SIGMA 24-70 mm f/2,8 DG OS HSM Art pro Canon EF

Recenze Sigma 24-70 f/2,8 OS HSM Art

S první verzí objektivu 24-70/2,8 přišla Sigma už v roce 2004 a abych řekl pravdu, moc přesně si na něj nepamatuju. Vyráběl se pro bajonety Canon EF, Pentax KAF, Sony/Minolta Alpha, Sigma SA Bajonet a Nikon F. Nebyl vybaven stabilizátorem obrazu a neměl bůhvíjak rychlé ostření. V roce 2008 přišla náhrada vybavená ultrasonickým zaostřovacím motorem, takže se rychlost autofokusu docela zvýšila. O trochu se zvýšila i hmotnost (z původních 715g na 790g), ale troufnu si říci, že jinak k žádným podstatným změnám nedošlo.

Ne, že by ty první dva objektivy byly opticky špatné, ale s příchodem nových snímačů s vysokým rozlišením se ukázalo, že optické vlastnosti bohužel neodpovídaly požadavkům moderních senzorů. Sigma tedy v loňském roce (v roce 2017)  představila zcela přepracovaný objektiv moderní konstrukce i designu, který perfektně doplnil řadu špičkových objektivů řady ART. Objektiv Sigma 24-70 f2,8 OS HSM Art má všechno, co má mít: je rychlý, je tichý, je vybaven stabilizátorem obrazu a opticky je velmi dobrý.

Výrobce uvádí, že je opticky navržen pro snímače s rozlišením 50 Mpx a vzhledem k jeho ceně je tedy velice zajímavou variantou “značkovým” objektivům podobných parametrů. Jeho největším konkurentem je objektiv Tamron SP 24-70/2,8 Di VC USD G2, který se prodává v podstatě za stejnou cenu a srovnatelný je vlastně i ve všech ostatních ohledech. Tenhle Tamron používám už skoro rok, takže jsem se velice těšil na porovnání. A musím uznat, že rozdíly jsou skutečně minimální. Liší se především směrem otáčení zoomovacího a zaostřovacího prstence (Tamron se ovládá stejně jako objektivy Nikon, Sigma je zase vyrobena po vzoru objektivů Canon). Možná vám to přijde jako maličkost, ale podle mého názoru není. Když jste na něco roky zvyklí, nepřeučuje se to úplně lehko. K dalším drobným rozdílům se dostaneme v dalších odstavcích.

Kvalita obrazu

Všechny ukázkové fotky fotil z ruky, tedy bez stativu. K tomuto rozhodnutí jsem došel hned poté, co jsem si vyzkoušel, jak funguje stabilizátor obrazu. Ale o tom za chvilku.

Optická soustava je úplně nově konstruovaná a opravdu vyhovuje těm nejvyšším nárokům. Při prohlížení nafocených snímků v počítači jsem zjistil to, co ukazují i grafy níže. Tedy ostrost je na nejširším ohnisku velice dobrá a s přizoomováním na 35 mm se dokonce ještě trochu zlepšuje. Na nejdelším ohnisku je pak kresba poněkud měkčí v okrajích, ale střed záběru je stále pěkně ostrý.

Pokud jde o kresbu na jednotlivých clonách, chová se objektiv celkem standardně. Tedy po mírném zaclonění je ostrost ještě lepší než na otevřenou clonu a nejlepší je cca při clonách f/5,6 - f/8. Už na cloně f/11 se mírně začíná projevovat difrakce a to především na dlouhém konci zoomu. Ovšem tohle se projeví nejvíc na foťácích s vysokým rozlišením snímače (v mém případě Nikon D810), na nižších rozlišeních nastoupí difrakce samozřejmě později. Tak jako tak, osobně nemám velký problém ani se clonou f/16 a se clonou f/22 (tedy zavřená clona) bych raději moc nepočítal, schválně si prohlédněte poslední ukázkové fotky.

Chromatickou aberací se nijak zvlášť trápit nemusíte. Na ukázkách v JPEGu snad ani žádnou nenajdete, protože ji částečně dokáže odstranit samotný přístroj. Ale špatné to není ani v RAWu, kde k podobným automatickým úpravám nedochází. Při zpracování RAWů se mi podařilo tu už tak velice mírnou aberaci odstranit úplně dokonale. Úplně stejně je na tom vinětace, je poměrně mírná a není žádný problém jí při zpracování odstranit.

