Šimon Vejvančický: tajemství kladenského industriálu

Takové podmínky se jen tak nedají opakovat

Šimonovi Vejvančickému se podařilo zachytit část neopakovatelné historie. Z tisíců pořízených fotografií vybral 400 nejlepších, které nyní čekají na tisk v podobě knihy s názvem Ztracený baráky / Lost Sites. Vydání knihy můžete podpořit i vy - ať už zakoupením knihy v předprodeji nebo třeba pořízením autorské zvětšeniny či individuálního fotografického workshopu. Více o Šimonově práci se můžete dozvědět z následujícího rozhovoru.

Chci podpořit vydání knihy Ztracený baráky 

Foto © Šimon Vejvančický

Šimone, co vás před více než deseti lety přivedlo k focení kladenských industriálních budov?
Když jsem jako dospívající před cca pětadvaceti lety zjistil, jak rozlehlé jsou opuštěné industriální zóny v mém rodném městě, byl jsem fascinovaný tou velikostí. Tenkrát to bylo celé ještě i dost hlídané území, takže návštěvy bývaly docela adrenalinový zážitek. Za zdmi byl skutečně jiný svět plný tajemství, jako kulisy k nějakému postapokalyptickému filmu. Často jsem tam prostě chodil na průzkumy, prováděl tam kamarády a jednoduše si užíval tu odlehlost, i když to bylo jen kus od centra Kladna. Vlastně jsem si až docela pozdě uvědomil, jaké skvělé fotografie by se tam daly pořídit.

Zmiňujete, že fotíte převážně na velkoformát, proč zrovna tímto způsobem?
Od malička jsem fotil na kinofilm, jenomže možnosti kompozice u tohoto malého formátu (a více méně i u středního formátu) jsou velice omezené v porovnání s pohyby, které umožňují konstrukce velkoformátových aparátů. Zvlášt pro focení architektury je korekce perspektivy, tzv. kypování, v podstatě nezbytností. Práci s kypováním jsem si navíc velmi oblíbil i pro různé kreativně pojaté kompozice. Umožňuje vám rozhodovat o směru, kudy povede hloubka ostrosti. Nikoliv jenom zepředu dozadu, jak to mají fotoaparáty na kinofilm a svitek. 

Další předností velkých formátů je skvělá ostrost, více detailů, ale tak nějak to má vliv i na rozložení kontrastu a barev. Nebo jedinečné výsledky, kterými se vyznačuje kontaktní kopírování z negativů přímo na papír bez nutnosti zvětšovat a tím i v podstatě ztrácet určitou jemnost. Fotografie na klasické filmy jsou v neposlední řadě oproti digitálu velmi plastické a mají svůj specifický nezaměnitelný výraz hloubky, slovy se to těžko popisuje, ale na první pohled to je vidět.

Foto © Šimon Vejvančický

Dostupnost běžných formátů barevných filmů (35mm/120) se v posledních letech zhoršila a stávají se finančně nedostupnými. Jak se vám v dnešní době shání fotografický materiál?
Je pravda, že focení na velké filmy je finančně velice náročné. Já nejvíce využívám Ebay, kde nakupuji do zásoby hlavně prošlé materiály, tam bývají občas zajímavé nabídky.

Kdybyste mohl obnovit výrobu jednoho filmu/fotografického materiálu, který by to byl?
Rozhodně by to byl Polaroid 55. To byl materiál, který najednou vytvářel jak použitelný negativ, tak i typický pozitiv v rozměru 9 x 12 cm.

Foto © Šimon Vejvančický

Jak říkáte, většina vámi nafocených budov na Kladně už nestojí - považujete tuto kapitolu vydáním knihy za uzavřenou? Lákají vás do budoucna i jiné industriální oblasti?
Vydání knihy beru skutečně jako uzavření velmi dlouhé kapitoly. Několik málo záběrů sice ještě zrealizuji, ale bude to už spíš taková nostalgie. Jiné industriální oblasti mě nelákají. Kladno bylo specifické tím, že ta místa jsem měl na blízku, měl k nim osobní vztah a mohl si dovolit tomu věnovat dostatek času, nespěchat, promýšlet věci a plánovat. Takové podmínky se jen tak nedají opakovat. 

Zániku industriálu na Kladně se věnuje například i audiovizuální instalace The Grief of Misfit Cathedrals v Kunsthalle Praha. Jedná se o dva úplně odlišné přístupy, na jedné straně digitální dílo, na druhé tištěná kniha s analogovými snímky. Co vás baví na tištěném médiu a fyzickém zvětšování fotografií?
Všechny fyzické aspekty analogové fotky a manuálního zvětšování nebo vyvolávání jsou pro mě jednoduše zábava - skutečné prožívání reálných věcí, které mají ovšem i dost abstraktní přesah. Například ručním zvětšeninám na barytovém papíře se digitální tisky stále nedokážou vyrovnat. Nicméně na zmíněnou výstavu se velice těším, dost mě zajímá. Jsou to uznávaní tvůrci a svoji kvalitu to má zase v jiné rovině.

Foto © Šimon Vejvančický