Tamron SP 70-200/2,8 Di VC USD G2

Popis

Před pěti lety, tedy v roce 2012, představil Tamron nástupce do té doby velice oblíbeného objektivu Tamron SP 70-200/2,8 Di LP Macro. Zkratka SP znamená Super Performance, tedy volně přeloženo “špičkový výkon”. Opravdu to tak bylo, tenhle objektiv byl opticky skutečně velice dobrý a solidní byla i mechanická konstrukce. Výhodou bylo také to, že dokázal zaostřit už na objekty vzdálené 95 cm od roviny snímače. Nevýhoda byla ale zase v tom, že měl docela pomalé automatické ostření. Tedy ne, že by to byl vyloženě šnek, ale rychlé zaostřování prostě vypadá jinak.

Ten tehdy nově představený nástupce, to byla už úplně jiná káva. Jmenoval se Tamron SP 70-200/2,8 Di VC USD. Jak zkratky napoví, samozřejmě také patřil do té nejvyšší řady objektivů SP, ale navíc nabízel stabilizátor obrazu a rychlé ultrasonické zaostřování. Stabilizítor stabilizoval obstojně, tedy rozhodně nic špatného, ale ani nijak nevynikal nad konkurencí. Automatické zaostřování bylo oproti původnímu modelu výrazně rychlejší, což bylo skvělou zprávou pro velké množství fotografů, kteří se věnovali i trochu akčnějšímu způsobu focení. Tedy sporty, reportáže a podobně. Je ale fakt, že v porovnání s “originálními” (čti objektivy Canon a Nikon) stále zaostával. Ale to neznamená, že by nebyl použitelný. S tímhle objektivem jsem fotil prakticky celou dobu, co byl v prodeji a na limity rychlosti ostření jsem narazil málo kdy. A to občas fotím právě sport a rychlé akce.

Velkou výhodou oproti zmíněným značkovým konkurentům (na mysli mám objektivy Canon EF 70-200/2,8L IS USM II a Nikon AF-S 70-200/2,8G ED VRII) byla zhruba poloviční cena. No a další - a musím říci, že pro někoho i velice podstatnou - výhodou byla obrazová kvalita. Schválně se podívejte na porovnání výsledků měření zkušební laboratoře DxO. Tenhle Tamron vyšel opticky dokonce lépe (i když ne o moc), než zmíněné originály. Předstihl ho jenom objektiv Sony FE 70-200mm F2.8 GM OSS, který byl ale představen až v roce 2016.

Tamron tedy už v roce 2012 ukázal, že dokáže produkovat skutečně špičkové zoomy za daleko lepší cenu, než jeho konkurenti.

V roce 2016 přišel Nikon s novinkou, která nese označení Nikon AF-S Nikkor 70-200mm F2.8E FL ED VR. Tehdy jsem ho zkoušel v kombinaci s tělem Nikon D5 a to byl opravdu zážitek. Musím říci, že nikdy před tím, ale zatím ani nikdy potom jsem se nesetkal se spolehlivějším zaostřováním. Autofokus byl skutečně bleskově rychlý. Nikon se po několika letech vrátil k používání tlačítek spouštění (nebo blokování) autofokusu přímo na objektivu, což někteří profíci jistě ocení. Naprostou novinkou ale bylo použití elektromagneticky ovládané clony, podobně jako to už spoustu let používá Canon. Tahle inovace činnost clony ještě zrychlila a zpřesnila, což má vliv na dosahování konzistentních výsledků. Z dnešního pohledu si ale uvědomuji ještě další (a myslím si, že do budoucna nejpodstatněnjší) výhodu elektromagneticky ovládané clony. Díky ní je totiž možno přes vhodnou redukci nasadit objektiv v podstatě na jakoukoliv bezzrcadlovku, pokud si tato dvě zařízení “softwarově porozumí”. Krásně je to vidět třeba na systému bezzrcadlovek Sony Alpha. Třeba přes redukci Sigma MC-11 můžete na bezzrcadlovkách Sony používat všechny EF objektivy Canon (nebo také Tamron, Sigma, …).

Proč se o tom tak sáhodlouze rozepisuji v recenzi na nový objektiv Tamron SP 70-200/2,8 Di VC USD G2? Právě proto, že tahle novinka nabízí téměř úplně stejné výhody, jako nejnovější objektiv Nikon. Tedy má také elektromagneticky ovládanou clonu. Ale to zdaleka není všechno, těch novinek je daleko víc...

