Rozhovory

Jan Svatoš - režisér a fotograf

21. 3. 2016 | 8 minut čtení

MgA. Jan Svatoš je absolventem katedry fotografie na FAMU , FSV Univerzity Karlovy a FAMO v Písku. Je držitelem prestižní ceny JADE KUNLUN Special Jury Award, kterou mezinárodní porota ocenila jeho film divoČINY. Je autorem více než 9 dokumentárních filmů, z nichž většina soutěžila na mezinárodních filmových festivalech. Mezi nejúspěšnější snímky patří Africa obscura a divoČINY (oba oceněny trojnásobně). V roce 2010 uspořádal fotografickou expedici Fotografické návraty, během které fotografoval v nehostinných končinách severní Keni starou analogovou technikou a vyvolával filmy v přenosné temné komoře. V současnosti pracuje na novém nezávislém mezinárodním filmovém projektu Archa světel a stínů, kvůli kterému se setkal se světově uznávaným režisérem Wernerem Herzogem.

„Tváře současné české fotografické scény“ - rozhovor s Janem Svatošem

Dobrý den, Honzo, moc vám děkuji za rozhovor. Přemýšlela jsem, čím začít, když jsem se podívala na vaší biografii, bylo jasno. Vystudoval jste tři vysoké školy, zaměření na dokumentární tvorbu, fotografii a žurnalistiku, ve svém oboru jste tak naprosto lapen, a mne nenapadá nic jiného, než se zeptat, proč všechny tyto obory a v čem vám studium všech tří pomohlo?

FAMU považuji za nejlepší tuzemskou vysokou uměleckou školu, jejíž renomé sahá daleko za hranice ČR. Jsem hrdý, že jsem jejím absolventem – stejně tak ale vnímám další dvě vysoké školy, které jsem vystudoval: Filmová akademie v Písku mi pomohla nastartovat filmovou dráhu a žurnalistika na UK mne naučila vyprávět příběhy a také jim naslouchat.

V nedávné době jste se stal tváří Centra, spolupracujete s Českou televizí a Českým rozhlasem, v jaké podobě můžeme spolupráci s ČT a ČRo vidět, slyšet?

Na stanici ČRo 2 mne mohou posluchači slyšet každý týden ve středu ráno, kde mám vlastní vstup zaměřený na zahraničí. S Českou televizí natáčím pravidelně dokumenty, ať už se jedná o cyklus Nedej se! nebo o koprodukční filmy jako Africa obscura či divoČINY.

Již jste natočil devět filmů, který z nich byl nejnáročnější a čím?

Těžké hodnotit, záleží vždy na zvolených kritériích. Přiznám se, že si rád vybírám témata opomenutá – už to samo o sobě do jisté míry stěžuje filmařskou práci. Z technického hlediska bylo zase nejnáročnější natáčení filmu Africa obscura, jehož součástí bylo filmování i fotografování starou analogovou technikou, včetně vyvolávání filmů v přenosné temné komoře. To vše na nehostinném a vyprahlém keňském severu, kde jsme strávili 40 dní. Radost mám, když tyto filmy uspějí nejen na festivalech, ale hlavně, že si film najde své publikum. Velkým vyznamenáním pro mne bylo pozvání světově známých osobností jako režiséra Wernera Herzoga nebo dr. Jane Goodallové.

Momentálně pracujete na dokumentu Archa světel a stínů, který je opravdu unikátní. Na webu filmu jsem našla jeho anotaci: „Dokumentární film ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ chce připomenout nejen pozoruhodný život tohoto amerického páru, ale také jejich moderní myšlenky blízké současným idejím humanismu a ochrany životního prostředí. Příběh Martina a Osy je cenným svědectvím o nástrahách i výzvách každé doby. Johnsonovi pobořili řadu mýtů, bojovali s předsudky, zažili mnoho výher i pádů… mnohokrát ale narazili na mocnější soupeře, jakými byly Hollywood a nakonec i život sám…“ Mě by však zajímalo, jak dlouho již na filmu pracujete, protože si myslím, že muselo být poměrně náročné posbírat veškeré materiály a informace (poprosím o přiblížení práce na filmu)?

