Nan Goldin - cesta za svým hlasem

Bohémka z vlastní vůle?

Nan Goldin asi každý letmo zná jako fotografku žijící bohémským stylem života a dokumentující své bezprostřední okolí. Ostatně takto byla představena i na loňské výstavě "Bohemia: příběh fenoménu 1950-2000" v pražské Kunsthalle. Fotografka drag queens, gayů, prostitutek, zmlácených žen a drogově závislých. Asi tak nějak by bylo možné povrchně definovat světoznámou fotografku Nancy Goldin v jedné větě.

Fotografie od Nan Goldin z publikace Bohemia: Příběh fenoménu 1950-2000. Foto: Eliška Koryntová

Pro konzervativního člověka je při pohledu na její fotografie asi docela jednoduché její dílo odsoudit. Pro pochopení kvalit jejího díla je ale nutné znát příběh jejího života a kontext doby. Možná pak pochopíme, že bohémský styl života není vždy osobní vědomá volba člověka, rozmach umělecké rozhárané duše, ale že je to často reakce na životní události, které člověk jen tak neovlivní. Bohémský styl života byl totiž v případě Nan Goldin cestou, jak vůbec přežít. A její tvorba je autentickým svědectvím o vůli žít a přežít navzdory utrpení.

Kniha Nan Goldin: The Other Side, Steidl Publishers 2019

Dokumentární fotografické knihy

Spořádaná rodina s temnou minulostí

Nan Goldin pocházela z židovské rodiny ze střední třídy. Rodina Goldinových bydlela v domě na předměstí a oba rodiče byli vzdělaní - ostatně, seznámili se v knihovně. Otec získal doktorát na Harvardu a považoval to za svůj největší životní úspěch. Na první pohled to byla normální rodina. Ale rodiče byli ve výchově nepřiměřeně přísní. Matka Nan Goldin například nutila její starší sestru Barbaru ve 2 letech mluvit pouze v plynulých větách, což vedlo k tomu, že malá holčička přestala na rok mluvit úplně. Rodiče se často hádali a Nan Goldin prý většinu dětství doufala v to, že se rodiče rozvedou a už ve čtyřech letech prý považovala své kamarády za důležitější než rodiče. Kamarádi tvořili pro Nan Goldin po celý život její alternativní rodinu, kde mohla najít sama sebe.

Dvojstrana z knihy: Nan Goldin: Ballad of Sexual Dependency, Aperture. Zdroj: Ensemble

V roce 1965, když bylo Nan Golding 11 let, spáchala její starší sestra Barbara sebevraždu - lehla si na koleje pod jedoucí vlak. Léta před tím strávila v psychiatrické léčebně a přála si vrátit se domů. Její matka ji ale doma zpět nechtěla. Barbara byla pro Nan Goldin velice důležitá, prakticky to byla ona, kdo jí dával normální výchovu - objal ji, učesal, povídal si s ní. Její smrt Nan Goldin hluboce zasáhla. V týdnu po její smrti navíc tehdy 11letou Nan sexuálně zneužil postarší příbuzný.

Nan Goldin začala brzy doma "dělat problémy" - 6 měsíců po smrti své sestry nepromluvila. Ve 14 letech byla vyloučena ze školy kvůli kouření marihuany. Psychiatr rodině doporučil, aby ji umístila do pěstounské péče, protože jinak hrozí, že spáchá sebevraždu jako její sestra Barbara. Nan Goldin tak od svých 14 let pobývala v pěstounské péči a vystřídala jich hned několik. Od té doby se protloukala životem po svém. 

Cesta k vlastnímu jazyku

Rodiče ji však na dálku finančně podporovali a s jejich pomocí začala Nan Goldin v 16 letech chodit do alternativní školy Satya Community School, které se přezdívalo "hippie" škola. Škola byla založena na principu, že by se výuka měla přizpůsobit potřebám žáků a ne naopak. Pro individualistickou Nan Goldin, která měla problém na jakékoli jiné škole vydržet, to byla vítaná změna. Na škole učila dcera známého existencionalistického filosofa Rolla Maye. Ta se přihlásila do grantu vypsaným firmou Polaroid a díky tomu získala pro žáky fotoaparáty Polaroid zdarma. Nan Goldin jeden z fotoaparátů dostala a svůj psaný deník si začala doplňovat fotkami. Instantní charakter polaroidů, kdy se vám ve dlani během pár minut vykreslí celý snímek, byl pro intimní deník jako stvořený.

