Martin Trabalík: Po Afghanistánu nebezpečí už ani nevnímám

Martin Trabalík: Po Afghanistánu nebezpečí už ani nevnímám

Martin Trabalík: Po Afghanistánu nebezpečí už ani nevnímám

Martin Trabalík fotil uprchlíky v Řecku i Bangladéši, pohyboval se v Afghanistánu, Náhorním Karabachu i na Ukrajině. Za svou fotografií Rohingů loni získal cenu Czech Press Photo. V rozhovoru s Kryštofem Korčem přiblíží, co ho přivedlo k focení v destabilizovaných oblastech a centrech humanitárních katastrof, jaká tam panuje situace z hlediska fotografa a co je jeho hnacím motorem.

Dobrodružství, kreativita, smysl

Martin Trabalík u nás nedávno přednášel o focení v nejnebezpečnější zemi světa. Kdo čekal ostříleného reportéra s vážným výrazem a vráskami zanesenými napalmovým kouřem, byl asi stejně mile překvapený jako já. Na rozhovor dorazil člověk jakoby netknutý vším, co viděl a zažil.

Předpokládal jsem, že čas strávený v destabilizovaných zónách a centrech humanitárních katastrof zanechá na člověku větší stopy. S Martinem to ale očividně moc nepohnulo. Mluví sice o vyčerpání, ale jedním dechem hned o tom, jak jej taková práce naplňuje a přijde mu důležitá a prospěšná. Ale o tom už v následujících řádcích.

Doněck, Ukrajina © Martin TrabalíkDoněck, Ukrajina © Martin Trabalík

  • Podle své přípravy, při které jsem toho našel celkem poskrovnu, bych si tipnul, že fotíš celkem krátce. Zdá se mi správně, že přede mnou sedí fotografický self-made man, který se právě vrátil z reportáže v nejnebezpečnější zemi světa?

Vlastně ano. Všechno to začalo před pár lety v Řecku, ale s trochou nadsázky by dalo se říct, že jsem byl dřív v Afganistánu, než jsem se začal učit fotit. V životě jsem se dost dlouho hledal a bloudil od jedné práce k druhé, vyzkoušel spoustu věcí, hodně cestoval.

Shodou okolností jsem se dostal do Řecka během uprchlické krize. Původně jsem jel jako dobrovolník, měl jsem něco vyděláno a pár měsíců volna. Nejdřív jsem pomáhal ve skladu a první měsíc jsem se ani nedostal ven, přijel jsem během největší krize. Byla to humanitární katastrofa. Byl jsem tam uprostřed zimy, všichni promočení, obrovský nedostatek základních potřeb.

Měl jsem s sebou nějakou základní zrcadlovku a v průběhu pobytu jsem začal fotit. Pokaždé na konci dne jsem si vyjel na hodinu do terénu. Jeden španělský fotograf mi ukázal, jak se ovládá foťák, tak jsem přestal fotit na automat.

Zkoumat techniku jsem začal, až když jsem se vrátil zpátky z Řecka, a teprve teď začínám rozvíjet nějaké svoje kreativnější projekty. Ale měl jsem i období, kdy jsem jen studoval techniku a nic nedělal, a to mě drželo zpátky. Snaha se něco naučit nás mnohdy zdržuje od toho něco udělat. A v kreativní oblasti je to obzvlášť výrazné, je prostě lepší fotit, než se učit fotit. Spousta lidí odkládá tvorbu po záminkou toho, že to neumí. Jenže učit se to moc těžké není, dělat to je těžké.

Ale zpátky k Řecku, kdy jsem se začal dostávat ven, záhy jsem na své snímky dostal dobré ohlasy. Spousta lidí mi řekla, že na to mám oko. Pak se časopis Respekt ptal dobrovolnické organizace, u které jsem byl, jestli by někdo něco nenapsal, tak to skončilo u mě. A mělo to celkem úspěch, publikovali to okamžitě (dali to na stránky).

  • Takže jsi jel pomáhat a focení přišlo samo.

Původně jsem tam fotit nejel. Jen mě vždycky tyhle události a místa lákaly. Kdysi jsem se dokonce ucházel o práci v Člověku v tísni. Ale jelikož jsem dost svobodomyslný, je pro mě fotka a práce na volné noze asi to nejlepší. Spojuje se tam po mě dobrodružství s kreativitou a tím, že ta činnost má smysl.

Řecko © Martin TrabalíkŘecko © Martin Trabalík

  • Skvělé je, že jsi z téhle pohromy reportáž přivezl. Spousta lidí to ale doteď jako humanitární pohromu nevnímá, celá uprchlická tématika vzbuzuje pořád dost negativních emocí.

Je to kontroverzní, doteď se setkávám s obrovskou vlnou negativity, která u nás přechází až do hysterie. Bojíme se toho, co neznáme. Samozřejmě si myslím, že je potřeba migraci nějak kontrolovat a regulovat, ale zároveň je třeba si uvědomit, že je potřeba s tím pracovat a ne zavírat oči a stavět zdi.

Jednak to bude čím dál větší, a pak je to také naše morální povinnost, protože spousta z postižených míst je destabilizovaná mimo jiné i kvůli západnímu vměšování. Navíc má Evropa demografický problém, lidí schopných pracovat ubývá. Zajímalo by mě tedy, do jaké míry je imigrace reálný problém a do jaké míry je to vykonstruovaný problém, vytvořený některými populistickými politiky.

