Honza Mihaliček: když je fotka blbá, bude blbá i za padesát let. Síla dokumentu je jinde

---

Beseda s Honzou Mihaličkem už 23. dubna v Leica Gallery Prague: Praha a Pražené objektivem Leica Jana Mihalička. Rezervujte si místo

---

V poslední době jsi měl v hledáčku projekt Džas dureder. Dva roky jste jezdili na Šluknovsko za romskými dětmi s Martinem Wágnerem, Karlem Cudlínem a Honzou Dobrovským a učili je fotit. Jaké to bylo?

Já se v romském světě pohybuji už dlouho, kromě rodinných vazeb mám mezi Romy spoustu kamarádů. Džas dureder byl projekt, který organizovala Nová škola, což je taková neziskovka, která se stará o projekty pro děti. Jsou to lidé, kteří mají vystudovanou romistiku, takže jsou jazykově vybavení, dělají literární a výtvarné soutěže pro děti. A právě oni přišli s plánem vyrazit do geograficky vyloučených lokalit na Šluknovsku. Děcka tam nežijí v nějakých osadách, v Krásné Lípě jsou různě roztroušení, ve Šluknově bydlí na sídlišti na okraji města, a jak jsou ta městečka malá, jsou tu hodně promísení s ostatními obyvateli. Není to tedy úplně klasická vyloučená lokalita, jak si ji představujeme. Každopádně je to ale díky své poloze úplně odříznutý svět. Jako 400 ASA jsme se rozhodli, že bychom jim mohli dát nějaký přehled o tom, co je fotografie. Ani ne s tím cílem, že by ze všech těch dětí měli být fotografové a že by je měla fotka živit. To je blbost. Spíš abychom jim ukázali, že stojí za to do něčeho napřít síly.

 

Našli jste mezi dětmi na Šluknovsku nějaké skryté talenty?

Ukázalo se, že fotka ta děcka hrozně baví a přijde mi, že byly spontánnější a kreativnější než jejich vrstevníci v majoritě. Že ten jejich romský naturel je v těchhle činnostech velká výhoda. Jeden z těch kluků vynikal nad ostatní, myslím, že by ve fotce měl pokračovat dál. Najednou vidíš, že to je někdo, kdo nikdy neměl foťák v ruce, ale ví, jak to zakomponovat, jak vystihnout okamžik. Jasně, jeho fotky měly nějaké technické nedokonalosti, vždyť byl ještě dítě, ale měl dar vidění. Doufám, že z toho něco bude, zkusíme ho nějak popostrčit. Nejbližší škola je v Liberci, a to je ze Šluknova 60 kilometrů, což je v tomhle případě strašná dálka.

Projekt jste zakončovali vernisážemi fotek, které děti v průběhu nafotily. Proběhly ve Šluknově, v Krásné Lípě a u vás v Galerii 400 ASA. To musel být pro děti docela zážitek, ne?

Myslím, že si užili takovou tu warholovskou chvilku slávy. Točila je televize, děti odpovídaly, byly velmi přirozené. Kluci trochu frajeřili, holky ale byly úplně dojaté. Viděly věci, které samy vytvořily, na stěnách pražské galerie. Všichni společně ale pochopili, že to, co udělali, není jen nějaká hloupost, pěkná fotka v mobilu. Viděli, že se to dá posunout někam dál, když se tomu věnuje čas a práce.

Slovensko 2019 © Jan Mihaliček, foceno na: Leica Q 116

Proto jste to vlastně celé dělali? Co byl hlavní účel?

Šlo tam hlavně o to, aby si děti uvědomily, že má smysl vystoupit z komfortní zóny. Začít něco dělat a na něco soustředit svou energii. Při focení portrétů jsem s sebou přivezl vizážistku, která je Romka, a která má už docela zaběhlé jméno v téhle branži. To bylo zajímavé hlavně pro holky, protože viděly, že to, co je baví, má další rozměr a že se tomu můžou věnovat profesionálně. Chtěli jsme ale taky, aby pochopili, že jejich prostředí je unikátní, a pokud ho může někdo zachytit, jsou to právě oni, kteří jsou v něm doma. To jsme se jim snažili vštípit s Karlem Cudlínem jako dokumentaristé. A taky, že časový odstup může jejich fotky povýšit zase úplně jinam a dát jim novou hodnotu.

Pro tebe to ale rozhodně nebyl první projekt v romské komunitě. Překvapilo tě tu něco?

