Zeiss Otus 100mm f1,4

Popis

Objektivy Otus jsem postupně vyzkoušel všechny. O všech se dá říci, že mohou sloužit jako etalon kvality - jak mechanicky, tak opticky jsou na absolutní špičce. Určitě můžete namítat, že existuje i pár objektivů s ještě ostřejší kresbou a určitě byste měli pravdu. Ale jen těžko najdete objektiv, který by měl kromě skutečně brilantní kresby také téměř dokonale korigované optické vady, jako mají právě Otusy.

Proč platit 120 000 za manuální objektiv?

To je naprosto logická otázka, která nejspíš napadne skoro každého. Vždyť podobné objektivy od jiných výrobců jsou většinou výrazně levnější a navíc jsou ještě vybavené automatickým zaostřováním…

Odpověď je vlastně docela jednoduchá: jsou to jednak naprosto jedinečné optické vlastnosti (o těch se dočtete níže) a pak naprosto bezkonkurenční kvalita konstrukce a zpracování. Může za to právě to manuální ostření. Objektiv, respektive jeho tělo je totiž celokovové a je vyrobeno s maximální možnou přesností, která zaručuje perfektní funkčnost po dobu v řádech desítek let. Tahle v dnešní době už dávno nevídaná životnost je samozřejmě podpořena vysokou odolností proti mechanickému poškození vlivem otřesů, případně nárazů.

Tohle jsou argumenty, kterým autofokusové objektivy prostě nemohou konkurovat. Jejich konstrukce musí obsahovat spoustu plastových součástek a to nemluvím o elektronice...

Kvalita obrazu

Většinou to bývá tak, že u světelných objektivů není při plně otevřené cloně obraz moc použitelný a bývá tedy stejně potřeba alespoň trochu zaclonit. Tak na to zde můžete zapomenout. Kresba je naprosto perfektní a ostrá už na plně otevřenou clonu a se zacloněním se dokonce ještě mírně zlepšuje, přičemž nejostřejší kresby dosáhnete zhruba na clonách f/4 až f/8.

Samozřejmě mě zajímala i rovnoměrnost kresby v ploše snímku. I při nízkých clonách jsou okraje snímku velmi slušně ostré, ale v porovnání se středem záběru jsou úplné rohy přece jen nepatrně měkčí. Že by ale rohy byly neostré, o tom nemůže být ani řeč. Se zacloněním se samozřejmě perfektní ostrost dostane až do úplných rohů.

Další obvyklou optickou vadou, se kterou se na ukázkových snímcích setkáte, je vinětace. Největší je na otevřenou clonu a zhruba od clony f/2,8 je zanedbatelná, přičemž úplně mizí na cloně f/4. Chce se mi říci, že vinětace je jedinou optickou vadou, na kterou jsem u tohoto objektivu narazil. Jenže vinětace je u podobných objektivů naprosto běžným jevem a navíc ji mnoho fotografů pokládá spíše za pozitivní vlastnost, která pomůže vypíchnout hlavní objekt.

Chromatická aberace je jev, který se u světelných objektivů objevuje také poměrně často. Jde o namodralý, nebo červený a zelený nádech na kontrastních hranách. Třeba na větvičkách proti světlé obloze. Aberace se obvykle hodně projevuje i mimo hloubku ostrosti, což bývá nepříjemné, ale dá se to softwarově odstranit při zpracování fotek v počítači.  Otusy jsou v tomto ohledu na absolutní špičce a v případě objektivu 1,4/100 tomu není jinak a to díky apochromatické konstrukci a použití speciálních druhů skla. V běžných situacích se s aberací nesetkáte vůbec a to může být kontrast opravdu velký. Na jednom ukázkovém snímku ji ve velice malé míře přece jen najdete, ale jedná se o extrémní situaci - přímé protisvětlo a odlesky na vodní hladině. Obrázek si udělejte sami, snímek si stáhněte v plném rozlišení.

Bokeh je jednou z nejsilnějších stránek objektivů Zeiss Otus. Kdysi jeden známý popisoval bokeh jako “smetanově jemný” a tenhle výraz ho myslím popisuje úplně přesně. Zajímavý je i průběh hloubky ostrosti, oproti srovnatelným objektivům je hloubka ostrosti jakoby menší a ostřeji ohraničená. Přechod od ostrosti do neostrosti je jakoby kratší, což především na menších clonách vypadá skvěle (na větších clonových číslech se to samozřejmě tak moc neprojevuje). Přestože v konstrukci bylo použito asférických čoček, je bokeh příjemně stejnorodý.

Design

Otus 1,4/100 nijak nevybočuje z řady. Jeho vzhled je naprosto typický, ani na chvilku nemůžete pochybovat o tom, jaký že objektiv právě vidíte. V balení najdete kromě přední a zadní krytky ještě hlubokou sluneční clonu, je kovová a vyložená černým sametem, no paráda.

Nesmím zapomenout na klasický clonový kroužek, kterým je vybavena verze pro Nikon. Clonu můžete nastavit samozřejmě přímo ovládacími prvky na těle foťáku, jak jste zvyklí z autofokusovýh objektivů. Ale pokud tenhle objektiv nasadíte na staré kinofilmové tělo, bude stále plně funkční, tedy včetně možnosti nastavení clony. No a u těch nových těl je (samozřejmě) zaručen i kompletní přenos elektronických informací do těla. Takže kromě zaostřování (zde pouze ruční) se objektiv chová naprosto standardně, jak jsme dnes u moderních objektivů zvyklí.

Velice příjemné a pro filmaře vlastně hodně důležité je, že u clonového kroužku můžete vypnout “klikání” mezi jednotlivými kroky, takže clonu můžete nastavoval naprosto plynule.

Zaostřovací kroužek má pogumovaný povrch a není vroubkovaný, jak jsme zvyklí u většiny objektivů, ale je matný a hladký. Ničemu to nevadí, guma je příjemně adhezivní, takže neklouže. Ostřící prstenec je dostatečně široký, což je výhodné, když máte nasazené rukavice. Jeho chod je dostatečně dlouhý (přesně 315°) a samozřejmě naprosto plynulý, což je důležité pro přesné zaostření. Hlavně v situacích, kdy pracujete s malou hloubkou ostrosti, tuto vlastnost velice oceníte. Příjemné je i to, že zaostřovací prstenec klade přiměřený odpor - nejde moc ztuha, ale rozhodně nemůžeme říci, že by šel moc volně - není to tedy na žádné extra rychlé přeostřování.

Manuální zaostřování

V minulém odstavci jsem už psal o zaostřovacím prstenci, jde plynule a rotace je dostatečná na to, abyste mohli velice přesně zaostřit i v situacích, kdy pracujete s malou hloubkou ostrosti. Nedokážu posoudit, jestli je to jenom můj vlastní problém, ale přes hledáček zrcadlovky prostě nedovedu úplně přesně zaostřit. A to mám Nikon D810 (hledáček je tedy dostatečně velký sám o sobě) a používám ještě 1,3x zvětšovací očnici. Takže obraz v hledáčku je skutečně ohromný. Ale mám normální matnici určenou primárně pro autofokusové objektivy. Chtělo by to matnici určenou pro manuální zaostřování. Takovou, která je vybavena mikroprizmatickým polem, nebo zaostřovacím klínem, jak jsme byli zvyklí u mechanických filmových přístrojů.

Z těchto důvodů jsem si pro vyzkoušení objektivu vybral bezzrcadlovku Canon EOS R (k dispozici jsem měl objektiv s bajonetem Canon EF), který je díky funkci Focus Peaking a Asistentu manuálního zaostřování na ruční ostření naprosto vynikající.