Asi nejvýraznější optickou vadou - ale hned musím napsat, že také velice snadno odstranitelnou - je soudkové zkreslení na nejširším ohnisku. Při focení rovných linií si zkreslení všimnete určitě, ale u krajiny, momentek a podobně nebudete zkreslení objektivu asi vnímat vůbec.

Na jednom ukázkovém snímku jsem si také všiml vady, které se říká koma. Jde o zobrazení světelných bodů tak, že vypadají jako kometa se světlým jádrem a rozšiřujícím se ocasem. Koma vzrůstá se zvyšující se vzdáleností od optické osy, tedy výraznější je v rozích a okrajích snímku. Se zacloněním se dá dobře odstranit a setkáváme se s ní u velké spousty objektivů. Na běžných snímcích si komy asi ani nevšimnete, ale problémem by mohla být třeba při astrofotografii, kdy budete fotit s otevřenou clonou.

V porovnání s konkurenčním Tamronem si co do kvality obrazu opravdu nemají moc co vyčítat. Tamron má trochu lepší dlouhé ohnisko a rohy při malém zaclonění, ale není to zase o tolik.

Design, konstrukce

Když se na objektiv podíváte, nemůžete ani na minutu pochybovat o tom, do jaké rodiny patří. Design objektivů řady ART se nezapře. Objektiv má poměrně široký zaostřovací prstenec, který obepíná nejširší část těla objektivu, pozvolně přecházející do bajonetu pro osazení sluneční clony. Aretace je klasická, tedy “zaklapnutí”. V tomhle ohledu je Tamron malinko rozdílný, sluneční clonu má opatřenu pojistným tlačítkem, takže nemůže dojít k jejímu nechtěnému pootočení.

Pokud jde o ovládací prvky, na straně objektivu najdete jenom přepínač stabilizátoru obrazu (vypnuto/zapnuto) a třípolohový přepínač autofokusu. Kromě běžných pozic AF a MF je ještě uprostřed umístěna pozice MO označující režim, při kterém je možno manuálně zasahovat do průběžného zaostřování. V takovém případě se o otočení zaostřovacím prstencem vyřadí z činnosti autofokus, který se opětovně aktivuje novým namáčknutím spouště.

Autofokus

Rychlost automatického zaostřování je již tradičně velmi dobrá. Díky tomu, že je objektiv vybaven ultrasonickým HSM motorem a že zaostřování probíhá uvnitř, je autofokus nejen rychlý, ale také tichý.

Neměl jsem možnost porovnat s originálními objektivy, které většinou ostří nejrychleji. Ale porovnával jsem s Tamronem a opět musím říci, že rozdíl je naprosto zanedbatelný, pokud vůbec nějaký je.

Několikrát jsem se ale setkal se situací, kdy se zaostřovací systém nedovedl rozhodnout, jestli je správně zaostřeno. V takovém případě začal AF velice rychle přeostřovat tam a zpět v malém rozmezí před a za objekt, na který měl zaostřit a cca po vteřině to vzdal. Při opakovaném pokusu ale zaostřil naprosto neomylně a přesně, jako by to ani jinak neuměl. S tímhle jsem se u objektivů Sigma setkal už víckrát, přičítám to faktu, že se přece jen nejedná o originální objektivy, takže může docházet k občasným drobným chybám v komunikaci mezi tělem přístroje a objektivem.

Stabilizátor obrazu

Férově musím říci, že výkon stabilizátoru mi udělal radost. Ale až napodruhé. Když jsem totiž zkoušel účinek stabilizátoru jen pohledem do hledáčku, připadal mi daleko méně výkonný než u mého Tamronu 24-70/2,8 G2. Ale ono se to projevuje pouze při pohledu do hledáčku, když jsem totiž fotil zkušební snímky na dlouhé časy, dospěl jsem k závěru, že účinek obou stabilizátorů je naprosto srovnatelný (a to jsem stabilizátor u Tamronu velice chválil), rozdíl je pouze v nastavení systému. Zatímco Tamron stabilizuje už při namáčknutí spouště a jeho účinek tedy vidíte v hledáčku, Sigma je nastavena jinak. Při namáčknutí spouště jsem účinek stabilizátoru v hledáčku nijak nevnímal, ale při úplném stisku spouště se spolu se závěrkou spustil i stabilizátor a zafungoval perfektně.

Objektivu Sigma 24-70 f2,8 OS HSM Art plným právem náleží zařazení do rodiny objektivů nesoucích hrdé označení ART. Znamená to, že patří k tomu nejlepšímu, ať už se jedná o kvalitu zpracování, odolnost, rychlost, výkon stabilizátoru a nebo kvalitu obrazu. Recenzoval Luděk Bouška