Luboš Rytych: Poptávka po klasické fotografii roste

Luboši, díky za pozvání. Pověz mi, proč se nacházíme mimo prostor prodejny FotoŠkoda v sousedním paláci Ligna? 

Pan Škoda měl skvělou myšlenku, a sice udržet tradici, povědomí a řemeslo kolem klasické fotografie a zařízení fotokomory. Vyrábíme zde fotografie, černobílé fotografie a děláme to klasickým postupem včetně zpracování filmu ruční metodou, která zajišťuje lepší výsledky než ta strojní. Naším hlavním úkolem je dostat z obrazu maximum a v těchto pečlivě kontrolovaných podmínkách je to možné. 

Proč jsi tu vlastně ty, Luboši? Děláš snímky sám? Chodíš sem každý den? Já jsem začal fotit až v roce 2010 na digitál a nemám o klasice zkrátka ponětí.

Já se fotce věnuji přes 30 let. Zkušenosti mi předával kolega ze staré školy ve svých 85 letech. Okamžitě jsem k tomu získal lásku, postupně se posouval dál a pod vedením zkušeného fotografa čerpal zkušenosti. Ty využívám dodnes. Dostal jsem od něj i možnost pracovat se starými dřevěnými fotoaparáty, které měl doma po svém otci (ukazuje na dřevěnou kameru s měchem, která je tomu podobná). Jak to tak pokračovalo, kamery jsem začal sbírat a dostal jsem se až tak daleko, že jsem za 25 let měl kompletní ateliér z doby kolem roku 1900. Doma mám vlastně úplně vše, co se tenkrát používalo například k vyvolávání až po retuše fotek. Postavil jsem si k tomu odpovídající prostor, který je dnes muzeem. 

©Václav Křížek

Jaký jsi měl v té době fotografický vzor?   

Všichni k někomu vzhlížíme. Naprosto úžasným fotografem byl Josef Sudek, vážím si ho za tu obrovskou práci a přínos fotografii. Jeho snímky předávají i v dnešní době radost a inspiraci. Člověk v nich něco hledá. Já pracuji tak, že nepoužívám žádné závěrky, to už bude snad 20 let. Když nepočítám svou analogovou Leicu. Exponuji vše otevřením krytky, světlo mi pronikne na film a to mi stačí. Ta práce je samozřejmě šíleně zdlouhavá, jeden snímek je vlastně jeden film. Jedeš někam na týden a přivezeš 8 fotek. 

Mohou čtenáři tvůj ateliér navštívit? Mohou se s tebou nějak vidět? 

Samozřejmě, zajděte na den otevřených dveří tady v temné komoře a domluvíme se. Já jsme se opravdu snažil doladit to až do všech detailů, moc mě to bav,í a to včetně restaurování těch starších věcí. Ne, že bych je předělával. Na ten fotoaparát nikdy nedám digitální stěnu a tak podobně. Na důchod si pak nechám desky s emulzí. K ateliéru a stárnutí patří i hezká židle, pro komponování je to klíčové, protože dřevěný fotoaparát máš na stojanu a na kolečkách, všechno ovládání v zadní části a můžeš fotit zátiší. Baví mě i krajinné detaily. 

Nejvíce mě na tom baví forma kontaktní fotografie, což je vlastně to, že negativ je stejně velký jako fotografie a pouze se prosvěcuje na papír. Nevzniká tam zvětšení. Skvěle se přenáší detaily a hlavně si to rámuji přímo na matnici tak, jak je velký ten obraz. 

Když máš tohle všechno vybavení doma, proč máme to štěstí a máme tě tady? 

Mě to nesmírně naplňuje, to je to hlavní. 

©Václav Křížek

Je kolem této fotky komunita? 

Ano, jsou to zajímaví fotografové. Rád se hloubám v historii, proč na to lidé fotí a fotili? Je to vlastně i předání nějakého odkazu. Tady se potkáš se studenty, mohou to vyzkoušet. Ano, je to časově náročné, ale i přesto je to paráda. Oslovují mě i muzea, která chtějí vyrobit, nebo opravit starší přístroje, stativy a příslušenství.

Abychom se ale vrátili k analogu. 

Já říkám, že je to hodně o přemýšlení. Nemáš u sebe 20 kinofilmů, ale musíš promyslet kompozici, světlo, jak snímáš. K tomu používám i expozimetr, který mi moc pomůže. Používám i hodně barevných filtrů. 

A co otřesy? Delší časy vyžadují stabilní optickou soustavu a tady se sundává krytka z objektivu. 