Nan Goldin začala záhy dokumentovat dění na škole. V té době málo mluvila a fotografie pro ji byla způsobem, jak se přiblížit k ostatním lidem. Když řekneme, že díky fotografii našla svůj jazyk, tak to nebude nadsázka. Málomluvná rebelka trpící vnitřně smrtí své milované sestry nalezla díky fotografii opět kontakt s okolním světem: "Byl to jediný jazyk, kterým jsem tehdy mluvila. Fotografie mi dala hlas a osobnost."

Moderní fotoaparáty Polaroid

Fotoaparát Polaroid SX-70. Foto: Eliška Koryntová

Druhá rodina

Na škole se Nan Goldin seznámila i se svými celoživotními přáteli - fotografem Davidem Armstrongem a Susan Fletcher. Byl to právě Amstrong, kdo překřtil Goldin z Nancy na přátelské "Nan". David Amstrong a Susan Fletcher byli pro Nan Goldin něco jako rodina. Zažívala s nimi pocity blízkosti, které po smrti své sestry Barbary v rodině postrádala. Právě proto Nan Goldin celý život fotila své přátele. Fotila kvůli své vlastní potřebě, ale nakonec se dopracovala do předních světových galerií. Z intimního deníku vytvořila veřejné umělecké dílo. Z momentek zachycujících chvíle štěstí, ale i beznaděje, vytvořila nadčasové obrazy.

Nan Goldin, David Amstrong: A Double Life, Scalo 1994. Zdroj: Made in Wonder

Záblesky svobody s Drag Queens

David Amstrong, který byl gay, uvedl Nan Goldin do komunity "drag queens" - mužů vystupujících v ženských převlecích v baru Other Side pro své vlastní pobavení i pro pobavení publika. Nan Goldin byla jejich životem fascinována – žila mezi nimi, trávila s nimi čas a přitom je fotila. Tehdy objevila kouzlo fotografie: "Pamatuji si, že z focení jsem byla nadšená. Bylo to jako záblesk euforie." Nan Goldin tehdy fotila na dvouokou zrcadlovku, jak je patrné z dokumentu o jejím životě All The Beauty and The Bloodshed z roku 2022. Fotografie z období života s drag queens jsou většinou černobílé. Výběrem tématu a černobílým zpracováním nám fotografie z tohoto raného období mohou připomenout tvorbu Diane Arbus. Arbus ale mezi lidmi, které fotografovala, nikdy nežila - na rozdíl od Nan Goldin.

Černobílá fotografie v obrazových publikacích

Nan Goldin, Naomi presenting a stage show, 1973. Plakát k výstavě ve Stockholmu z roku 2022. Zdroj: ModernaMuseet

V období dokumentování drag queens absolvovala Nan Goldin pár kurzu focení na New England School of Photography, ale technická stránka fotografie ji příliš nezajímala. Dostala se ale do třídy fotografa Henryho Horensteina, který rozpoznal originalitu jejího díla a seznámil ji s tvorbou Larryho Clarka, který fotil náctileté dospívající při sexu. Intimita jeho snímků byla pro Nan Goldin inspirativní. To, co ji totiž fascinovalo na drag gueens, byla jejich bezprostřednost a radost ze života navzdory společenským konvencím.

Cesta k barvě

V roce 1974 se Nan Goldin v 18 letech přihlásila na studium fotografie na School of the Museum of Fine Arts v Bostonu. Profesoři ji nabádali, ať pokračuje ve focení drag queens, ale Nan Goldin zjistila, že její snímky byly mnohem lepší, když mezi nimi žila. Focení "z dálky" ji nikdy moc nešlo. Uměla fotit deníkovým způsobem a tzv. objektivní dokument nebyl její parketou.

