TAMRON 10-24 mm f/3,5-4,5 Di II VC HLD

Popis

Konstrukčně

Konstrukčně je TAMRON 10-24 mm f/3,5-4,5 Di II VC HLD kompaktnější a vystrojený v moderním strohém matně černém designu. Ruku nerve, ale je cítit a 440 gramů o sobě dává vědět, což je příjemné. Dominuje prstenec pro ovládání zoomu v přední části objektivu, ten nelze minout, protože prsty zarazí přední rozšířená obruba pro filtry ( 77 milimetrů). Ovládání je příjemně tuhé a plynulé. K prozoomování z 10 na 24 milimetrů (po přepočtu na kinofilm cca. 15 - 36 milimetrů) si vystačíte s necelými 90 stupni, to pohodlně zvládá palec a ukazovák bez zbytečného přehmatávání.

Druhý prstenec je určen pro manuální ostření o jeho stavu informuje okno, to slouží zároveň jako jakýsi předěl mezi oběma prstenci. Projet si celou škálu ostřící vzdálenosti od nejkratší vzdálenosti po nekonečno zabere 180 stupňů, většinu tvoří rozmezí 24 centimetrů až 2 metry. Manuální ostření vzhledem k širokému ohnisku nenachází teoreticky tolik uplatnění, ale docela jsem se s ním vyřádil na krátké vzdálenosti s odstupem pozadí. K přepínání mezi automatickým a manuálním ostřením slouží jeden z dvojice přepínačů na straně. Druhý je pak pro aktivaci stabilizace (účinek cca. 4 EV). A vše uzavírá kovový bajonet.

Opticky

Kresba a ostrost

Slabinou zmiňované starší verze byl silný rozdíl mezi středem a kraji. Tady udělal Tamron velký kus práce, ale… Nevzniká efekt tunelu, ale rohy jsou měkčí, nejslabší poměr je na otevřené cloně, ohnisku f/10 a záběru na krátkou vzdálenost, tady pomůže zaclonění, jenže ouha, překvapivě brzy začne obraz měknout a to už někde kolem hranice f/13. Stav se lepší, pokud nezaostřujete pod metr (což i tak nějak vzhledem k určení objektivu krajiny & interiéry nebude často) a nebo stačí trochu přiblížit.

Vinětace

Jde o cenově hodně příjemně dostupné sklo určené pro APS-C. Takže ano, vinětace je zřejmá, ale pouze nepatrně až v samotných krajích a to jen na nejširším ohnisku a otevřené cloně. Záležitost kliknutí v jakémkoli lepším editoru. Rozloučit se s ní můžete na cloně f/5,6 a vsugerovat by jste si ji neměli už ani na cloně f/8. O zoomu nemluvě, to znamená stačí zazoomovat a po tmavším rohu není ani památky.

Barevné vady

Na aberace a reflexe širokáče umí trpět, na ultra širokých sklech si tyto neduhy umí obzvlášť smlsnout. Koneckonců na počátku zmiňovaná starší verze 10-24 mm f/3,5-4,5 Di II SP LD toho je důkazem. Tady se Tamron ponaučil a proběhlo výrazné zlepšení. Jasně, při otevřené cloně se dá aberace najít a při troše snahy se dá kompozičně bočním zdrojem světla reflexe vytvořit. Ale je potřeba zmíněná snaha, už “nekřičí” z každého snímku.

Bokeh

Je příjemně měkký. Nemá pevně ohraničenou konturu, takže působí přirozeně a neagresivně. Podílí se na něm 7 lamel clony. Uplatnění asi nachází nejvíc při kompozici s ostřením na krátkou vzdálenost. To naštěstí TAMRON 10-24 mm f/3,5-4,5 Di II VC HLD zvládá již od 24 cm.

Ostření a stabilizace

O stavu ostření a vzdálenosti již byla řeč. Samotné ostření demonstruje technologický odskok těch deseti let. Takže starší verze SP LD Asph. je najednou neuvěřitelně pomalá a hlučná (:. Pravda je taková, že systém automatického zaostřování HLD s vysokým/nízkým točivým momentem fungoval velmi dobře (čti: rychle a přesně), slyšet byl pouze v místnosti při troše soustředění, jinak v běžném provozu jde o absolutně bezhlučnou záležitost.
Ostření je od 24 centimetrů, ale nejde stále o makro (makro je vyjádřeno nejenom vzdáleností, ale je i o poměru zvětšení- v tomto případě maximálně 1: 5,3)

Stabilizace (VC) není sice obvyklá u tohoto typu ohniska, ale v posledních letech začíná být k vidění čím dál častěji. V každém případě přijde vhod, je to taková berlička, která pomůže až o 4 expoziční stupně. Starší verze stabilizaci neměla, ale stabilizace z té doby sahala po výkonu jen 3 EV a roztomile kopala, obraz znatelně poskočil. Tady jsem na nejširším ohnisku 15 milimetrů po přepočtu na kinofilm mohl laborovat s časy kolem 1 vteřiny a projev byl plynulý bez skoků.