Negativně určitě ne. Pozitivním překvapením pro mě bylo jejich nadšení. Nejvíc je bavily portréty, takže když jsme připravili nějakou světelnou situaci, pozadí, a pak jsme je do toho pustili, bylo cítit, jak kolem několik hodin proudila energie před i za foťákem.

Fotili jste s dětmi od 11 do 15 let, pokud se dětem v tomto věku ještě dá říkat děti. Jaká je pro tebe současná fotka, kterou dělají lidé, kterým je plus mínus kolem dvacítky?

Já rovnou přiznám, že jsem konzervativní staromilec, který se dodneška drží fotografií, které pro mě byly určující. To znamená poválečná evropská a česká dokumentární fotografie. Současnou fotku proto sleduju spíš se zájmem o budoucnost fotografie, protože si uvědomuju, že já už jsem minulost. Dokument zajímá naši generaci, ale mladí na to koukají a nedokážou to uchopit. Dneska se dělají konceptuální věci, tedy aspoň u nás. Svět venku je dávno někde jinde, my Češi jsme se v tom opět trochu zapomněli. Leze mi na nervy, když jsou fotky technicky nedokonalé, což se dneska často prezentuje jako záměr a koncept. Myslím ale, že dobrý fotograf by měl být ve své tvorbě spontánní a postupně k tomu přidávat ještě vizuální zkušenosti a technickou dokonalost nebo její pochopení.

Rumunsko 2021 © Jan Mihaliček, foceno na: Fujifilm X100T

A co naši sousedi? Taky se zapomínají za zbytkem světa?

Díky studiu na Institutu tvůrčí fotografie se hodně potkávám s polskými fotografy a připadá mi, že jsou víc světoví než my. Velká země, která byla historicky kulturně navázaná na Francii, kam hodně Poláků emigrovalo, pak se vracelo, žilo tam i tam a přineslo domů vlivy světové fotografie. Čeští fotografové se stávají světovými teprve ve chvíli, kdy Česko opustí. Existuje pár výjimek, ale v generaci, která pro mě fotku určovala, to byl Koudelka, Markéta Luskačová, Tonda Kratochvíl, Vojta Dukát, Libuška Jarcovjáková, všichni museli odejít a opustit svou zemi, aby mohli fotku vnímat ve světovém kontextu a oprostili se od naší české kotliny. Přestože si myslíme, že Praha je kdovíco, jsme pořád provinční město, které tu fotografickou kulturu nemá. Ještě jsem neslyšel o žádném světovém fotografovi, který by snil o tom, že bude mít výstavu v Praze. Poláci si nemyslí, že jsou pupkem světa a je dobře, že to platí i o mladé generaci našich fotografů.

Myslíš, že má klasická černobílá dokumentární fotka budoucnost? Že je pro mladé fotografy ještě zajímavá?

Já myslím, že jo. Černobílá fotka zažívá renesanci i díky tomu, že reálný svět je barevný, možná až přebarvený všemi možnými filtry. Černobílé fotky z toho najednou vyčnívají. Ze stejného důvodu se lidé vrací k focení na film, u kterého je jednodušší fotit na černobílou a vyvolávat si ji doma. V době umělé inteligence, která nahradí spoustu práce reklamních a módních fotografů, tu zbývá dokument, který umělou inteligencí nenahradíš. A je to vlastně totéž, co jsem na začátku říkal romským dětem v projektu Džas dureder – dokument získává hodnotu až časem. Fotky, které nám před patnácti lety nepřipadaly ničím zajímavé, najednou mají úplně jiný vibe. Když je fotka blbá v okamžiku vzniku, bude blbá i za padesát let. Když ale umí zachytit dobu, oblečení, situaci, získá na hodnotě s přibývajícím časem.

Hranice Ukrajiny 2022 © Jan Mihaliček, foceno na: Nikon D850

Vracíš se někdy do archivu a probíráš se starými fotkami?

Mám teď v hlavě představu o tom, jak dát dohromady svoje starší fotky z válek, humanitárních krizí a válečných událostí, které jsem fotil po revoluci. Celý archiv je negativní, nemám ho zdigitalizovaný a díky tomu to jde dost pomalu. Mám ho ale chronologicky seřazený, takže když třeba koukám na fotky z Afghánistánu, vidím, že za ním mám nějaké fotky z akcí v Severních Čechách, které jsou už dnes zajímavé a předtím třeba tolik nebyly.

