Lukáš ‘‘Kenji’’ Vrábel: Komunikace je pro dobrou fotku zásadní

Kdo je Kenji?

Ty jo, to jsem si měl předem rozmyslet! (směje se) Řekl bych, že dneska už jsem hlavně svatebním a firemním fotografem. Dřív jsem se nejvíc zaměřoval na koncového zákazníka – rodiny, svatby, těhotenské fotky. Ale zpětně si uvědomuju, že za poslední dva roky mám mnohem víc firemního focení, business portrétů. Takže byť to spolu úplně nesouvisí, i když i ředitelé firem se můžou ženit, jsem hlavně svatební a firemní fotograf.

Čím jsi začínal, svatby to asi nebyly, nebo jo?

Nebyly. Já jsem převtělený hobby fotograf. Před pár lety, při práci v elektru za minimální mzdu, jsem toužil po foťácích, co jsme tenkrát prodávali. To jsem ještě netušil, že foťáky, které prodáváme v elektru, nestojí za nic, ale děsně se mi líbilo, jak se tomu dal sundat objektiv… A tak jsem z osmi výplat, celých osmi výplat, našetřil na první foťák. Byl to Nikon D3100 a dva roky jsem na něj fotil rodinné fotky a svého psa, vypadalo to úplně strašně. Pak mě napadlo, že v krabici byl vlastně návod a že bych si ho třeba mohl přečíst. Přečetl jsem návod, pochopil trojčlenku čas – clona – ISO a rázem to vypadalo lépe! Po zhlédnutí pár videí na YouTube jsem zjistil, že potřebuji pevnou padesátku, portrétní objektiv, a vida, začalo to vypadat ještě lépe.

Pak jsem sebral odvahu a řekl si, že bych mohl fotit holky. Jako amatérský fotograf si říkáš, co bys tak mohl fotit. Půlku lidí napadnou krajinky, to jsou ti, kteří se bojí holek, druhou půlku napadnou holky, to jsou ti, co se holek nebojí. Tak jsem začal oslovovat kamarádky, kolegyně z práce a světe div se, docela to fungovalo, byly to pěkný fotky. Kdybych si to prohlídl teď zpětně, možná bych zjistil, že to byla tragédie! (směje se)

Takže to nebyl tvůj dětský sen, stát se fotografem?

Ne, to ne. U nás nikdo z rodiny pořádně nefotil, nikdy jsem si neprošel celým procesem analogu a temné komory. Vyrůstal jsem v době, kdy byly na vzestupu domácí videokamery, na ty byl vysazený táta.

Kde byl zlom, kdy sis řekl, že se focením budeš živit?

Sem tam se někdo ozval, že by chtěl něco nafotit a někde třeba zahlídl ty fotky hezkých holek. Ale ten skutečný zlom přišel až po jedné schůzce s kamarádkou z marketingu. Postupně jsme došli k tomu, že asi není úplně ok se prezentovat jen nahotinkami, když platící zákazníci byly spíš rodiny. Začal jsem do portfolia přidávat fotky z rodinných focení, a to byl vlastně ten zlom. Během tří měsíců mi přišlo snad 120 objednávek, odtud už to byl jen krůček ke svatbám.

Ty svatby mě zajímají. Pro spoustu fotografů je focení svatby téměř noční můrou, ty si to užíváš, v čem to je?

Přijde mi, že dneska už je fotografická komunita daleko vzdělanější a k většině fotografů se doneslo, že fotit svatbu není úplně sranda. Ke mně se to tenkrát nedoneslo, a když se mě někdo zeptal, jestli bych mu vyfotil svatbu, tak jsem to odsouhlasil. Netušil jsem, že je fajn mít dva foťáky, zálohované karty, že si nemůžeš dovolit jít do toho úplně na punk. No, já do toho na ten punk šel. (směje se)

A jak to dopadlo?

Když to srovnám se svojí dnešní tvorbou, tak to bylo fakt tragické. Ale nemyslím si, že by se něco úplně nepovedlo. Nemusím se za ty první svatby stydět, byla to super škola!