  • Vidím to podobně. A moc se mi líbí, že jsi z těch lidí, kteří místo dovolené jeli někomu pomoci. Jak se shánějí peníze na takovou cestu? Předpokládám, že ani další reportáže nejsou předem zaplacené redakcemi, ale peníze na ně získáváš až zpětně.

Pracoval jsem na volné noze, chvíli u filmu, chvíli jsem jezdil s turisty po Vltavě na lodi, dělal jsem, co šlo. Pak se postupně nějaké peníze z reportáží začaly vracet. Ale doteď jsem stále v dost velkém mínusu. A nejsem to jen já, co jsem slyšel, tak i známá jména mají problémy zaplatit výdaje na takovou činnost.

Vždycky na to místo musíš vydělat, než tam jedeš, až teprve z Bangladéše se nám do nějaké míry vrátily náklady. Dělali jsme s partnerkou 20minutovou reportáž o barmských utečencích v Bangladéši. Za článek a pár fotek dostaneš pár tisíc, za video pár desítek, ale náklady bývají mnohem vyšší.

Rohingové v Bangladéši © Martin TrabalíkV roce 2018 získal Martin Trabalík za fotku vyloďujících se Rohingů ocenění Czech Press Photo v kategorii Problémy naší doby.

  • Takže Řecko, uprchlický tábor, pak uprchlíci v Bangladéši, až ses dostal do Afganistánu. Taky na vlastní pěst?

Ne, Afghanistán byl jeden z projektů Voxpotu, což je nový reportážní kanál založený Vojtou Boháčem a Anetou Václavíkovou. Ambice Voxpotu je vytvořit reportážní kanál, který se bude věnovat světovému dění. Tohle pole je u nás dost nepokryté, dost redakcí nemá finance nebo ambice se věnovat zahraničí.

Je tady takový mindset, že jsme malá země a co se děje venku, nás nemusí zajímat a stejně nemáme šanci to ovlivnit. Ve Voxpotu si myslíme, že to není pravda. A jako suverénní země bychom měli mít kvalitní zahraniční zpravodajství. 

S nimi jsem nakonec dělal Afghanistán. Byla to zatím nejnáročnější oblast, kde jsem se pohyboval, nedávno vyhlášená jako nejnebezpečnější země světa. Téměř 20 let po působení západních sil má Talibán pod kontrolou skoro 50 % země. Pohybovali jsme se i v terénu, mimo zelené zóny, které se považují za nejbezpečnější.

  • Nedovedu si to ani představit, jak se srovnáváš s nebezpečím na každém kroku?

To nebezpečí tam je, všude checkpointy, ozbrojené stráže, v každém obchodě tě šacuje stráž s kulometem, ale časem to člověk přestane vnímat. Byli jsme ovšem jen v destabilizované oblasti, ne na frontě, takže kulky kolem nás nelítaly.

Avšak nebezpečí únosu je pořád reálné, tak jsme se snažili pohybovat bez nějakých zaběhlých vzorů, nezůstávat dlouho na jednom místě. Ten risk nikdy nelze odstranit, ale lze jej minimalizovat.

Afghanistán © Martin TrabalíkAfghanistán © Martin Trabalík

  • Takže jsi navštívil jedny z nejneutěšenějších míst na planetě, vzhledem k tomu všemu, co jsi viděl a co se přes všechny reportáže pořád nanovo děje, nepadá na tebe občas pocit, jestli taková práce dává smysl? Promiň za takový dotaz, ale já bych měl depresi po pěti minutách.

Myslím, že můžu mluvit za každého fotografa, který dělá tuhle práci, že často přicházejí momenty, kdy si říkáš, jestli ta práce má vůbec smysl. Dáváš tomu hrozně moc, vystavuješ se riziku a ten dopad je někdy minimální. Přesto si myslím, že to smysl má, někdo by to měl dělat.

Ve spoustě těchhle míst hrají o moc světové síly, ale ti, kdo trpí, jsou ti nejobyčejnější. Každý by se měl zajímat i o tuhle stranu světa, mělo by se o ní diskutovat. Je důležité, abychom měli širší obzory. Nevidím to ale jako poslání, spíš mám svoji nepokojnou podstatu.

Nějaké vlohy pro to mám, posouvá mi to limity, učím se a zároveň mám pocit, že to má určitý přesah a přínos, který by jiná práce neměla, a tím pádem by mě nenaplňovala. Pro mě je důležité to zažít a přivézt nějakou výpověď.

  • A díky, že od tebe reportáže máme. Myslím, že nebudu sám, když řeknu, že si moc vážím toho, co děláš.

Afghanistán © Martin TrabalíkAfghanistán © Martin Trabalík

Autor rozhovoru: Kryštof Korč

Podobné články

INSTAGRAMer: Rozhovor s Michalou Rusaňukovou alias @misha.photo
INSTAGRAMer: Rozhovor s Michalou Rusaňukovou alias...

23. 8. - Úspěšná fotografka s praxí ze zahraničí rychle prorazila i na domácí scéně. Jak se jí to podařilo, co nejraději fotí...

Kateřina Janišová: Fotografie je velká závislost
Kateřina Janišová: Fotografie je velká závislost

9. 8. - Jméno Kateřina Janišová není pro fanoušky fotografie velkou neznámou. V Centru FotoŠkoda vede několik kurzů a její...

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • poukázka na fotoslužby

Kompletní informace »

Čekejte prosím...

Tyto stránky používají k poskytování služeb cookies. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informací