Pro mě je nepředstavitelné hledat fotky jinak než pomocí CTRL+F v počítači. Pamatuješ si ještě konkrétní záběry, když něco hledáš v 30 let starých negativech?

Spoustu fotek si pamatuju, spoustu zase ne. Když je pak mám v ruce, tak si uvědomuju, jak vznikaly a proč. Zajímavé ale je vidět svůj tehdejší výběr a porovnat ho s tím, co bych vybral dneska. Je to ale archiv fotoreportéra, dělal jsem pro noviny a časopisy a bylo to 10 nebo 11 let intenzivní práce pro média, což je úplně jiný rozměr než dokumentární fotografie. Hledáš jednu dobrou fotku, která vyjde v novinách a řekne všechno. Není to soubor 20 fotek, které spolu komunikují. Vybíral jsem nedávno fotky z Náhorního Karabachu a už tehdy mi bylo jasné, že je potřeba, aby některé konkrétní fotky vznikly, a že je důležité zachytit to, co se tam děje. V novinách se ale nikdy neobjevily, protože tam na to prostě nebyl prostor. Tenkrát pro mě byli důležití vojáci se samopalem nebo oběti, aby to bylo rychle čitelné. Teď mi přijdou důležitější fotky z prostředí, které už zmizelo – rozstřílený svatební obraz nad postelí uprostřed střepů a ruin, fotka, která promlouvá teprve v řadě s fotkami vojáků a obětí. Teď mám čas objevovat příběhy, tehdy pro ně nebyl prostor.

Praha 1989 © Jan Mihaliček

Pro tyhle příběhy je myslím ideální formát fotografické publikace, knihy, která je může vyprávět.

Mám to v plánu, ale bude to ještě hodně dlouho trvat. Pracuju teď vlastně na třech knihách. Na knížce o misích českých doktorů do rozvojového světa a naopak, včera jsem zrovna fotil doktory ze Rwandy, kteří jsou v Česku na stáži. Ta by měla být hotová jako první. Pak tady mám ty válečné události, u těch se musím rozhodnout, jestli udělat všechno najednou nebo jestli vyzkoušet, jak to bude fungovat u fotek z Náhorního Karabachu. Ten pro mě byl určující a zlomový, tem jsem začal chápat, o čem vůbec fotografie je. Pochopil jsem, jak absurdní je, co člověk člověku dělá, a zároveň i to, že je potřeba to ukazovat. Už tehdy jsem se hádal v novinách, kde mi říkali, že takové fotky nemůžou vytisknout. A já naopak tvrdil, že je tisknout musíme, abychom ukázali, jak šílené to je.

A třetí kniha, na které děláš?  

To je můj velký projekt, na kterém pracuji dlouhodobě, a to jsou tradiční masopusty na Vysočině a vůbec v Česku. Tomu se věnuju dlouhodobě, ale ještě nemám pocit, že bych měl dofoceno. Takže tady kniha ještě bude muset počkat. A jestli se někdy dokopu k celkové retrospektivě, bude to fajn. Ale na to mám myslím ještě čas.

Senegal 2020 © Jan Mihaliček, foceno na: Nikon D800

Jak se ti fotí dnešní svět? Všechno je uhlazené, opravené, všude jsou reklamy, lidé na ulicích většinou nedělají nic moc zajímavého.

Lidi se dneska bojí nechat se fotit. Někdy jsou jejich reakce komplikované, často se schovávají, často se ptají, proč je fotím, a mají strach, že ty fotky nějak zneužiju. Když je to zajímá, vysvětluju jim, že je nefotím proto, že bych chtěl fotit právě je, jak dělají něco, co se může nebo nemůže, ale že fotím situaci, která něco co symbolizuje. Včera jsem v metru fotil holku, která štrikovala, to jsem neviděl naživo už roky. Dneska už lidi štrikujou v mobilu. Nad ní stála paní, která na ni koukala, nad něma další paní, která na to celé koukala z reklamy. Myslím, že zajímavé věci se ještě dějí, jenom je potřeba se umět koukat a umět trochu rozlišit, co je a co není podstatné. V tomhle je mým velkým vzorem úžasný moravský fotograf Vojta Dukát, který fotil s velkým odstupem a pokorou jako pozorovatel. V nějaké eseji napsal, že je důležité vědět, co nefotit. Fotografa dělá jeho vlastní vizuální kultura, nasbírané vizuální zkušenosti, to, že viděl strašně moc věcí, které ho formují. Z toho vylézá výsledný obraz.

