýně, kdy jsem byl dva metry od britské královny. Vecpal jsem se tam a vyfotil jsem si ji. Předávala tam ceny a kolem nebyli vojáci ani ochranka. Pak mi bylo řečeno, že tam jsou všude snipeři. (smích) Já ještě neměl akreditaci, jenom jsem s velkým foťákem vypadal jako novinář, tak jsem podlezl provaz a nikdo mě nevyhodil. Ale asi jsem měl hned na čele terč od snipera. (smích) To jsem si ale fotil pro sebe na památku.

Jürgen Teller © David TureckýJürgen Teller © David Turecký

  • Kolik toho s sebou taháš?

Celý kufr. Světla, stativy, záblesky Profoto B1 a D2, deštníky, beauty dish. Jsou samozřejmě služby, které ti to dodají, ale jsou to další náklady a ty časáky by to hrozně zatěžovalo.
To samotné použití záleží i na prostoru a náladě. Týden fotím s beauty dishem, přestane mě bavit, tak začnu fotit s deštníkem. 

  • Máš třeba asistenta, který by ti pomohl se sestavením světel?

Nene, já mám rád tu intimitu. Většinou jsem s foceným jenom ve dvou. Na některé věci mám asistenty, ale na "portréty osobností" to nemám rád. Je dobré si s tím člověkem pokecat, mít ho trošku našprtaného. Z fotek z médií i odhadneš, jak se ten člověk tváří a funguje.

  • Čím vlastně fotíš?

Především mobilem, Nokií 6210. (smích) Mám Canon, ale jakožto ambasador dostávám techniku přímo od Canonu. Mám 6D Mark II a EOS 1D X Mark II a jenom pár objektivů. Mám rád širokoúhlé objektivy, takže 17-40 mm f/4 L, strašně rád používám 50 mm f/1.8, ta má nádhernou kresbu, a pak mám 24-70 mm f/2.8, ale většinou si vystačím s padesátkou. Dlouhá skla nemám a nepotřebuju, mám rád, když jsem u toho člověka blízko. 

  • Spousta lidí by řeklo, že to zkresluje a není to ten správný portrét.

To je úplná blbost. Zkresluje to na stranách, toho se dá vyvarovat. Navíc je fajn, když přiznáváš prostředí, ve kterém fotíš. Znám obličej, chci vidět, kde ten člověk je, kde se pohybuje. 
A fotím do počítače, tam používám Phase One. Jednou jsem to napsal do jedné diskuse a spustila se lavina komentářů, že je to drahé a psali tam rady atd.

Nesnáším žvanily – foť a nežvaň. Já nejsem technik – ze školy samozřejmě vím, jak fotit na film v daném prostředí, jak si nastavit clonu a čas, ale že bych se babral v nějakých pixelech… Před jednou přednáškou v Canonu mi museli kluci v Canonu vysvětlit, co to ten pixel přesně je, že prý se mě na to určitě někdo zeptá. Zamotal jsem se do toho, tak jsem řekl, že tomu nerozumím. (smích)

Petr Čech © David Turecký
Petr Čech © David Turecký

  • Jak focení obvykle probíhá? Jak třeba lidi na focení připravuješ?

Hele, nic moc, já mám docela blbou angličtinu. Kámoš v Londýně mi ale řekl, že bych si na tom měl postavit image, že bych měl strašně zakázek. (smích) Nemusíš úplně mluvit, ono to mluvení je při focení kolikrát na obtíž. I s Čechy. Ale hrozně důležitý je výběr fotky. Když neumíš dobře vybrat fotku, která toho člověka charakterizuje, tak se na to vykašli, nebo si pořiď někoho, kdo ti to vybere. (smích)

U těch časopisů musíš přemýšlet, kam půjde text, musíš fungovat s typografií. Mám volnou ruku (zaťukám), ale pořád to má nějaká pravidla.

  • Ještě se vrátím k fotce s kravatou v polévce. Když to řeknu lidově: kam na to chodíš? :)

To mě napadlo. Jestli jsem to někde viděl, ale nemyslím si. To je ale 15 let zpátky.

  • Od té doby ale vznikla spousta fotek, máš je i na Instagramu, třeba fotka, jak se dívá přes talíř.