Co je nového

• Antireflexní vrstvy eBAND - Nový model je vybaven speciální povrchovou úpravou eBAND (Extended Bandwidth & Angular-Dependency), což je technologie, která kombinuje nano-strukturovanou vrstvu s extrémně nízkým indexem lomu spolu s konvenčními vícevrstvými povlaky. Ty zajišťují vynikající antireflexní výkon. Povrchová úprava eBAND podstatně omezuje výskyt nežádoucích záblesků a stínů, které se mohou objevit při fotografování objektů v protisvětle. Už původní model byl v protisvětle vynikající, nový je na tom ještě lépe.
• Nový řídící systém Dual MPU (Micro Processing Unit) pro rychlejší a přesnější automatické zaostřování a vylepšený výkon stabilizátoru. Řídící systém využívá Dual MPU design s vylepšenou výpočetní kapacitou, jednotky MPU mají vestavěné výkonné bloky DSP (Digital Signal Processor), které dosahují rychlejšího a přesnějšího výkonu AF a důsledněji kompenzují vibrace. Tato funkce zajišťuje vynikající výkon v noci i při slabém osvětlení.
• Přidání systému MPU určeného pro zpracování kompenzací vibrací uvolňuje algoritmus nové generace, který zajišťuje nejvyšší výkon stabilizátoru obrazu ve své třídě, udržíte tedy až o 5 EV delší časy, než kdybyste fotili bez stabilizátoru.
• Fluoridová povrchová úprava přední čočky a konstrukce odolná proti vnikání vlhkosti - Fluoridová vrstva nanesená na povrch přední čočky odpuzuje vodu a olej, čímž umožňuje snadné odstranění otisků prstů, nečistot a šmouh. Tubus objektivu má těsnění u bajonetu a na dalších kritických místech, aby se zabránilo vniknutí vlhkosti a dešťových kapek.
• Kompatibilita s konzolí TAP-in, která přes USB připojení k počítači umožňuje snadno aktualizovat firmware a přizpůsobit funkce včetně jemných úprav AF a VC.
• Elektromagneticky ovládaná clona je nyní i ve verzi pro Nikon (Canon tento systém používá už dlouho).
• Kompatibilita s telekonvertory Tamron 1.4x a 2.0x, které zvyšují ohniskovou vzdálenost objektivu na 1.4 a 2.0 násobek původních hodnot. Oba telekonvertory jsou pečlivě navrženy a vyrobeny tak, aby poskytovaly mimořádně vysokou kvalitu obrazu.
• Minimální zaostřovací vzdálenost 95 cm - Vylepšení ostřící a zoomovací vačky uvnitř tubusu objektivu snížilo minimální zaostřovací vzdálenost u tohoto nového modelu z 1,3 m (u předchozího modelu) na 0,95 m, s maximálním poměrem zvětšení 1:6,1.
• Stativová patka kompatibilní se systémem Arca Swiss - objektiv můžete nasadit přímo na jakoukoliv stativovou hlavu systému Arca Swiss bez nutnosti připevnění stativové destičky.

Kvalita obrazu

Vzhledem k tomu, že jsem si tento objektiv už před pár měsící pořídil, jsou ukázkové fotky z daleko delšího časového období, než je obvyklé. Jsou také převedeny z RAWu, ovšem s naprostým minimem úprav, takže se velice blíží JPEGům vyprodukovaným přímo fotoaparátem. Všechny ukázkové fotky jsem fotil z ruky, tedy bez stativu, abyste si udělali co nejlepší obrázek o tom, jak funguje stabilizátor obrazu. 

Neporovnával jsem přímo, ale protože jsem s předchůdcem fotil přes 4 roky, mám ho přece jen už docela v oku. Nový model mi připadá nepatrně lepší, ale neřekl bych, že to bude rozdíl třídy. Přijde mi, že je lepší kresba v okrajích snímku a zdá se mi i trochu příjemnější bokeh - to je ale opravdu hodně subjektivní. Velice dobře je korigována chromatická aberace - dokonce i při prohlížení surových dat v RAWu jí najdete jen výjimečně. O to menší problém to je, když vezmeme v úvahu, jak snadno dokážou zrovna aberaci odstranit kvalitní RAW konvertory.