Je na to finta – odkryješ si tu krytku a necháš ji před objektivem, až když exponuji, dám ji pryč a opět vrátím. Ale jak říkáš, mám dřevěný stativ, který musí být maximálně stabilní. Pořád je tu faktor určitého překvapení, nikdy nelze říci, že snímek vyjde. V digitální době to máte jistě jednodušší. (směje se)

Jak to tedy je? Já jsem si nedávno koupil na našem bazaru Canon A-1. Jaké je cesta kinofilmu, když přijdu a chci ho nechat zpracovat. Mohu požádat, abys to dělal ty? 

I to je možnost. Samozřejmě. Trvá to pochopitelně malinko déle, ale stojí to za to. (směje se) Klasicky po předání filmu ho já v kontrolovaném prostředí (tmě) navinu v rukavicích na cívku. Nejdůležitější je vývojka, my používám Ilford ID-11, ta jde do tanku s filmem v přesné teplotě a čase. To vše je klíčové. Vyvolávací doba se nechá i posunout v závislosti na podmínkách, v jakých byl film focen. Tento přístup je zkrátka velmi specifický. To ti přístroj neposkytne. 

©Václav Křížek

Třeba tady vedle mě jsou na skle snímky lesa. Co to je za formát? 

Toto je zákazníkova práce ve formátu 6 × 17 foceno na svitek. Výsledkem jsou 4 snímky. Ten formát je samozřejmě zajímavý hledáním motivů. Toto já zpracovávám pro zákazníka na různé druhy papírů. Je tam obrovská škála polotónů a fotograf si opravdu může zadat, kam má fotka jít právě v tom zpracování.

V digitálním světě se inovuje pořád. Rychlost, jak se představují nové fotoaparáty a objektivy, je neskutečná. Je nějaký posun v klasické fotografii? 

Samozřejmě něco padlo a něco zůstalo, celosvětová poptávka po klasické fotografii má nyní narůstající trend. Na svět přišlo i spousta nových výrobců, kteří ale vycházejí ze starých receptur. Musím zmínit i společnost FOMA, která je předním českým výrobcem kinofilmů. Vyvážejí je do celého světa a náš trh je pro ně pouze malým procentem. Jsem rád, že dělají i papíry. 

Jeden čas byl velký s kazetami na kinofilm (to, kde je film při založení do fotoaparátu) a problém byl zejména se sametkou, kterou nikdo nedokázal vyrobit tak precizně jako kdysi. Nyní se to zlepšilo. 

Zajímavé. Takže tedy není potřeba nějak zásadně inovovat, ale spíše dodržovat již lety prověřené postupy? 

Ano, já myslím, že zejména to by se mělo dít. Na toto téma je samozřejmě také spousta literatury, kterou najdete v našem oddělení knih, nebo opět zde v temné komoře k nahlédnutí.

©Václav Křížek

Jak často pracuješ v terénu? Batoh s digitálem na focení přírody a krajiny může mít i 15 kg. 

Ano, klasická kamera by často vyžadovala nějaké nosiče. Ale mohu pro inspiraci doporučit práci fotografa Clyde Butchera, který má na svém pozemku na Floridě neustále rozmístěné stativy a jen na ně přidělává kameru. Zajímavostí je, že je to zejména v bažinách. On pracuje s velkoformáty.

Proč je vlastně potřeba zvětšovák? Spojme, prosím, to vysvětlení s kinofilmem 24 × 36 mm. 

Dobrá otázka. Do masky nasadíš snímek z kinofilmu. Zvětšovák má v sobě žárovku a lupu a pod snímkem je objektiv, který promítne obraz. Vzdáleností zvětšovacího přístroje od negativu si pak určuji velikost snímku. Pak proběhne zaostření a je to. Co do velikosti obrazů je pak největším formátem 24 × 30 cm. Nesmíme zapomínat, že na té fotce budou např. i mechanické odřeniny z převíjení filmu apod. Film má neskutečné možnosti a obrovský dynamický rozsah. Všechno ale podléhá zpracování. 

Děkuji ti, Luboši, rád jsem do analogu nahlédl přes tvůj „hledáček“.

Článek vyšel ve FotoVideo 04/2024.

Pokud vás rozhovor zaujal a chtěli byste do naší temné komory nahlédnout, můžeme vám tohle přání snadno vyplnit. Temnou komoru je také možné si pronajmout k vyvolání vlastních fotek. 

NAHLÉDNĚTE DO NAŠÍ TEMNÉ KOMORY! 

CHCI SI TEMNOU KOMORU PRONAJMOUT

A jestli se na samostatný pronájem ještě necítíte, ale analog si vás získal, tak určitě oceníte některý z našich kurzů, zabývajících se nejen vyvoláváním filmů, ale taky analogem od samotných základů. V temné komoře lze domluvit také individuální kurzy pod vedením specialisty FotoŠkoda. 

ANALOGOVÉ KURZY VE FOTOŠKODA