Zeiss Milvus 1,4/25

Popis

Objektivů Milvus je ode dneška už celkem 11 a několik z nich jsem už měl možnost v minulosti vyzkoušet. Vždycky jsem s nimi byl spokojen i přes drobné výhrady, které vycházely ze skutečnosti, že jsem vyzkoušel i všechny tři objektivy OTUS. V porovnání s OTUSy nejsou MILVUSy přece jen tak dokonalé, ale nutno říci, že jsou také o mnoho levnější. Ale při focení s novým modelem Milvus 1,4/25 jsem byl dlouho na pochybách, jestli náhodou Otusu 1,4/28 nešlape na paty.

Důvod byl celkem jednoduchý. U zmíněného Otusu 1,4/28 jsem totiž obdivoval kromě perfektního zpracování jeho kvalitu obrazu, především pak téměř dokonale korigovanou chromatickou aberaci a nenapodobitelný bokeh (vzhled rozostřeného pozadí).

Milvus 1,4/25 je na tom s kvalitou zpracování v podstatě úplně stejně, skutečně si neuvědomuji žádné rozdíly. Tělo objektivu je celokovové a kovová je dokonce i sluneční clona z vnitřní strany vyložená černým sametem. To je materiál, který neodráží prakticky žádné světlo, i takováhle “drobnost” se podílí na špičkové kvalitě obrazu a minimalizování nežádoucích reflexů. Jediný rozdíl vidím tedy jen v barvě nápisů, Otus je má vyvedené ve žluté, zatímco řada Milvus v tradiční bílé.

Zmíněná chromatická aberace je jev, který se u světelných objektivů objevuje poměrně často. Jde o namodralý, nebo červený a zelený nádech na kontrastních hranách. Třeba na větvičkách proti světlé obloze. Aberace se obvykle hodně projevuje i mimo hloubku ostrosti, což bývá nepříjemné, ale dá se to softwarově odstranit při zpracování fotek v počítači. Vím, že některé Milvusy na aberaci docela trpí, proto jsem byl velice mile překvapen, když jsem se zde s aberací téměř nesetkal. Tohle mi právě připomínalo výkonnější Otus.

Podobné to bylo s bokehem, tedy vzhledem rozostřeného pozadí. Bokeh je jednou z nejsilnějších stránek objektivů Zeiss a mnohdy to bývá jedním z pádných důvodů ke koupi světelných objektivů Zeiss Milvus, nebo ještě lépe Otus. Kdysi jeden známý popisoval bokeh jako “smetanově jemný” a tenhle výraz ho myslím popisuje úplně přesně. Zajímavý je i průběh hloubky ostrosti, oproti srovnatelným objektivům je hloubka ostrosti jakoby menší a ostřeji ohraničená. Přechod od ostrosti do neostrosti je jakoby kratší, což především na menších clonách vypadá skvěle (na větších clonových číslech se to samozřejmě tak moc neprojevuje).

Kvalita obrazu

Většinou to bývá tak, že u světelných objektivů není při plně otevřené cloně obraz moc použitelný a bývá tedy stejně potřeba alespoň trochu zaclonit. Tak na to zde můžete zapomenout. Kresba je perfektní už na plně otevřenou clonu a perfektní je v celém rozsahu clon. Těžko se tedy určuje, při jaké cloně je ostrost nejlepší, ale řekl bych že maximum je tak od f/2,8 až do f/11.

Samozřejmě mě zajímala i rovnoměrnost kresby v ploše snímku, při nízkých clonách jsou okraje snímku o něco méně ostré, ale skutečně jen o trošku a to je docela běžné. Malá clonová čísla se tedy nemusíte obával použít ani pro ploché předlohy. Se zacloněním se samozřejmě perfektní ostrost dostane až do úplných rohů.

I v okrajích snímku by měly být rozostřené body v pozadí zobrazeny ve tvaru kruhů, respektive čoček, ovšem  u tohoto objektivu (a nutno dodat, že stejně je na tom i Otus 1,4/28) má v podobné situaci bokeh podobu těžko definovatelných tvarů (vypadá to jako zvonečky, nebo šipky - této obrazové vadě se říká sagitální koma). Se zacloněním se ale koma ztrácí. Další obvyklou optickou vadou, se kterou se na ukázkových snímcích setkáte, je vinětace. Největší je na otevřenou clonu a zhruba od clony f/2,8 je zanedbatelná.