Velkou radost jsem měl (a stále mám) z perfektní ostrosti i na plně otevřenou clonu, což je nastavení, které budete pravděpodobně používat nejčastěji při focení sportu. Kresba je slušná na všech ohniscích, i když jsem se někde dočetl, že ve středních ohniscích (cca 135mm) by údajně měla být horší. Pokud je, všimnete si toho nejspíš především na snímcích testovacích obrazců, ale ne na “běžných” fotkách. Tedy já si toho nevšiml a grafy vypadají také jinak:

Všiml jsem si ale zhoršení kresby vlivem difrakce. V kombinaci s tělem Nikon D810 se začíná projevovat už na clonách vyšších, než cca f/11. Není se ale čemu divit, takhle se na D810 chovají prakticky všechny objektivy, je to určitá daň za vysoké rozlišení snímače, všechny obrazové vady se začnou projevovat daleko dříve, než u přístrojů s nižším rozlišením.

I když je optická soustava v podstatě stejná s předchozím modelem, malé rozdíly tu jsou. Díky novým antireflexním vrstvám je obraz ještě o trochu ostřejší, ale také kontrastnější a to hlavně v protisvětle. Když to shrnu, je nový model opticky ještě o něco lepší, než jeho předchůdce.

Design, konstrukce, ergonomie, ovládací prvky

Tamron přišel s novým designem už před dvěma lety, takže všechny nové modely spolehlivě poznáte podle stříbřitého prstence u bajonetu. Na boku objektivu najdete přepínače automatického ostření a omezovače rozsahu ostření. Ten se hodí hlavně v situacích, kdy zaostřujete na delší vzdálenosti a chcete mít co nejrychlejší ostření. Když se totiž autofokus splete, nemusí objektiv přeostřit z nejkratší zaostřovací vzdálenosti na nekonečno, aby opět našel hlavní objekt. Dalšími ovládacími prvky jsou přepínače stabilizátoru. Respektive vypínač stabilizátoru a pak ještě volba režimu stabilizace (viz níže). Musím říci, že nový design tlačítek se daleko lépe ovládá, než u předchozích modelů. 

Zoomování i zaostřování samozřejmě probíhá uvnitř objektivu, takže se nikde nic nevysouvá a neotáčí. To je důležité kromě možnosti kompletního utěsnění objektivu také pro snadné použití filtrů. U zoomování mám jen jednu poznámku, totiž zoomovací prstenec šel poměrně ztuha. Zkoušel jsem více kusů a tento jev se vyskytoval u všech. Není to žádný problém, protože změna úhlu záběru jinak probíhá naprosto plynule, jen je to nezvyklé. Ze zkušenosti bych si dovolil odhadnout, že tahle “tuhost” zoomovacího prstence časem trochu poleví vlivem častého používání. Už po těch cca čtyřech měsících, co objektiv používám, je to totiž o něco lepší, než když byl úplně nový.

Dalším vylepšením je zkrácení minimální zaostřovací vzdálenosti na pouhých 95 cm od roviny snímače - velice důležitá vlastnost pro portrétisty. Při troše dobré vůle to ocení i příznivci focení makra, protože se při ohniskové vzdálenosti 200 mm dostanete už na velice slušný detail. Je dobré vědět, že tuhle minimální zaostřovací vzdálenost nabízí Tamron momentálně jako jediný výrobce. Na paty mu šlape Sony FE 70-200mm f/2,8 GM OSS s 96 cm, pak následují objektivy Sony FE 70-200mm f/4,0 G OSS a Nikon 70-200mm f/4,0 AF-S ED VR se 100 cm a Nikon 70-200mm f/2,8 E FL ED VR se 110 cm, ostatní objektivy ostří od 120 až 150 cm. No a těch 95 a 150 cm, to je opravdu velký rozdíl.

Majitelé stativových hlav využívajících systém Arca-Swiss se mohou radovat z toho, že nemusí na objímku objektivu ještě připevňovat stativovou destičku. Samotná patka objímky je totiž kompatibilní se systémem Arca-Swiss a jde tedy použít přímo, což je perfektní. Někteří recenzenti kritizují to, že je patka příliš blízko těla objektivu a špatně se za ni objektiv drží. Tohle nemohu potvrdit, protože mi to nepřipadá jako problém a vůbec mi to nevadí.