Jak to se svatbami probíhá? Lidi se asi hlásí dost předem? A co když ti někdo už na první schůzce nesedne?

Lidé se hlásí rok až dva předem, největší boom je vždycky v srpnu, kdy začnou poptávky na další sezonu. Dost často mě klienti sledují na sociálních sítích, takže už předem mají jasno, že mě na svatbě chtějí. Pak jsou klienti, kteří mě na něčí svatbě už zažili, a chtějí ode mě fotky i ze své svatby, nějaká část je vyloženě na doporučení a někteří se ke mně dostanou přes reklamu. To, že bychom si nesedli, se stává míň a míň. Tím, že mám vyhraněný styl a moje prezentace na webu je jasná, tak jako potencionální zákazník rychle zjistíš, jestli ti můj styl sedí, nebo ne.

Ze všech tvých fotek, které jsem viděla, vyzařuje skvělá energie, pozitivní emoce a pohoda, jak toho umíš dosáhnout?

Byť to tak možná nevypadá, jsem introvert. To, že jsem se naučil mluvit s lidmi a dobře komunikovat s klienty, chtělo spoustu praxe. Na začátku kariéry se mi hlásily ženy na glamour focení a já s nimi neuměl mluvit. Měl jsem před sebou holku v prádle, ona byla nervózní, já byl nervózní, tak jsem jí třeba ukazoval pózy na Pinterestu, jak má pózovat. Postupně mi docházelo, po všech jejich výhradách a požadavcích na retuše, že tohle není cesta, že focení nemá být o fotkách, ale o zážitku. A lidé, kteří ke mně chodili, si to focení takhle užít ani nemohli. Všichni byli nervózní a pózy z Pinterestu vypadaly strašně, protože je velký rozdíl mezi tím, když je dělá modelka nebo civilista. V podstatě čím míň si užili lidé focení, tím víc pak chtěli retuší.

Takže se snažím, aby focení se mnou bylo příjemným zážitkem. Rodiny si kupují společný čas, ne deset fotek 10 × 15 cm. Soustředím se na to, aby při focení byla pohoda a legrace, pak jde všechno přirozeně a vzniknou krásné fotky.

Takže pak máš vlastně i míň práce při postprodukci?

Přesně tak. V podstatě platí, že čím více si to focení klienti užijí, tím méně pak chtějí fotky retušovat. Třeba rodinné snímky posledních několik let neretušuji vůbec.

Dá se naučit "vidění"?

To se asi naučit nedá. Na druhou stranu asi není potřeba nějaký zázračný talent, hodně z toho je o praxi, cviku a o tom, že po čase víš, co bude fungovat a co ne. Takže mají šanci i lemplové! (směje se)

Co je "must have“ svatebního fotografa?

Říká se, že jsou to dva foťáky. Já bych řekl, že musíš mít minimálně dvakrát všechno. Foťáky, košile, kalhoty, trenky. Všechno. Takovou mojí tradicí je skupinové foto v přírodě, svítí sluníčko a najednou letí pták a trefí tě přes celou košili, kdykoliv si můžeš do něčeho sednout, nebo se zakydat svíčkovou. Nechceš tam být prostě za jelito, co bude zbytek večera ve špinavém, nebo v trenkách bez kalhot.

Fotíš někdy svatby s asistentem?

Jasně. Přijde mi, že třeba v zahraničí je daleko větší standard, že se fotí ve dvou. U nás ne, je to trochu českou mentalitou, nechceme si moc pouštět další fotografy do našeho rybníčku. Mně to problém nedělá, občas to dělá problém spíš novomanželům, že už je to na ně moc lidí. Zvlášť, když třeba mají ještě kameramana. Takže občas s sebou druhého fotografa mám, ale rozhodně to není pravidlem.

Jsou trendy ve svatebních fotkách? Řídíš se jimi, nebo je vyžadují spíš novomanželé?

