Matěj Třešňák

„Tváře současné české fotografické scény“ - rozhovor s Matějem Třešňákem

• V jednom rozhovoru z roku 2011 jsem četla „Matěj Třešňák je jeden z těch fotografů, kteří se fotografií neživí, přesto jí dělají na profesionální úrovni.“, předpokládám, že dnes je tomu trochu jinak. Svou práci, jak je vidno, děláte stále profesionálně, ale fotografií se alespoň částečně živíte. Kdy došlo k onomu zlomu a co ho způsobilo?

Vystudoval jsem střední i vysokou fotografickou školu, ale náhoda mě zavedla do společnosti Fujifilm, následně Olympus a IDIF, kde jsem pracoval na manažerských pozicích. Fotografoval jsem stále, ale spíše svou volnou tvorbu, ani jsem neříkal, že se fotografií živím - nebyla to pravda. Teď je vše jinak. Sice stále pracuji jako manažer, ve své společnosti, která pro ČR zastupuje dánské fotoaparáty a švédská světla, ale také fotografuji. Fotografuji módu, portréty, lifestyle… Co bude za další čtyři roky netuším, ale nyní se na fotografii dost soustředím. Paradoxně zase nemám čas na své volné věci.

• Co v sobě podle vás skrývá slovo profesionální?

U každého to znamená něco jiného. U někoho finanční příjem pouze z jedné činnosti, u někoho dokonalou znalost ať už techniky nebo oboru… Já mám rád spojení všech těchto věcí dohromady.

• V témže rozhovoru jste uvedl, cituji, „K těm fotkám mám skutečně osobní vztah. Pracuju, a tak si můžu dovolit fotit jen to, co mě opravdu zajímá.“ Stále se tohoto držíte a fotografické náměty si vybíráte tak, aby vás na nich vždy něco bavilo, aby bylo možné si k fotkám, které z takového focení vzniknou, vytvořit osobní vztah?

Toto je už také lehce minulostí. Často si mě klient vybere pro můj rukopis a dá mi volnou ruku. Někdy je ale zakázka pevně daná a já nemám naprosto žádnou potíž vyhovět klientovi, i když něco není podle mého. Respektuji to, že má každý svojí vizi.

• Co znamená osobní vztah k fotce? Je to vztah k fotce jako takové, nebo je onen cit spojen se situací, lidmi, či příběhem?

Všechny mé dokumentární snímky vznikly sice náhodou, ale na akcích, na které jsem jezdil už dlouho. Když se na ty snímky podíváte, je jasné, že vztah mám k těm lidem a příběhům, které jsem zachytil. Rád si na ty momenty vzpomenu právě při prohlížení fotografií.

• V roce 2012 jste dokončil magisterské studium na opavském Institutu tvůrčí fotografie, co vám studium fotografie dalo, v čem pro vás bylo důležité a jaký mělo dopad na vaší dráhu fotografa?

Každá vysoká fotografická škola nabízí jiný přístup k výuce. Jedno mají ale stejné - potkáte zde spousty zajímavých i nudných lidí. Myslím tím jak studenty, tak profesory. ITF se snaží, abyste jako umělec (schválně neříkám fotograf) začal samostatně přemýšlet, a tak i tvořit. Někomu se to líbí někomu ne. Já byl z ITF nadšený a z každého předmětu jsem si odnesl něco co jsem mohl v praxi použít. Nicméně nejzajímavější na škole byli profesoři a spolužáci.

• Proč jste v reportážní tvorbě přešel od obdélníku k čtvercovému formátu? Je to přechod, nebo je to jen období či jen formát pro určitý typ fotografií?

Na téma čtvercového formátu jsem napsal diplomku. Je volně ke stažení a odpověď hledejte tam. Ve stručnosti je to krásný formát, který posouvá i běžnou reportáž do stylizované fotografie. Spousty lidí si myslí, že soubor Yes, it happened!, se kterým jsem vyhrál Czech Press Photo (2009), je celý stylizovaný. Není. A za to může čtverec.

• Vaše fotografie ze série Yes, It Happened!, Sicily, La Putyka, Wrangler, Lordi skejtu, novější tvorba, mají růžový nádech, je to úmysl, který fotkám dodává retro patinu, ovlivnění fenoménem VSCO nebo je to pro vás „přirozenost“, která vzešla z nějakého osobního vývoje ve fotografii?

První soubor, který s tímto nádechem vzniknul byl Yes, It Happened! A vlastně náhodou. Měl jsem půjčený aparát Leica M8, ale nikdo mi neřekl, že nemá IR filtr. Že ten se musí dát na objektiv. Fotil jsem a fotil a všechno mělo růžový nádech. Tak jsme to jen postprodukčně podpořili…

• U některých vašich fotek jsou porušována „fotografická pravidla“ (např. Řezání končetin v kloubech...), jak se vůbec díváte na „pravidla“, dalo by se říci dogmata či stereotypy, jako takové?

To je zajímavé, já si nejsem vědom, že něco porušuji. Ale k pravidlům se stavím, tak, že je musíte znát, abyste je mohli porušit. A to jak ve výtvarném umění, tak v hudbě nebo filmu. A stejně tomu musí rozumět i divák.

• V čemkoliv, co člověk ve svém životě dělá, je třeba sebedůvěra. Umělci, fotografové, básníci, všichni tito lidé mívají se sebedůvěrou obvykle problém, a to i přesto, že by je její nalezení posunulo dopředu. Kdy jste si v tom, co děláte, začal být jistý sám sebou?

To je zákeřná a skvělá otázka zároveň. Dost o věcech, které dělám, přemýšlím. Někdy se zacyklím, a to právě proto, že nemůžu přijít na to jestli dělám kravinu nebo ne… To se dozvím až z reakcí klienta nebo veřejnosti. V tom je “upřímnej” Facebook. Lidi Vám tam ihned naservírujou, co si o čem myslí.

• Máte ve svém životě a fotografické tvorbě nějaký cíl, ke kterému byste rád došel-dospěl, nebo se necháváte volně unášet životem a příležitostmi, které se objeví?

Zatím se mi daří posouvat se profesně kupředu. Z malých zakázek k větším, ty nabalují další a další. Fotografie mě přirozeně baví a samozřejmě bych si přál nafotit i obří kampaně v cizině, ale to je ve hvězdách. Ve volné tvorbě budu rád, když se fotografie budou líbit. Přeci jen dělám “líbivé” soubory.

www.matejtresnak.com
Autorka rozhovoru: Romana Marie Jokelová
www.rmjokelova.cz