Praha 2024 © Jan Mihaliček, foceno na: Leica Q 116

Děláš někdy barvu?
Zakázky ano, ale u ostatních věcí je to spíš černobílá. Já tyhle věci vnímám odděleně. Není to tak, že bych z barevného RAWu dělal černobílé fotky. Když jdu fotit černobílé, mám i displej na foťáku přepnutý na černobílou, protože pak jsou rozhodující struktury, kompozice, světlo a stín, nikoliv barevnost situace. Na barvu mě baví jiné foťáky, používám staré objektivy, které mají vizuální podání barev podobné, jako filmy Kodachrome, na kterých jsem vizuálně odchovaný.

A film? Fotíš ještě na analog? 

Občas. Mám ještě Leicu z 50. let i se starými objektivy, ze které lezou fotky podobné, jako vznikaly tehdy. Mám Leicu M9 Monochrom, která mám CCD čip, ale i RAW je černobílý. To je pro mě náhražka toho černobílého filmu ve foťáku. Fotím i dalšími Leicami, hodně mě baví Leica SL, což je bezzrcadlovka, která mi umožňuje nacpat na tělo všechny možné objektivy. Docela rád používám přes redukci objektivy z Leica M, protože jsou malinké a celé to je pak takové nenápadné. Nebo používám stará skla od Zeiss, které přes redukci na Leica SL fungují skvěle pro černobílou i pro barvu.

Existuje konkrétní důvod, proč fotíš na Leicu?

Pro mé volné focení je Leica naprosto ideální. Masopusty jsem nafotil komplet na Leicu, tam jsem ani jiný foťák nebral. Doktory hodně fotím Nikonem, tam je to hodně exaktní. Leica pro mě má rozměr tajemství mezi tím, co vidíš a fotíš, a tím, co vyleze. Pracuješ s průhledovým hledáčkem, který neukazuje úplně přesně to, co nakonec na fotce bude. Ten moment překvapení je super a užívám si ho. Leica má dokonce jednu verzi digitálu, která nemá vzadu displej, takže ji nemůžeš otočit a podívat se, co krásného jsi vyfotil. Ten moment, kdy pak strčíš kartu do počítače je hodně podobný napětí při vyvolávání negativu. Ten pocit, že se vzdáš kontroly je osvobozující. Mková Leica je pro mě ideální proto, že jsou malé a nenápadné a lidi tolik neděsí. Když člověk někam vrazí s velkým foťákem, je to takové demonstrativní: Haló, tady jsem, já jsem ten fotograf. Má to svoje opodstatnění v okamžiku, kdy potřebuješ zdůraznit to, že jsi tam pracovně a bereš to vážně. Občas lidi čekají, že za nimi přijede fotoreportér, takže ten taneček s velkým foťákem je někdy potřeba. Když chceš pracovat nenápadně, což je ve street fotografii vlastně pořád, je Leica lepší. Člověk rychle zvedne foťák k očím, cvakne, ono to neudělá rámus, a díky tomu jsou fotky bezprostřednější. A to je taky filozofie celé Leicy, se kterou tuhle značku před více než sto lety Oscar Barnack zakládal. A přesně proto si ji řada fotografů vybrala. Protože jsou nenápadné a odolné.

---

Baví vás Leica? Přidejte se k Leica+ a nenechte si ujít novinky, exkurze, besedy a workshopy >>

---

Čechy 2020 © Jan Mihaliček, foceno na: Nikon D850

Víš, co by mě ještě zajímalo? Proč jsi po všech těch letech reportérské práce, dokumentaristiky, členství ve 400 ASA a vlastní galerií v zádech začal studovat na Institut tvůrčí fotografie? Co tě k tomuhle motivuje?

