Vilém Veverka: Fotografie mi pomáhá, abych se z hudby nezbláznil

Vilém Veverka: Fotografie mi pomáhá, abych se z hudby nezbláznil

Jméno Viléma Veverky je známé fanouškům hudby i fotografie. Není divu, hru na hoboj i krajinářskou fotografii ovládá precizně. V rozhovoru, který s "mužem tří tváří" pořídil Kryštof Korč, se dozvíte o jeho cestě k (digitální) fotografii, o úspěchu, o jeho pohledu na budoucnost fotografického umění i o vztahu hudby a fotografie a paralelách mezi těmito dvěma uměleckými žánry.

Muž tří tváří: Hobojista - fotograf - horolezec

První výstavu Viléma Veverky jsem navštívil před lety, tehdy jsem jej znal jako sólo hobojistu Filharmonie Brno a vůbec jsem netušil, že fotografuje. Už tehdy jsem si říkal, jak si může profesionální hudebník najít tolik času na to, aby tak vypiloval fotografickou práci.

Fotografie to byly působivé, perfektně technicky odvedené. Stejně jako hoboj vůbec nepatří k jednoduchým nástrojům, ani fotografování horské krajiny na takto vysoké technické úrovni není zdaleka nic snadného. A tak jsem moc rád, že nás osud svedl dohromady nad diktafonem.

Pokud vás také zajímá, co stojí za fenoménem hobojisty - fotografa - horolezce, zvu vás k následujícím řádkům. A samozřejmě také na FotoŠkoda Fest, kde bude možné se s Vilémem Veverkou setkat osobně na jeho přednášce.

© Vilém Veverka
© Vilém Veverka

  • Nejdříve se musím zeptat, jak se profesionální hudebník dostane k fotoaparátu. S tím, že hrajete už od svých dvanácti let, bych si býval řekl, že na fotografování snad ani nemůžete mít čas.

Asi je to cosi, co jsem si přál a systematicky jsem za tím šel, to by však byla příliš zjednodušená odpověď. Kdybych šel úplně na začátek, tak k hudbě mě přivedla matka a k fotografii pak otec. Byl a je vášnivý fotoentuziasta, už jako dítě mě bral na výstavy a já postupně, mnohem později, začal mít potřebu fotografovat svět kolem sebe.

Po vojně, když mi bylo asi 21 let, jsem si, shodou okolností ve FotoŠkoda, koupil svůj první fotoaparát, Olympus OM-1. A mám jej doteď! Relativně záhy jsem si negativy a fotografie sám vyvolával, v temné komoře (koupelně), a tím jsem se celkově fotografií začal vážněji zabývat.

Tehdy jsem ještě neměl ambici fotografie vystavovat, ale zkrátka jen udělat dobrou fotografii – zvětšeninu -, která by obstála třeba v tom, abych se na ni mohl dívat déle než dva měsíce (jak říkal Josef Sudek). A mohl ji umístit třeba na zeď. Tematicky tomu už tehdy dominovala krajina s jednoznačnou akcentací hor.

Tomu jsem se pak začal věnovat hlouběji, podnikal samostatné cesty do hor a v ten moment už vlastně nebylo myslitelné, abych jel do hor bez fotoaparátu a stativu. Chtěl jsem fotografii dělat lépe a lépe, dostat z toho představitelné maximum.

V tomto směru mě jistě - umělecky i co do tvůrčí "filosofie" - ovlivnila tvorba Ládi Kamaráda, ve své době jednoznačně nejlepšího českého krajináře. V jeho touze po perfekci vidím podobný princip uvažování. Chtěl jsem si dále osvojit autentický styl, pochopit hory ve vztahu k fotografickému obrazu. Ne že bych se cítil jako jeho epigon, myslím to tak, že je dobré mít silné vzory, pak vystoupit a jít svou vlastní cestou.

© Vilém Veverka
© Vilém Veverka

  • Což se vám podařilo. A dnes už pravidelně vystavujete nebo o fotografii přednášíte.

Považuji za obrovské štěstí a čest, že mohu přednášet na fórech jako je FotoŠkoda Fest. Šlo to ruku v ruce s tím, že jsem podnikal, řekněme, ambicióznější cesty do vzdálenějších koutů světa. Od prvotních "havlovských" námětů, jako byly a jsou Krkonoše, jsem začal jezdit v zimě do Tater, samozřejmě i do Alp. Rostla má chuť poznávat vyšší hory, Kavkaz, Andy a skrze to poznávat i sám sebe.