Mezi její spolužáky na nové škole patřil David Armstrong, Philip-Lorca diCorcia a Mark Morrisroe - fotografové, kteří byli fascinováni barvou, dramatem mezilidských vztahů a intenzitou mládí. Nan Goldin tehdy začala fotit s Pentaxem, širokoúhlým objektivem a bleskem. Krásu barevné fotografie prý objevila, když si náhodou založila do fotoaparátu místo černobílého filmu film barevný. Jak upozornila Elisabeth Sussman, spolu-kurátorka výstavy "I’ll Be Your Mirror", tak Goldin objevila svou typickou barevnou paletu se sytou červenou a hlubokou modrou díky blesku. A i když pak fotila v přirozeném světle, její fotografie mají zářivou barevnost jako při umělém osvětlení.

Analogové fotoaparáty z druhé ruky

Životní múza zvaná Sušenka 

V létě roku 1976 si Nan Goldin pronajala s Davidem Armstrongem a jeho milencem dům v Provincetownu. Seznámila se zde se spisovatelkou a herečkou Dorothy Karen Mueller, přezdívanou Cookie, což znamená česky sušenka. Goldin začala Cookie fotografovat - ji, její přítelkyni a jejího syna. Protože neměla k dispozici temnou komoru, začala fotit na diapozitivy a ty si nechávala vyvolávat v místní drogerii. Právě formou diapozitivů promítaných na zeď pak prezentovala svůj nejznámější cyklus The Ballad of Sexual Dependency, který ale vytvořila až o několik let později, když se přestěhovala do New Yorku.

Chci také fotit na diapozitiv

Fotky Cookie Mueller od Nan Golding jsou překvapivě intimní. Z momentek plných soukromých chvil to skoro působí, jako kdyby spolu obě ženy chodily, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Obě ženy si však byly blízké a z fotografií je patrná něha a upřímný zájem o osud portrétované. Pro Nan Goldin byla fotografie sublimací touhy a často fotila lidi, do kterých byla zamilovaná - i třeba platonicky. Focením vytvořila z portrétovaného člověka "ikonu", jak to sama formulovala. Cookie Mueller byla pro ni svým způsobem múza. „Byla to nejúžasnější žena, kterou jsem kdy viděla“, řekla o Cookie později Nan Goldin. Možná v ní trochu viděla také svoji sestru Barbaru. Nebo lépe řečeno, viděla v ní to, čím se Barbara mohla stát, kdyby si nevzala svůj život.

Nan Goldin fotila Cookie až do její předčasné smrti na AIDS v roce 1988. Díky tomuto cyklu zůstala Cookie Mueller nezapomenutá a to i dnes, několik dekád po její smrti. Nan Goldin fotila své okolí proto, aby si vzpomínky na milované lidi uchovala navěky, což se najednou při epidemii AIDS ukázalo jako děsivě aktuální. 

Dvojstrana z knihy: Nan Goldin: Ballad of Sexual Dependency, Aperture. Zdroj: Ensemble

Deník jako forma terapie

Nan Goldin měla pocit, že v jejich fotografiích můžou žít její přátelé a blízcí navěky. Fotografie pro ni byla svým způsobem terapií, jak se vyrovnat se ztrátou své sestry, jak to sama Goldin definovala: "Když jsem opustila svoji rodinu a znovu vytvořila svoje já, tak jsem ztratila reálné vzpomínky na moji sestru. Pamatovala jsem si jen verzi, kterou jsem si o ní sama vytvořila, verzi toho co řekla, co pro mě znamenala. Ale nepamatuji si z nic hmatatelného o tom, jaká doopravdy byla… jak vypadaly její oči, jak zněl její hlas… už nikdy nechci ztratit vzpomínku na nikoho dalšího." 

Díky fotografii našla Nan Goldin svůj hlas - jazyk fotografie, kterým vyjadřuje svou lásku k nejbližším lidem. Pokud budeme uplatňovat na její fotografie čistě estetické nároky, tak nám její fotografie mohou připadat nedokonalé - ne všechny jsou ostré, ne všechny jsou technicky dokonale zpracované. Některé jsou moc tmavé, jiné zase přesvícené a některé jsou nezřetelné. Kdo ale řekl, jak má krása vypadat, kdo to vlastně určuje? U fotografií Nan Goldin totiž platí to, co o kráse napsala Evelyn Underhill: "Krása je realita viděná očima lásky".

V příštím článku si povíme o životě Nan Goldin v New Yorku a o jejím nejznámějším díle The Ballad of Sexual Dependency z 80. let.