Zeiss Milvus 1,4/85

Popis

Objektivů Milvus jsem už měl možnost v minulosti několik vyzkoušet. Vždycky jsem s nimi byl spokojen i přes drobné výhrady, které vycházely ze skutečnosti, že jsem vyzkoušel i všechny tři objektivy OTUS. V porovnání s OTUSy nejsou MILVUSy přece jen tak dokonalé, ale nutno říci, že jsou také o mnoho levnější.

Milvus 1,4/85 je na tom s kvalitou zpracování v podstatě úplně stejně jako Otus 1,4/85, skutečně si neuvědomuji žádné rozdíly. Tělo objektivu je celokovové a kovová je dokonce i sluneční clona z vnitřní strany vyložená černým sametem. To je materiál, který neodráží prakticky žádné světlo, i takováhle “drobnost” se podílí na špičkové kvalitě obrazu. Na pohled jediný rozdíl vidím tedy jen v barvě nápisů, Otus je má vyvedené ve žluté, zatímco řada Milvus v tradiční bílé.

Proč platit skoro 50 000 za manuální objektiv?

To je naprosto logická otázka, která nejspíš napadne skoro každého. Vždyť podobné objektivy od jiných výrobců jsou většinou levnější a navíc jsou ještě vybavené automatickým zaostřováním…

Odpověď je vlastně docela jednoduchá: jsou to jednak naprosto jedinečné optické vlastnosti (o těch se dočtete níže) a pak naprosto bezkonkurenční kvalita konstrukce a zpracování. Může za to právě to manuální ostření. Objektiv, respektive jeho tělo je totiž celokovové a je vyrobeno s maximální možnou přesností, která zaručuje perfektní funkčnost po dobu v řádech desítek let. Tahle v dnešní době už dávno nevídaná životnost je samozřejmě podpořena i precizním utěsněním proti vnikání prachu a vlhkosti, stejně jako vysokou odolností proti mechanickému poškození vlivem otřesů, případně nárazů.

Tohle jsou argumenty, kterým autofokusové objektivy prostě nemohou konkurovat. Jejich konstrukce musí obsahovat spoustu plastových součástek a to nemluvím o elektronice...

Kvalita obrazu

Většinou to bývá tak, že u světelných objektivů není při plně otevřené cloně obraz moc použitelný a bývá tedy stejně potřeba alespoň trochu zaclonit. Tak na to zde můžete skoro zapomenout. Kresba je docela slušná a v klidu použitelná už na plně otevřenou clonu (ano, Otus je perfektně ostrý už na cloně f/1,4) a se zacloněním už na f/2 se znatelně zlepšuje, přičemž nejostřejší kresby dosáhnete zhruba na clonách f/4 až f/8. U vyšších clonových čísel se už kresba začíná mírně zhoršovat vlivem difrakce, ale i tak je můžete bez obav použít... Jak podle níže uvedeného grafu, tak podle ukázkových výřezů se můžete přesvědčit, že kresba je v celém rozsahu clon velice vyrovnaná, to se opravdu moc nevidí.

Samozřejmě mě zajímala i rovnoměrnost kresby v ploše snímku, při nízkých clonách jsou okraje snímku (spíše rohy) o něco méně ostré, což je jeden z mála drobných rozdílů v porovnání se zmíněným Otusem. Se zacloněním se ale samozřejmě perfektní ostrost dostane až do úplných rohů.

Další obvyklou optickou vadou, se kterou se na ukázkových snímcích setkáte, je vinětace. Největší je na otevřenou clonu a zhruba od clony f/2,8 je zanedbatelná.

Chromatická aberace je jev, který se u světelných objektivů objevuje poměrně často. Jde o namodralý, nebo červený a zelený nádech na kontrastních hranách. Třeba na větvičkách proti světlé obloze. Aberace se obvykle hodně projevuje i mimo hloubku ostrosti, což bývá nepříjemné, ale dá se to softwarově odstranit při zpracování fotek v počítači. Vím, že některé Milvusy na aberaci trochu trpí, což je dalším z rozdílů oproti Otusům. Milvus 1,4/85 v tomto ohledu nijak nevyniká ani v pozitivním a naštěstí ani v negativním smyslu. V rovině ostrosti se s aberací vlastně nesetkáte a mimo rovinu ostrosti je docela mírná.