A to vše šlo ruku v ruce s touhou věnovat se fotografii intenzivněji, logicky také lépe. Jednoznačným zlomem byla první samostatná výstava v roce 2010. Přiznám se, že jsem byl tehdy dost skeptický, jestli má tvorba vůbec vydá na samostanou výstavu. Kurátorkou byla paní Barbora Tesařová, která se zabývá výstavnictvím. Právě ona přišla následně s koncepcí "Muž tří tváří - hobojista, fotograf, horolezec".

To dalo mé tvorbě, hudební i fotografické nový směr či koncepci. Navíc se trefila, právě co se koncepce či "filosofie" týká, do něčeho, co zde není. Až později jsem pochopil, jaký další potenciál zde je. Snad je to určitá forma satisfakce, já se však chci samozřejmě rozvíjet dál, neustrnout v tom, co a jak to dělám.

© Vilém Veverka
© Vilém Veverka

  • Což je určitě chytlavé a zajímavé. Myslíte, že částí úspěchu je právě to neobvyklé spojení vašich činností?

Co je to vlastně úspěch? Že člověk vystavuje a fotografie prodává? Dnešní publikum a společnost jako taková chce další přidanou hodnotu, v tomto případě onen pověstný "příběh" navíc. Můžeme to svést na povrchnost doby, ale to mě naštěstí nakonec nemusí úplně zajímat.

Snažím se dělat fotografii stejně jako hudbu, to znamená co nejkvalitněji. Naštěstí nejsem na fotografii nijak ekonomicky závislý a nikomu podřízený. I za spolupráci se Sony jsem velmi vděčný, ale samozřejmě zde není žádný "korporátní imperativ" ve smyslu: to či ono musí být tak a onak. Spolupráce je velmi přínosná, věřím, že pro obě strany.

Fotografie je pro mě pak disciplína, která mi pomáhá, abych se z hudby "nezbláznil". Zároveň si dobře uvědomuji, že dělat jen fotografii by pro mě bylo – logicky, s ohledem na to, co dělám - málo. Jsou to dvě roviny, které se doplňují a dnes už vlastně i podporují.

  • Je skvělé, že obě disciplíny bravurně zvládáte. Zajímalo by mě, co jste si jako hudební interpret přinesl do fotografie. Stejně jako hudba je i fotografie nějakou interpretací reality. Předpokládám, že tam spojnice budou.

Krásně jste mi nahrál, hned bych si dovolil citovat Ansela Adamse. Negativ je partitura a zvětšenina je pak provedení partitury. To je přeci naprosto výstižná formulace, k tomu není asi nic potřeba dodávat. Pro mě je krajina, respektive hory, to téma, ona partitura, kterou se snažím interpretovat. A výsledek předkládám jako obraz, tedy na papíru.

Podobně je to v hudbě, dostanete text, matérii a nějak ji transformujete, pokud možno v osobitý výklad té které konkrétní sklatby.

Neříkám, že na fotografiích nedělám žádné výraznější grafické úpravy, interpretace může být - relativně - vzdálená partituře, pokud ji nepoškodí. Jako fotograf bych měl být schopen procesu previzualizace, mít schopnost fotografii vidět a umět si ji představit (ideálně na barytovém papíru) už v momentě zmáčknutí spouště.

Není to dogma, ale často se stává, že výslednou fotografii skutečně vidíte už předem. Finální obraz by měl obsahovat, pokud to vůbec jde, tu emoci, kterou v ten daný moment zažívám. Kromě roviny interpretační je tam tedy také rovina sdělení, která je minimálně stejně důležitá. Je to do určité míry i záznam vnitřní emoce, kdy zprostředkovávám to, co jsem zažil.

Příběhy k fotografiím nepřidávám, fotografie se musejí obhájit samy.

© Vilém Veverka
© Vilém Veverka

  • A k tomu se musíte posouvat i technicky, mluvil jste o tom, že nechcete ustrnout. Jak se vám daří posouvat se dál?