K příběhu Martina a Osy Johnsonových jsem se dostal poprvé v roce 2008 při studiu na FAMU – ve skriptech byla jedna věta o nějakém Martinu Johnsonovi a jeho afrických filmech. Začal jsem se o toto téma hlouběji zajímat. V roce 2010 jsme zorganizovali fotografickou expedici a natočili film Africa obscura. Dá se říci, že od té doby se mi v hlavě usadila myšlenka na samostatný film o těchto filmových průkopnících. Jejich filmový příběh nebyl zpracován ani v USA, a tak není divu, že první klapka natáčení ARCHY padla na podzim roku 2014, právě v Kansasu a New Yorku.

V roce 2010 jste v Keni objevili temnou komoru Martina Johnsona, byl to objev, který se nepodařil ani týmu National Geographic, co se člověku v takovou chvíli honí v hlavě?

Byl to nepopsatelný pocit. Komora fungovala jako srdce tvorby Johnsonových - právě v ní Martin vyvolával své nejlepší snímky i filmové záběry. Hovoříme o roku 1921, kdy se Afrika natáčela jen v ateliérech. Potěšilo mne, jak na náš objev reagovali rangerové z Kenya Wildlife Service a jaké ohlasy vzbudil v USA.

Ve chvíli, kdy se vám podaří sehnat materiály a informace, jak se vystavuje takový filmový příběh, aby zaujmul a odvyprávěl vše s respektem, úctou, pravdivostí a pokorou?

To je zvláštní alchymie. U mne vše pramení z potřeby vyprávět příběhy, které v sobě nesou poselství. Na druhou stranu, nasbíraného materiálu je opravdu hodně a nyní je na mně, abych vybral to podstatné a nejlepší. V tomto si velmi cením tradiční spolupráce s filmovými odborníky, např. profesorem Rudolfem Adlerem z FAMU.

Čím může diváky film, toliko vzdálený dnešnímu světu, zaujmout?

Myslím, že příběh Johnsonových nám právě příliš vzdálený není. Žili sice v minulém století, ale jejich život je neskutečně moderní – je o manželském vztahu, je o rovnosti žen, o respektu k jiným národům, je o vyvracení stereotypů a také o vlivu peněz. I pro mne jako filmaře je samotné natáčení alegorií – podobně jako Johnsonovi i my řešíme otázku, jak své filmy financovat.

Co je podle vás základem dobrého – dostatečně popisného, akčního zároveň, pravdivého, celkově chytlavého dokumentu?

Myslím si, že každý filmař má svoji vlastní definici, co považuje za dobrý film. Určitě je ale na filmech znát, zda producent sleduje jen ekonomické cíle nebo zda je do filmu vložena nějaká přidaná hodnota. Filmovou látku Archy bereme jako poslání a film hodláme dokončit za každou cenu. Manželům Johnsonovým to dlužíme.

K filmu vzniká i výstava, která bude od 30. 3. k vidění v Galerii Langhans, bude to výstava dokumentující vznik filmu nebo to bude výstava fotografií Osy a Martina?

Myslím si, že se v ní objeví obě tyto roviny, protože jsou vlastně jeho podstatou. Johnsonovi kdysi vytvořili obrovskou kinematografickou Archu, na níž „vzali“ obrazy zmizelých krajin a jejich obyvatel. A my jsme tuto ztracenou Archu našli a rozhodli se ji vyzdvihnout z moře zapomnění. Pozorní návštěvníci této výstavy to ostatně sami uvidí prostřednictvím vystavených snímků.

Kdy spatří Archa světel a stínů světlo současného světa?

Film vzniká jako nezávislý dokumentární film a pro mne jako tvůrce je zásadní, aby vznikl přesně podle mé představy. Mám radost, že od roku 2014 se našla a stálé nachází řada lidí i společností, kteří naše úsilí podporují a jdou do toho s námi. K našemu filmovému štábu tak přibyli další dobrovolní „stavitelé Archy“, kteří nám nezištně pomáhají uchovat toto výjimečné filmové dědictví. Jsem rád, že mezi ně patří i Centrum FotoŠkoda.