Dalším důležitým faktorem je zkreslení, výrobce totiž uvádí, že je tento objektiv perfektní nejen pro focení přírody a krajiny (což mohu jednoznačně potvrdit), ale také architektury. A právě v tomto oboru je velice důležité co nejmenší zkreslení, aby se rovné line zobrazily skutečně jako přímky a ne oblouky. V ukázkových snímcích je dostatek fotek budov, takž si sami můžete ověřit, že zkreslení je zcela minimální. Když budete přísní, na některých snímcích zkreslení skutečně najdete, ale je velice mírné a musíte se soustředit, abyste ho našli.

Design

Milvus 1,4/25 nijak nevybočuje z řady. Jeho vzhled je naprosto typický, ani na chvilku nemůžete pochybovat o tom, jaký že objektiv právě vidíte. Tedy splést si ho můžete s Otusem, ale jak už jsem psal, pomoci vám může barva nápisů.

Zaostřovací kroužek má pogumovaný povrch a není vroubkovaný, jak jsme zvyklí u většiny objektivů, ale je matný a hladký. Ničemu to nevadí, guma je příjemně adhezivní, takže neklouže. Ostřící prstenec je dostatečně široký (otáčí se nejen jeho gumová část, ale i zbytek celého tubusu), což je výhodné, když máte nasazené rukavice. Jeho chod je dostatečně dlouhý (od minimální zaostřovací vzdálenosti na nekonečno je to přesně 172°) a samozřejmě naprosto plynulý, což je důležité pro přesné zaostření. Hlavně v situacích, kdy pracujete s malou hloubkou ostrosti, tuto vlastnost velice oceníte.

V balení najdete kromě přední a zadní krytky ještě tvarovanou sluneční clonu. Už jsem o ní psal na začátku, je kovová a vyložená černým sametem, no paráda. Je poměrně velká a jako u spousty dalších podobných objektivů má výřezy. Důvod výřezů ve sluneční cloně je jediný: ušetřit na rozměrech. Účinnější totiž bývají sluneční clony plné, bez výřezů. A úplně nejlépe, když jsou obdélníkové a kopírují formát snímku. Jenže to se negativně projevuje na rozměrech, takže s takovými clonami se stejně moc nesetkáváme.

Nesmím zapomenout na klasický clonový kroužek, kterým je vybavena verze pro Nikon. Clonu můžete nastavit samozřejmě přímo ovládacími prvky na těle foťáku, jak jste zvyklí z autofokusovýh objektivů. Ale pokud tenhle objektiv nasadíte na staré kinofilmové tělo, bude stále plně funkční, tedy včetně možnosti nastavení clony. No a u těch nových těl je (samozřejmě) zaručen i kompletní přenos elektronických informací do těla. Takže kromě zaostřování (zde pouze ruční) se objektiv chová naprosto standardně, jak jsme dnes u moderních objektivů zvyklí.

Velice příjemné a pro filmaře vlastně hodně důležité je, že u clonového kroužku můžete vypnout “klikání” mezi jednotlivými kroky, takže clonu můžete nastavoval naprosto plynule.

Manuální zaostřování

V minulém odstavci jsem už psal o zaostřovacím prstenci, jde plynule a rotace je dostatečná na to, abyste mohli velice přesně zaostřit i v situacích, kdy pracujete s malou hloubkou ostrosti. Nedokážu posoudit, jestli je to jenom můj vlastní problém, ale přes hledáček zrcadlovky prostě nedovedu úplně přesně zaostřit. A to mám Nikon D810 (hledáček je tedy dostatečně velký sám o sobě) a používám ještě 1,2x zvětšovací očnici Nikon DK-17M. Takže obraz v hledáčku je skutečně ohromný. Ale mám normální matnici určenou primárně pro autofokusové objektivy. Chtělo by to matnici určenou pro manuální zaostřování. Takovou, která je vybavena mikroprizmatickým polem, nebo zaostřovacím klínem, jak jsme byli zvyklí u mechanických filmových přístrojů.

Přesně zaostřit se mi podařilo ale přes displej, tam to nebyl nikdy žádný problém. Už aby se víc rozšířily bezzrcadlovky s elektronickým hledáčkem a funkcí Focus Peaking, tedy s barevným zvýrazněním zaostřených objektů. Už slyším zaryté zrcadlovkáře, jak mi nadávají za rouhání…  :) Sám bych před pár lety neřekl, že kdy něco podobného vyslovím. A vidíte, je to tady. :)