Mohli bychom se ptát, co jde ještě dnes udělat ve fotografii, potažmo hudbě, nového. Abych se vyjádřil fotografickou terminologií, tak v porovnání s érou před deseti dvaceti lety je to určitě možnost technicky daleko brilantnějšího záznamu. To znamená, co do potenciálu, ještě brilantnější interpretace oné pomyslné partitury, předlohy.

To je samo o sobě fascinující, ale samozřejmě to neznamená, že jen díky tomu ta fotografie bude dobrá. Vždy chcete jít ještě více na doraz, jak se říká, a to jak v hudbě, tak ve fotografii, pokud chceme vyjádřit jakousi paralelu.

Dále jde o určité vyhranění, nalezení vlastního stylu práce, vlastního tématu, kterému se mohu a chci systematicky věnovat. Pro mě osobně se takovým "zaostřením" či tematickou precizací stává více a více sever, polární a subpolární oblasti. Letos v zimě jsem byl poprvé na Islandu, následně pak za polárním kruhem v Norsku.

Tomuto tématu se budu systematicky více věnovat. Věřím, že tak mám jako fotograf možnost, skrze jakési tematické "vymezení", dále precizovat svou práci a předložit svému publiku ještě zajímavější obrazy.

© Vilém Veverka
© Vilém Veverka

  • Je fakt, že ve fotografické technice je vývoj znatelnější. Hoboj, na který hrajete, se po několik posledních století měnil velmi málo. Skoro bych čekal, že podobně zůstanete třeba u filmu. Jaký byl váš přechod na digitální médium?

Co se digitální technologie týká, byl jsem poměrně dlouho fixovaný na celuloid. Měl jsem pocit, že můj Hasselblad nemůže ta digitální, konfekční technologie nahradit, respektive jsem si říkal, zda vůbec nastane moment a situace, abych své uvažování změnil.

Když jsem v roce 2003 dostal z rukou prezidenta společnosti Sony v rámci první ceny v soutěži "Sony music foundation" v Tokiu digitální fotoaparát, obratem jsem jej po návratu ve FotoŠkoda prodal. Nenapadlo by mě, že na rozdíl od hudby (ačkoliv i o tom by se dalo polemizovat) se bude digitální fotografie tak dynamicky, co do kvality, rozvíjet.

O mnoho let později jsem si koupil Sigmu DP-2x a pochopil jsem, že i z tak malého a v některých ohledech limitovaného přístroje jsou fotografie za dobrých světelných podmínek dostat svým způsobem brilantní snímky. Mezi zásadní parametry patří hranová ostrost a mikrokontrast, což jsou parametry, které jsou dnes i u lehce nadprůměrných objektivů na úrovni špičkové optiky před třiceti lety.

Definitivní zvrat přišel s příchodem Nikonu D800, tehdy jsem odložil Hasselblad a poznal, že budoucnost patří digitální fotografii. Nebyly to jen srovnatelné snímky jako z Velvie scanované na Imaconu, ale svým způsobem ještě brilantnější a dnes je to ještě dál. Nemluvě o složitosti, zdlouhavosti a vlastně i určité nejistotě zpracování celého filmového procesu.

Sám sebe považuji mnoha ohledech za tradičního člověka, byl jsem k digitální technologii dlouho skeptický, ale možnosti záznamu obrazu jsou dnes nesrovnatelně dál. Po své zkušenosti mohu konstatovat, že z dnešního full-framu jsem poměrně snadno schopen dostat fotografii, která odpovídá tomu, na co jsem byl zvyklý ze středního formátu 6x6, respektive ty snímky jsou ještě pregnantnější.

© Vilém Veverka
© Vilém Veverka

  • Na vašich precizních snímcích je vidět, že se zabýváte každým detailem. Už se těším, jak tato témata rozvinete na přednášce. Na co se na ní můžeme těšit?

Příprava na přednášku, to jsou pro mě desítky hodin, už jen zpracovat fotografie a udělat si scénář. Snazší je to pro mě asi v tom smyslu, že jsem zvyklý stát před publikem. Zcela zásadní je, že mě přednášky prostě enormně baví a naplňují. Navíc skrze proces příprav mohu kriticky reflektovat svou tvorbu, to je na tom také velmi přínosné.

chci na přednášku viléma veverky

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

Čekejte prosím...