Zajímavé je, že na to se mě ptá spousta lidí. Jednak jsem si chtěl doplnit formální vzdělání. Já jsem vzdělaný životem, nemám žádnou fotografickou školu, a díky svému kádrovému profilu ani žádnou vysokou. Udělal jsem přijímačky na architekturu, ale už na gymplu jsem si za hlubokého komunismu polepil svými revoltami posudek tak, že mě nevzali vůbec nikam. Vlastně je zázrak, že jsem to dotáhl k maturitě. Ředitel, který na mě měl hrozně spadeno, přiběhl asi pět minut poté, co jsem odmaturoval. Naštěstí. Maturitu tedy mám. Začal jsem pak fotit v prostředí disentu, fotil jsem pro Lidovky a najednou nebyl čas si školu dodělat. Dneska lituju, že jsem nemohl být na FAMU, kdy tam dokument učil Viktor Kolář, který je famózní dokumentarista, jehož práce Česko přesahuje. Fotil jsem v novinách, jezdil jsem po světě, několik dlouhých let jsem fotil od pondělka do neděle, bez dovolené. Teď konečně mám čas formalizovat si vzdělání. Druhým důvodem je možnost potkat se s mladou generací fotografů a vidět v přímém přenosu, jak ji mladí vnímají. Chci o tom vědět a mít možnost podívat se na svět jejich očima, otevřít s nimi debatu o dokumentu, mít prostor na to tříbit si názory. No a samozřejmě je to pro mě taky možnost setkání s osobnostmi české fotografie. Za svou fotografickou kariéru vyzkoušel snad všechny možné žánry fotky, a přesto je pro mě zážitek jít na hodinu Mariana Beneše, který je úžasný fotograf a velmi dobrý pedagog. Jsem ve druháku a dělám teď s Jindrou Štreitem a Otou Karlasem na dokumentární publikaci, poprvé jsem u toho od začátku do konce sám. Je hrozně důležité znát celý proces koncepční práce a vědět o tom, jak to uchopit správně.

Takže co ti škola dává?
Hodně se o tom bavím s fotografy absolventy. Jedna holka mi nedávno řekla, že ITF ti vrátí to, jak jsi nastavený. Když budeš ochotný věci přijímat, dá ti tahle škola to, co hledáš. Když to budeš chtít proflákat, nějak to asi dáš, ale nebudeš z toho mít nic než titul. Člověk si tak může z ITF odnést hodně, jen to musí dovolit.

Máš nějaké téma, které bys chtěl zpracovat a ještě ses k tomu nedostal?

Mám, to víš, že mám. A jsou to hodně různorodá témata. Mám v hlavě nějaký vizuál starých fotek z boxing clubů v Americe, někde v ghettech. Už na tom pracuju, mám kamaráda, který dělá rozhodčího na zápasech boxu, který mi říkal o jednom místě, kam se jezdí na zápasy a přesně taková atmosféra tam je. Mám nakousnuté téma slovenských romských osad a toho, že tam chybí voda. Na Slovensku před několika lety vydali oslavnou zprávu o tom, že víc jak polovina obyvatel romských osad má přístup k vodě. Šokovalo mě, že nikdo neřeší, jak vypadá ta druhá polovina. Dostal jsem se tehdy se skupinou ze slovenské hygieny na východ za Košice, kde je řada osad městského typu, které jsou odsunuté daleko od civilizace, žijí tam tisíce lidé a je tam jedna jediná pumpa. Měli tam epidemii vší a v nemocnici jim radili, aby si dvakrát denně myli vlasy. Myslel jsem, že se pomátli. Moc rád bych věděl, jak si má tři tisíce lidí dvakrát denně umýt vlasy pod jedinou pumpou. Tohle téma podle mě stojí za to udělat, ale chci, aby bylo jasné, že nechci parazitovat na tématu bídy, která tam je. Nechci přijet na Luník 9, vyfotit jejich bídu a ukázat, jak jsem skvělý fotograf. Naopak chci poukázat na problém, který by v členské zemi Evropské unie v jednadvacátém století neměl vůbec existovat. I tohle může fotograf dělat.

Portugalsko 2019 © Jan Mihaliček, foceno na: Leica Q 116

Kdo je Jan Mihaliček?

• český fotograf narozený v roce 1965,
• fotil začátky českého skateboardingu a snowboardingu, fotil v prostředí disentu a po revoluci se stal fotoreportérem Lidových novin,
• fotil válečné zóny, Afghánistán po odchodu sovětských vojsk, válečnou Jugoslávii a Náhorní Karabach procestoval s Nadací Lidových novin, která byla předchůdcem organizace Člověk v tísni,
• v roce 1997 získal 1. cenu Czech Press Photo za fotky z povodní zasažené Ostravy,
• spolu s Karlem Cudlínem, Janem Dobrovským, Alžbětou Jungrovou, Antonínem Kratochvílem, Tomkim Němcem a Martinem Wágnerem založil spolek dokumentaristů 400 ASA,
• v současnosti se věnuje hlavně street fotografii, fotí tradiční české masopusty, věnuje se projektům s dětmi.