S analogovou fotografií do světa imaginace

Cesta k imaginaci

Vánoce jsou dobou, kdy se i dospělí lidé mohou trochu zasnít. A co teprve děti! Těm pracuje o Vánocích představivost na plné obrátky. Jak asi vypadá Ježíšek? Co to vlastně je za tajuplnou bytost? Někdo si představoval polonahé miminko, jak se brodí závějemi sněhu, někdo děcko lítající povětřím s pytlem na zádech. Někteří z nás se přiznali teprve v dospělosti, že si Ježíška v dětství představovali jako ježka. A někomu radši rodiče pod palbou otázek přiznali, že dárky dávají pod stromeček oni. Ale ať už věříte na cokoli, tak všichni určitě znáte ten pocit tajemství, který Vánoce provází.

Vše prostupující slavnostní pocit očekávání, který rozněcuje imaginaci. Čím méně toho totiž víte, tím více si můžete vymýšlet. Proto se lidem tolik líbí torza antických soch, protože si mohou představovat, jak asi původně vypadaly sochy celé. Proto jsou v takové oblibě nekonečné seriály, protože nikdy nevíte, která z postav zázračně ožije. A proto také balíme dárky, abychom si ten pocit tajemství užívali co nejdéle. Tento pocit očekávání také zažíváme, když se těšíme, co bude ve vyvolaném filmu. Čekat na vyvolaný film je podobné jako čekat na dárky – nikdy nevíte, co bude uvnitř! 

Svitkový film čekající na vyvolání. Foto: Eliška Koryntová

Pořídit barevný svitkový film

Pořídit černobílý svitkový film

Obrazotvornost

Analogová fotografie nás učí znovu používat svou obrazotvornost. Jak to? Dříve za dávných dob, když neexistoval Netflix, sušička prádla, bezdrátová sluchátka ani ultrasonický depilátor chlupů a další vymoženosti dnešní doby, když neexistovaly počítače a knihy byly vyhrazené jen pro vzdělanou elitu, tak se obyčejný člověk setkával s obrazy výjimečně. Nebylo možné si obrazy dohledat tak snadno a rychle jako dnes, kdy si párkrát zaťukáme na mobil a můžeme si během vteřiny prohlédnout, jak vypadá Caravaggiův obraz v kostele San Luigi dei Francesi v Římě nebo nová kolekce spodního prádla Kim Kardashian. Některé obrazy měli lidé možnost spatřit jen párkrát za život a to, když se vydali na pouť do vzdálené země. To znamená, že obrazy musely žít jen v jejich představivosti. Měli je obtisknuté ve své mysli a připomenout si je mohli jen pomoci levných grafik nebo skrze vyprávění. 

Pomocí analogové fotografie se k takovému způsobu vnímání reality vracíme. Fotografie se nám při focení obtisknou do mysli a než se dostaneme k tomu, že si film vyvoláme, tak může uplynout několik dní, týdnů, měsíců, ale klidně i roků. A celou tu dobu, kdy čekáme na vyvolání filmu, si neseme fotografie pouze v naší mysli. Žijí v naší představivosti, zatímco čekají v latentní podobě na své vyvolání, ukryté v malé špulce filmu.

Chci se naučit vyvolat film

Časem poznáte už při samotném focení, jaké snímky vyjdou pravděpodobně dobře a to podle toho pocitu, že je to ono! Obzvlášť poutavý moment se vám zaryje do paměti tak intenzivně, že pak přesně víte, jaké místo na negativu hledat a z jakého místa udělat první fotky. Takový obraz vidíte svým vnitřním zrakem. Jste zvědaví, jestli vás vnitřní obraz bude skutečně odpovídat tomu, co jste zachytili na negativu. Těšíte se na ten moment, až konečně spatříte svou představu v reálné podobě.

Náměstí ve městě Orange, CA Plaza, USA, 1937. Zdroj: MonoVisions

Jak se naučit koncentraci

Touha spatřit výsledek své práce – to je hnací motor jakékoli tvůrčí činnosti. K tvůrčí činnosti patří neodmyslitelně také chyby a platí to i pro analogovou fotografii. I těm nejlepším fotografům se občas nepovede vyvolat film. Proč se tedy analogové fotografii vlastně věnovat? Když se vám v úplné tmě, která panuje ve fotokomoře, zakutálí rozbalený film pod skříň, tak si budete naprosto vážně klást otázku, jestli to má cenu.

Ano, má to cenu! Fotografování na film má jednu nepopiratelnou výhodu – naučí vás dívat se na svět úplně novým způsobem. Když máte na filmu omezený počet snímků, tak si opravdu dvakrát rozmyslíte, než zmáčknete spoušť. To znamená, že jste při focení mnohem více soustředění a koncentrujete se na přítomný okamžik. Je to vlastně takový druh meditace, protože úplně zapomenete na své starosti i na to, jak běží čas. Když pak odložíte foťák, tak třeba zjistíte, že jste fotili dvě hodiny v kuse, ačkoli vám to připadalo jako chvíle. Díky analogové fotografii si vytříbíte zrak. Tohle opakuje většina známých fotografů, takže to zní skoro jako klišé, ale skutečně tomu tak je.  

Když při focení zapomenete na čas, je to rozhodně příjemné, pokud tedy kvůli tomu nezmeškáte zkoušku, schůzku u právníka, svoji svatbu a další významné události, u nichž výmluva: "Promiň, fotil jsem," působí dost trapně. Ale pokud díky focení zapomenete na sraz se svojí depresí, tak to rozhodně nikomu vadit nebude.

Exponované svitkové filmy. Foto: Eliška Koryntová

Fotky jako součást vašeho vnitřního světa

A co je na analogové fotografii možná ještě lepší, než když zapomenete na koloběh dění? Asi ten pocit očekávání – to čekání na výsledek, kdy vyfocené snímky existují jen ve vaší mysli. Díky tomu se snímky stávají součástí vaší vnitřní představivosti. A některé výjimečné snímky si pak nesete ve své mysli po zbytek života, i když v reálu nevyjdou. Jsou to vaše vnitřní imaginární snímky, které nepodléhají zubu času, prchavé momenty zachycující momenty štěstí. Odchází teprve poté, až přestane fungovat paměť... a možná vydrží i déle, to nikdo neví.

Každý fotograf takové vnitřní snímky má – fotografie, které nevyšly, protože film se při vyvolávání omylem osvítil nebo byl film při focení špatně exponován. Tyto nenafocené snímky dokonce bývají v naší představivosti ty nejkrásnější! Asi proto, že si je vysníme do ideální podoby. Asi jako když rozbalujete dárek a do poslední chvíle si představujete, že tam bude to to vysněné lego. Tyto nenafocené snímky vytváří ve vašem nitru skrytý imaginární prostor – prostor, do kterého se můžete kdykoli vrátit a chvíli v něm pobýt. 

Znáte ten pocit, když se během dne někdy zasníte a úplně zapomenete na prostor kolem sebe? To jste se právě vrátili do svého vnitřního prostoru. Je to ten dětský prostor plný představivosti, díky kterému vám světýlka na stromku připadají jako hvězdy na obloze. Má ho v sobě každý člověk. Analogová fotografie je jednou z možných cest, jak váš vnitřní prostor plný představivosti znovu objevit. Je to prostor vaší imaginace, který vám nikdo nevezme.

Chci analogový fotoaparát!

Los Angeles, USA, 1928. Zdroj: MonoVisions