Třešničkou na dortu je pak už jen kompatibilita s Tamron TAP-In konzolí, která umožňuje uživatelské nastavení některých vlastností objektivu, například přesnosti ostření a to na různých ohniscích a při různých vzdálenostech. Tohle starší verzi chybělo stejně, jako možnost používat telekonvertory. Ty jsem bohužel v ruce ještě neměl, ale některé zdroje uvádějí, že především v případě 1,4x konvertoru není třeba řešit úbytek kvality obrazu - další dobrá zpráva.

Určitě nesmím zapomenout na utěsnění proti vnikání prachu a nečistot. Právě tohle byl jeden z argumentů, proč si koupit raději dražší konkurenční objektiv. Dnes je v tomto ohledu situace vyrovnaná, ale u Tamronu najdete navíc ještě ochrannou vrstvu přední čočky. Nečistoty se na ní neusazují zdaleka tak dobře jako na klasických antireflexních vrstvách a když už, jdou daleko lépe odstranit. To je další velká výhoda.

V balení najdete kromě transportního pytlíku a přední a zadní krytky ještě sluneční clonu, která je opět s výřezy a poměrně hluboká, takže je opravdu funkční.

Autofokus

Pokud bych staršímu modelu vytýkal asi jen rychlost ostření, u nového není co řešit. Tento Tamron má ostřící systém naprosto vynikající, pracuje velice rychle, tiše a naprosto spolehlivě a přesně. Oproti zmíněnému předchozímu modelu je ostření znatelně rychlejší, ale především při sledování pohybujících se objektů také významně přesnější. Tipuji, že při focení kajaků (viz ukázkové snímky) jsem s novým modelem nafotil přibližně dvojnásobek správně zaostřených snímků, než kdybych fotil předchozím modelem (který jsem několik let používal). Za autofokus tedy patří novému Tamronu veliká pochvala. To zrychlení má na svědomí kromě jiného i změna konstrukce objektivu, takže ostřící motory pohybují s menším počtem čoček o celkově nižší hmotnosti.

Stabilizátor obrazu

Na tuhle kapitolu jsem se moc těšil, výrobce totiž uvádí, že dramaticky zvýšil výkon stabilizátoru obrazu. Už v minulé recenzi objektivu Tamron SP 24-70/2,8 Di VC USD G2 jsem výkon stabilizátoru vyzdvihl a tady to není jinak.

Stabilizátor je nově tzv. pětiosý, což v praxi znamená, že je schopen eliminovat jak chvění ve všech směrech, tak rotace. Dá se nastavit ve třech módech:

• standardní režim - účinek stabilizátoru vidíte v hledáčku
• panning (švenkování) - stabilizátor stabilizuje pouze ve vertikálním směru, zatímco horizontální stabilizace je vypnuta
• účinek stabilizátoru není vidět v hledáčku, stabilizace funguje pouze při úplném stisknutí spouště, tedy  pouze v okamžiku pořízení snímku - účinek by měl být maximální.

Skvělého stabilizátoru si všimnete hned. Při nastavení módu 1 je obraz v hledáčku až nepřirozeně klidný. Výrobce nijak nepřehání, je to jeden z nejúčinnějších stabilizátorů, jaké jsem kdy zkoušel.

S kolegy v kanceláři jsme zkoušeli časy 1/15 s a dokonce 1/10 s při ohnisku 200 mm a k překvapení všech jsme byli schopni vyfotit z ruky a bez opory až nečekaně ostré snímky. Dokonce se mi podařilo pořídit ostrý snímek i na 1/6 s, což je už skutečně velký extrém. Je ale také pravda, že na tu 1/6 s je to spíš souhra šťastných okolností, než že bych na to mohl spoléhat...

Tedy: stabilizátor funguje opravdu dokonale a skutečně jste schopni (jak tvrdí výrobce) udržet o 5 EV delší časy oproti vypnutému stabilizátoru. Myslím, že další komentář není moc potřeba, podívejte se na fotky níže a obrázek si udělejte sami. Za sebe mohu jen říci, že v současné době má Tamron ve svých objektivech patrně nejvýkonnější stabilizátory, jaké jsem měl možnost vyzkoušet.

Ukázky níže jsou tedy výřezy 1:1 focené z ruky. Ohnisková vzdálenost byla nastavena na 200mm a vzdálenost byla cca dva metry.