Bokeh (a také špičkový přenos kontrastu) je jednou z nejsilnějších stránek objektivů Zeiss a mnohdy to bývá jedním z pádných důvodů ke koupi světelných objektivů Zeiss Milvus, nebo ještě lépe Otus. Kdysi jeden známý popisoval bokeh jako “smetanově jemný” a tenhle výraz ho myslím popisuje úplně přesně. Zajímavý je i průběh hloubky ostrosti, oproti srovnatelným objektivům je hloubka ostrosti jakoby menší a ostřeji ohraničená. Přechod od ostrosti do neostrosti je jakoby kratší, což především na menších clonách vypadá skvěle (na větších clonových číslech se to samozřejmě tak moc neprojevuje). Díky absenci asférických čoček je bokeh příjemně stejnorodý, takže se zde nesetkáte s rušivými “cibulovými kroužky”.

Design

Milvus 1,4/85 nijak nevybočuje z řady. Jeho vzhled je naprosto typický, ani na chvilku nemůžete pochybovat o tom, jaký že objektiv právě vidíte. Tedy splést si ho můžete s Otusem, ale jak už jsem psal, pomoci vám může barva nápisů. V balení najdete kromě přední a zadní krytky ještě sluneční clonu. Už jsem o ní psal na začátku, je kovová a vyložená černým sametem, no paráda.

Nesmím zapomenout na klasický clonový kroužek, kterým je vybavena verze pro Nikon. Clonu můžete nastavit samozřejmě přímo ovládacími prvky na těle foťáku, jak jste zvyklí z autofokusovýh objektivů. Ale pokud tenhle objektiv nasadíte na staré kinofilmové tělo, bude stále plně funkční, tedy včetně možnosti nastavení clony. No a u těch nových těl je (samozřejmě) zaručen i kompletní přenos elektronických informací do těla. Takže kromě zaostřování (zde pouze ruční) se objektiv chová naprosto standardně, jak jsme dnes u moderních objektivů zvyklí.

Velice příjemné a pro filmaře vlastně hodně důležité je, že u clonového kroužku můžete vypnout “klikání” mezi jednotlivými kroky, takže clonu můžete nastavoval naprosto plynule.

Zaostřovací kroužek má pogumovaný povrch a není vroubkovaný, jak jsme zvyklí u většiny objektivů, ale je matný a hladký. Ničemu to nevadí, guma je příjemně adhezivní, takže neklouže. Ostřící prstenec je dostatečně široký (otáčí se nejen jeho gumová část, ale i zbytek celého tubusu), což je výhodné, když máte nasazené rukavice. Jeho chod je dostatečně dlouhý (přesně 270°) a samozřejmě naprosto plynulý, což je důležité pro přesné zaostření. Hlavně v situacích, kdy pracujete s malou hloubkou ostrosti, tuto vlastnost velice oceníte. Příjemné je i to, že zaostřovací prstenec klade přiměřený odpor - nejde moc ztuha, ale rozhodně nemůžeme říci, že by šel volně - není to tedy na žádné extra rychlé přeostřování.

Manuální zaostřování

V minulém odstavci jsem už psal o zaostřovacím prstenci, jde plynule a rotace je dostatečná na to, abyste mohli velice přesně zaostřit i v situacích, kdy pracujete s malou hloubkou ostrosti. Nedokážu posoudit, jestli je to jenom můj vlastní problém, ale přes hledáček zrcadlovky prostě nedovedu úplně přesně zaostřit (dokonce ani když mi správné zaostření signalizuje v hledáčku AF systém). A to mám Nikon D810 (hledáček je tedy dostatečně velký sám o sobě) a používám ještě 1,2x zvětšovací očnici. Takže obraz v hledáčku je skutečně ohromný. Ale mám normální matnici určenou primárně pro autofokusové objektivy. Chtělo by to matnici určenou pro manuální zaostřování. Takovou, která je vybavena mikroprizmatickým polem, nebo zaostřovacím klínem, jak jsme byli zvyklí u mechanických filmových přístrojů.

Přesně zaostřit se mi podařilo ale přes displej, tam to nebyl nikdy žádný problém. Už aby se víc rozšířily bezzrcadlovky s elektronickým hledáčkem a funkcí Focus Peaking, tedy s barevným zvýrazněním zaostřených objektů. Už slyším zaryté zrcadlovkáře, jak mi nadávají za rouhání…  :) Sám bych před pár lety neřekl, že kdy něco podobného vyslovím. A vidíte, je to tady. :) Tenhle problém jsem ale docela elegantně vyřešil pomocí přídavného skládacího hledáčku Larmor, který má cca trojnásobné zvětšení a pomocí magnetického rámečku se připevňuje na displej. Pak přesné manuální zaostření fungovalo skvěle a fotil jsem v podstatě stejně, jako s bezzrcadlovkou. Bezva vychytávka, hledáček je skládací, takže v brašně nezabírá téměř žádné místo.

chci koupit Zeiss milvus 1,4/85 pro Canon

chci koupit Zeiss milvus 1,4/85 pro Nikon