TAMRON 20 mm f/2,8 Di III RXD pro Sony E

Popis

Zvenčí

Objektiv je tedy součástí jakési série. Tomu odpovídá i shodný design. Sametově matná černá barva působí pocitově plastově, to se umocňuje i hmotností (cca. 220 g). Strohý neagresivní zaoblený tvar narušuje jen jediný ovládací prvek - prstenec pro manuální ostření. Kroužek je z větší části zapuštěný do tubusu objektivu, je plně průchozí a plynulý. 

Za prstencem je hrana objektivu s vnějším bajonetem pro sluneční clonu. Clona je součástí balení a je kompromisem mezi květinovým typem a klasickým nekónickým mělkým prstencem. Zpracování je opět plast, ale nutno podotknout, že masivní s poctivou gramáží a velmi bytelným pružením. Takže přijde vhod pro své nenáročné rozměry jako stálá pasivní ochrana přední části objektivu. Vnitřní stranu obruby tvoří závit pro filtr. Jak bylo naznačeno, je jednotný pro celou řadu Tamron objektivů. Fajn je i fakt, že jde o statisticky nejrozšířenější průměr 67 mm. Asi trochu postrádá smysl pořizovat si hned tři širokoúhlá pevná ohniska s velmi podobným záběrem (mimochodem tyto objektivy jsou si víc než podobné i vizuálně, takže jejich záměna je v pološeru brašny a interiéru snadná (: ). Ale doplnit zoomy RDX Tamron 28-75 mm f / 2,8 Di III a Tamron 17-28 mm f / 2,8 Di III třeba právě o TAMRON 20 mm f/2,8 Di III a používat stále jeden průměr filtru je sympatické a smysl už to dává. Dalším společným znakem je konstrukce - tzn. objektiv tvoří pevný statický plášť a v něm se pohybuje menší nezakrytý první tubus. I přes toto “obnažení” je objektiv utěsněný proti vniknutí vlhka a prachu, jak jsem se v dešti sám přesvědčil. Rezistenci vůči nepřízni počasí prozrazuje i gumová těsnící planžeta u bajonetu na druhé straně.

Dovnitř

Ostření a kresba

Unikátem této řady objektivů je kombinace širokoúhlého záběru a makra. To nabízí a otevírá nové perspektivy. Můžete vyfotit hmyz včetně dokumentace jeho přirozeného prostředí v pozadí nebo detail produktu s ilustrací okolního tématicky naaranžovaného místa atd. Mít pohromadě ostřící vzdálenost od cca. 11 cm, poměr makra 1:2 a extrémně široký úhel je teoreticky příjemné, ale v praxi? Střed je brilantně ostrý, ale právě v makru jsou “rozdýchané” kraje. To je při středové kompozici v pořádku, ale pokud přemístíte rovinu zaostření do rohu, zjistíte, že ostrost poměrně padla.

To je u makra. Při focení krajin a pod. se po rozebrání obrazu na pixely situace výrazně zlepší. A v porovnání je kvalita mimo střed srovnatelná s podstatně dražší konkurencí.
Velmi obtížně se mi hledala z hlediska kresby ideální clona. Výsledek je překvapivý již od f/2,8. Možná šlo o sugesci, ale ještě lepší mi přišel po zaclonění o 1EV a pak si držel nelabilní výkon až tedy do clony f/13, kdy kontury měkly už na základě difrakce.

Ostření probíhá mezi 11 cm až nekonečnem. To určitě nebude hlavní důvod pomalejšího ostření. Ale ostření všeobecně u řady Tamron RDX M 1:2 nepatří k nejrychlejším. Dalším už podstatnějším faktorem je zdokonalená komunikace mezi objektivem a tělem. Sony A7 umí diktovat objektivu sledování objektu. Takže pokud chcete rychle  zaostřit na něco konkrétního, nemusí se zrovna zadařit, protože objektiv aktuálně sleduje jiný objekt (to je fajn při videu). To mu jde sice relativně rychle, přesně a tiše, ale prostě se namáčknutím spouště rozhodí a vaše vůle se začne prát s vůlí fotoaparátu a objektivu. Řada A7 je natolik sofistikovaná, že se dá ledacos povypínat a obejít, ale určitě to zpočátku, než se sžijete, není příjemné. Pokud jsem se s tímto problémem u trojlístku M 1:2 občas potýkal, tak to bylo nejvíc právě u verze TAMRON 20 mm f/2,8 Di III RXD.

Optické vady 

U rohů můžeme klidně zůstat, 20 mm je dost široké ohnisko na projev slabin a neduhů. Tím nejzákladnějším může být ZKRESLENÍ - deformace a tažení linií v krajích snímků do soudku. Ano, tady se dá bez problému najít a při focení textur je znatelné. Osobně s tímto projevem nemám problém, vnímám ho jako přiznání a prvotní projev ultraširokých objektivů, ale dokážu si představit technicky náročné snímky, kde je nežádoucí. V takovém případě stačí zapnout v menu fotoaparátu kompenzaci objektivu právě pro zkreslení. A výsledek je nulový projev.

Dalším (u bajonetu Sony E častým) problémem je VINĚTACE - tmavnutí rohů. Je způsobeno zpravidla konstrukcí objektivu v tomto případě u E Mount, jde o snahu ji zmenšovat. Tmavší rohy jsou i U Tamronu na clonu f/2,8 bez diskuzí a slabě znatelné i na cloně f/5,6. Zase stačí zapnout druhou kompenzaci objektivu v menu fotoaparátu a po vinětaci není ani památky.
Třetí kompenzací je eliminace ABERACE - barevné kontury kolem kontrastního přechodu (větvičky stromu proti obloze atd.). Tady má kompenzace asi nejmenší práci. Protože chromatickou aberaci jsem hledal jen stěží a projevuje se velmi slabě.

Barevné neduhy mají blízko k reflexím, odleskům a nežádoucímu parazitnímu světlu. K tomu má široký záběr 20 mm velmi dobře nakročeno. Tady samozřejmě pomůže sluneční clona. Ale větší kus práce udělal Tamron na objektivu. S odrazem a tlučením světla v objektivu se popasoval výrobce velmi dobře.

Tím se dá uzavřít celkově kapitola optických vad objektivu TAMRON 20 mm f/2,8 Di III RXD M1:2  v poměru cena a výkon si vedl nadprůměrně dobře. Při výskytu těch nejčastějších chyb, se kterými se mimochodem v konceptu bajonetu konstrukčně počítá, stačí zapnout zmíněné korekce. V důsledku je vlastně dobře, mít je aktivované pořád. Od toho v našich fotoaparátech jsou. Jinak je to jako nepoužívat stěrače v autě.