To je Barnaba Fornasetti, to jsou legendární italští výrobci právě těchhle talířů. Bylo to focené v showroomu, nebyl jsem líný, vzal jsem si pozadí, postavil jsem si celé studio… a tohle mě napadlo.

Taky jak s kým. Fotil jsem třeba Roberta Coina, to jsou šperkaři. Kolegyně byla těhotná a přišli jsme k němu do kanceláře a on "nebude vám vadit, že budu kouřit?". My že si taky občas dáme, to jsme ale netušili, že jich hulí 80 denně. Pak mu říkám, že se mi nelíbí fotit v kanceláři, jestli nemůžeme jet k němu do vily. 

Sedli jsme k němu do auta, on letěl jako ďábel, u něj ve vile byl takový klučina v takovém mundúru i s čepečkem, vypadal jak v Grandhotelu Budapešť. On mi tam ukazoval, co má za sbírky, pořád hulil, a ten chudák vystresovanej, protože netušil, že se starej vrátí, tak za ním pořád chodil se smetákem a zametal popel. A já nevymyslel nic debilnějšího, než že jsem ho postavil na skokánek nad bazénem. Myslel jsem, že mi tam zahučí.

Ale dobře jsme si rozuměli – on měl takovou italskou angličtinu. (smích)

Ghetto Priest © David Turecký
Ghetto Priest © David Turecký

  • Máš kromě zakázkových věcí pro magazíny a časopisy i své vlastní projekty?

Ne, já si v těch zakázkách plním svoje projekty. Jsem rád, že se můžu s nějakým člověkem potkat a podle svého si ho nafotit. Hraju si s tím, a to mě na tom baví. Baví mě ten proces, sezení u počítače ne.

  • Upravuješ je hodně?

Ne, já to neumím. Vždycky je pokazím nějakou retuší a musím to vracet. (smích) Takže radši surovost.

  • Tvoje portfolio je opravdu široké, docela dost už toho máš za sebou. Jaká je další meta? :)

To právě teď vůbec nevím. Odstěhuju se do Londýna. (smích) Možná víc oslovit zahraniční trh.

  • Když jsi pracoval v zahraničí, tak můžeš srovnat náš a zahraniční trh.

Já bych neříkal, že jsem v zahraničí pracoval. Sice jsem byl třeba v Londýně stokrát, ale krátkodobě – jenom v rámci zakázek, nikdy jsem tam nežil. Byl jsem všude možně, ale v podstatě jsem se tam nepotkal s konkurencí. Ani v Čechách se nesetkávám s fotografy. 

Jednou jsem se v Indonésii potkal s fotografem z Malajsie, tak jsme si ukazovali portfolio. Bylo zajímavé, že říkal, že letěl do Berlína, zaplatil si tým lidí, odfotil Evropany a Evropanky, vrátil se do Indonésie a pak to portfolio v evropském stylu ukazoval v Asii. Jim se to tam strašně líbí a chtějí být evropští. Se svým portfoliem bych tam prý byl neskutečná meta. (smích)

Třeba se otevírala fabrika LEGO a s generálním ředitelem z Dánska jsme měli rozhovor. Holky z českého PR byly úplně vystresované, byl tam i šéf globálního PR. Já měl vymyšlené takové blbosti s kostkami a ony pořád řešily, že tenhle výrobek není LEGO – ale bylo to k tomu ikonické. Pak přišel šéf PR a řekl, že je to dobrý nápad. (smích) Nafotili jsme vtipný soubor fotek a na základě toho si mě on vybral, abych jim nafotil globální management. 

Jinak je to ale na dost podobné úrovni. Venku možná mají víc peněz. Mají víc času na přípravu, ale mnohdy ta příprava neznamená dobrý výsledek. Ty s minimem času a techniky můžeš vytvořit mnohem lepší snímky než týpek v Německu, Británii nebo Miláně, který má frajerku na make-up, vlasy, stylistu a dva asistenty.

My jsme v těch časopisech možná trošku konzervativní, ten trh je tady omezený. Ale na to, jak je nás tady málo, tak máme super fotografy.