Trendy jsou, řekl bych, že ze zahraničí je mám vypozorované třeba o pět let dřív, než sem dojdou. Občas se stává, že novomanželé přijdou s něčím, co někde viděli a chtějí to taky, byť je to shot, který mají za sezonu desetitisíce párů. A pak jsou trendy, které si třeba omylem vytvoříš sama, třeba padání do vody. Mám ho na fotkách několikrát, není to nic, co bych sám vymyslel, ale přijde mi, že jsem si tím spustil trend, jednou jsem to vyfotil a minimálně jednou za sezonu od té doby přijde pár, který to chce také.

Viděla jsem i nějaké tvoje svatební fotky focené ze vzduchu…

Ty jsou z dronu, fotím je já sám, mám na to všechny potřebné zkoušky, a když je na to prostor, rád s tím experimentuju. Jsem takový dodržovač pravidel, netroufnu si létat úplně kdekoliv. Lidem na svatbách nikdy neslibuji, že ta možnost bude, hlídám si bezletové zóny, jestli tam vůbec můžu vzlétnout, vzdálenosti od zástavby, nelétám nad hlavami svatebních hostů. Dost často jsou to fotky jako ležení v trávě nebo plutí na lodičce, kde je minimální šance, že by se mohlo něco stát. Pak ale závidím klukům, kteří zveřejňují videa z průletů kolem Staroměstského orloje, protože víš, že se to nesmí a nemáš na to odvahu, ale vypadá to prostě krásně.

Vím, že taky učíš na workshopech. Na blížícím se jarním FotoŠkoda FESTu budeš mít rovnou dva, o čem budou?

Prvním z nich je workshop zaměřený na lifestylový portrét s mojí oblíbenou Sigmičkou a druhý workshop bude ve studiu ZERO LIMITS, zase lifestylový portrét, ale tentokrát v kombinaci s barevným svícením, taková fancy záležitost, těším se na to!

PORTRÉT PLNÝ BAREV

PORTRÉT JAK Z AMERICKÉHO FILMU

Ve FotoŠkoda mám jinak pravidelný workshop lifestyle portrétu, ten běží asi každé dva měsíce, vždycky je plný, zábavný a krásný. Hodně to stavím na té komunikaci, protože vím, že to je pro spoustu fotografů kámen úrazu. Občas jsou účastníci zaskočení, že mají mluvit s modelkou. Na konci kurzu jsou většinou šťastní, že je k té komunikaci někdo dokopal a posunuli se v tom.

Po technické stránce se dá ve focení kde co vypilovat, ale ta komunikace je zásadní, a když jí nebudeš dávat dostatek prostoru a nebudeš nad tím přemýšlet a s lidmi mluvit, je to blbý.

Na závěr, stal se ti někdy nějaký fuck up?

Loni jsem odjel na maturitní ples bez baterek. Naštěstí to nebylo daleko, takže bych se stihl otočit i doma, ale přijeli kameramani, kamarádi z Jihlavy, co taky používají techniku Canon, tak jsme se nakonec podělili o jejich baterky. Jinak se mi vyloženě fuck up nestal, nic velkého. Já jsem ten typ, co nerad chodí pozdě, radši je všude dřív. Podobně to mám i s tou přípravou, nerad něco podceňuju, radši všechno vozím dvakrát. Snažím se taky třeba nechodit blízko ke kašně, a minimalizovat tak riziko namočení nebo utopení foťáku.

Ale je fakt, že při jednom focení už zmiňovaného svatebního pádu do vody z plovoucího mola nám s kameramanem nedošlo, že se to molo rozhoupe. Takže jsme stáli na židlích na plovoucím mole, za námi lidi, takže to bylo přetížený na tu zadní stranu, a jak novomanželé spadli, tak se to brutálně zhouplo dozadu, my se v záchvatu paniky chytli za ruce a nakonec jsme to ustáli. To byl moment, kdy jsem si říkal, že to mohl být fakt průšvih, foťáky by byly KO, měl jsem je na sobě pověšené oba… To jsou ty momenty, které se snažím eliminovat.