Exil i ve vlastní zemi: Výstava Viktora Koláře v galerii 400 ASA

Současnost Viktora Koláře

Od 22. 4. do 14. 7. 2022 můžete v galerii 400 ASA zhlédnout retrospektivní výstavu Viktora Koláře, jehož jméno je spojeno především s Ostravou a lidmi. Svým fotoaparátem zaznamenával pohyb lidí i nehybnou samotu v ulicích, zákoutích a na náměstích Ostravska.

Prostřednictvím svých snímků předává někdy alarmující, ale často existenciální, poetické a civilní poselství.

Pobyl v cizině dost dlouho na to, aby svou zemi a především rodné město Ostravu uviděl ve světových souvislostech a měřítcích, a cena, kterou za svůj návrat zaplatil – zkušenost exilu ve vlastní zemi – mu dala schopnost uvidět rodné město a lidi v něm v nové, překvapivé perspektivě.

Jan Balabán, spisovatel

Některé jeho snímky ze 60. let, z období normalizace i přelomových 90. let se staly ikonickými. Po revoluci se zaměřil i na nová témata a později přešel částečně z analogové na digitální fotografii. Na této výstavě můžete vidět snímky od počátku 90. let do současnosti, i proto výstava nese název Současnost. Oproti dílu vzniklému v době socialismu dostala jeho tvorba postupem času novou tvář.

Od přelomu tisíciletí začal fotografovat i barevně:

...to abych zachytil ne dost viditelný, ale spíše tušený konflikt mezi reálným světem a jeho virtuální variantou. Ten virtuální si podle mě lidé vytvořili proto, aby se jim "lépe žilo" v současném zrychleném – pádícím světě vpřed, kde to je voňavé a sexy uprostřed  hojnosti produktů…

O Viktoru Kolářovi

Narodil se v roce 1941 v Ostravě do rodiny majitele fotoateliéru a prodejny s fotografickými potřebami. V roce 1964 měl první autorskou výstavu, ale po okupaci sovětskými vojsky emigroval do Kanady, kde v Manitobě pracoval v hutích. Získal umělecká stipendia, díky nimž fotografoval nákupní centra v Montrealu, a své fotografie následně vystavoval.

V roce 1973 se vrátil zpět do Ostravy a následně byl vyslýchaný policií, která ho lákala ke spolupráci. Pracoval jako dělník a pak jako jevištní technik. Teprve od roku 1985 se opět mohl věnovat fotografii. V roce 1991 obdržel cenu Nadace Mother Jones v San Francisku a vystavoval v mnoha městech po celém světě - jen za posledních 10 let to byly Basilej, Berlín, Hannover, Moskva, Petrohrad, Toronto nebo Turín.

• výstava Viktora Koláře v galerii 400 ASA

5 otázek pro Viktora Koláře

• Kdo byl vaší uměleckou nebo životní inspirací? 

Velká postavou pro mě byl Jiří Jeníček a jeho poválečné knížky. Ve svých textech řeší problém moderní fotografie a představuje spoustu zajímavých umělců. Potom bych zmínil fotografy raného Sovětského svazu, kteří dělali fotomontáže a měli jiný pohled na věc, například Alexandr Rodčenko. A samozřejmě Henri Cartier-Bresson, to byla taková první hvězda fotografie ve světě. Fotil obyčejné lidi na ulici, tak jsme si řekli, že to můžeme taky zkusit. Úžasné fotky dělal taky Paul Wolff a americký fotograf Bruce Davidson.

• Co byste vzkázal mladým a/nebo začínajícím fotografům?

Kamer je v dnešní době tolik, digitálních i analogových, ale v podstatě je to pořád o jedné věci, a to je láska k fotografii. Člověk se musí učit řemeslu a vydržet, než se ho naučí, nesmí to podcenit. Musí se také učit vlastnímu pohledu na svět – jestli je opravdu jeho vlastní a nebo jenom chce být originální. To souvisí s pojmy, jako jsou vnitřní pohled, niterné vidění, vyhledávání krásy, ale na druhou stranu i pravdy; vyhledávání pohledu na svět, který je jen můj. Ale kromě té lásky je velmi důležité hlavně vydržet.

• Jaké místo nejvíce ovlivnilo vás vztah k fotografování?

To byla má kanadská zkušenost. Kdybych ji neměl, tak bych určitým věcem nerozuměl. V Kanadě jsem poznal pocit hlubokého osamocení, neznalosti jazyka a následné hledání jiného způsobu komunikace s lidmi. Naučil jsem se hlavně trpělivosti, že fotky nevznikají najednou, vznikají jedna po druhé, až vznikne soubor fotografií a posléze může přijít potřeba je vystavit. Ale ten důvod musí být velmi naléhavý. Nejedná se o slávu nebo uznání, jedná se o to, aby dozrál ten správný čas. Mladí fotografové jsou často plaší, introvertní, tak mají strach jít do zápasu s mocnými, kteří mají galerie a mohou rozhodovat o tom, co vystaví. Ale nakonec se najde člověk, který rozhodne správně a výstava se uskuteční. Člověk je pak povzbuzen, aby pokračoval dál. A když má lásku k fotografii, tak se na ni může spolehnout a v těžkých dobách mu může velice pomoct.

• Výstava ve 400 ASA zobrazuje vaši práci za posledních 30 let. Jak se za tu dobu proměnilo vaše vnímání fotografie? Přistupujete k ní jinak než v devadesátých letech? Začínáte černobílou, zatímco v pozdějších letech jste přešel k barvě.

Barevné fotky jsou z doby, kdy začala naše životy ovládat reklama, média propagující zboží a určitý životní styl. Reklamní fotka je něco jiného než fotka o životě, ale fotograf musí vést s reklamní fotkou dialog, s tím barevným světem, který často nabízí virtuální hodnoty, a ty nemůžou nahradit život. Jako fotograf musím mít silnou identitu, abych dokázal odlišit virtuální realitu od reálného života.

• Jakou používáte fotografickou techniku?

Fotím na několik fotoaparátů, mám malý Panasonic Lumix, starší Nikon, ale potom fotím na Leicu M4, kterou jsem koupil v roce 1969 ve Vancouveru a nafotil na ni všechny tyto černobílé fotky, které můžete vidět na výstavě.

Ptala se Karolína Fialová