Je zajímavé, že když fotíš business portrét nějakého cizince, byznysmena, tak je zvyklý se fotit a ví, že je to hrozně důležité. Ale Češi na to dost kašlou, otravuje je to a pak vypadají s prominutím jako blbci. Když si někdo stěžuje, tak mu slušně říkám, že já na té fotce nebudu a že se ho snažím vyfotit tak, aby byl reprezentativní kousek a vypadal tam dobře.

Madeleine Albright © David Turecký
Madeleine Albright © David Turecký

  • V roce 2016 jsi měl výstavu polaroidových snímků, fotíš i na analogový středoformát. Co tě na analogových a instantních technikách láká?

Na středoformát jsem fotil fotografa Waltera Pfeiffera. Někde jsem si našel, že na tenhle fotoaparát fotil. Měl jsem s sebou i digitál, ale řekl jsem si, že ho vezmu, že to bourá ledy. Byl úplně nadšený a celé jsme to odfotili na analog.

Teď je strašný boom analogu. Na střední i na vysoké jsem na něj fotil, člověk u něj přemýšlí, neplýtvá. Když někdo fotí, tak je potřeba, aby nad tím přemýšlel a komponoval. Lidi to pak sekají jako Baťa cvičky a vůbec neznají základy kompozice. Je třeba dobré si koupit kartu s menší pamětí, to člověka naučí trochu přemýšlet. Nebo uděláš tři fotky a víš, že už lepší neuděláš.

  • Máš nějakou fotku, na kterou jsi opravdu pyšný?

© David Turecký
© David Turecký

  • Co tě na fotce nejvíc baví?

Proces, její vznik, to všechno okolo. Adrenalin. Pak výběr, a když se mi ty fotky hodně líbí, tak i zpracování. Spousta věcí ti to focení ovlivňuje. Já třeba před focením nemůžu mluvit se sociálkou nebo finančákem, mě to vždycky rozhodí. (smích) 

  • Co pro tebe znamená dobrá fotka?

Musí tam být nějaká informace. Z portrétu musí být cítit ta osoba, nebo aspoň jak ho vnímá fotograf. Nemusí to být dokonale vysvícené, 6 kontrasvětel… Momentka může být rozmazaná, ale řekne ti mnohem víc než vyumělkovaný, dokonale technicky zvládnutý portrét, nebo jakýkoli snímek. Ale to je věc názoru, někdo by zase o mých fotkách řekl, že jsou na nic.

Že si budu notovat s někým z oboru nebo s grafikem, neznamená, že se to bude líbit tomu, pro koho je to určené. A já to dělám pro konzumenta, je to zábavní průmysl, jsme komedianti.

  • Máš inspiraci v některých fotografech?

Hodně mě baví portréty Petera Lindbergha, po něm jsem se i trošku opičil. (smích) Z českých fotografů mě bavily práce Adama Holého, ten tam uměl tu surovost pěkně dát. Tonda Kratochvíl je taky super člověk a fotky bezvadný. Z těch zahraničních ještě třeba Mark Seliger.

  • Když se tak dívám na ten Instagram, baví tě víc černobílá, nebo barevná fotka?

Černobílá. Tak ona černobílá fotka je jednodušší, tak ti to řeknu. Každá fotka v černobílé vypadá dobře. (smích) Je to dané i školou, kde jsme jeli na filmy a sami jsme si to zvětšovali. Jednou v životě jsem ručně zvětšoval barevnou fotku, trvalo to snad celý den, hrozný.

  • Hodně pracuješ, v jednom rozhovoru jsi řekl, že práce je tvým životním stylem. Když si od ní chceš odpočinout, jak trávíš čas?

Jdu ven se psem. To je všechno. (smích)

  • Blíží se FotoŠkoda Fest, kde budeš mít workshop a přednášku. Na co se můžou jejich účastníci těšit?

Na historky z focení. (smích) Aby viděli, jak to vzniká, celý ten proces. Strašně moc lidí má úplně zkreslené představy o tom, jak to vzniká. Ještě když tě stresujou náklady, než někam letíš.

Třeba jsem jel do Londýna za Azzi Glasser, ta dělá parfémy pro spoustu zajímavých lidí, a zjistil jsem, že jsem nechal doma baterky do záblesků. A nestydím se za to. :)

chci na davidovu přednášku      chci na davidův workshop

Autorka rozhovoru: Anna Jirásková

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací