Pronikavé portréty s Rolleiflexem a Flexaretem | FotoŠkoda
Seriály

Pronikavé portréty s Rolleiflexem a Flexaretem

Pronikavé portréty s Rolleiflexem a Flexaretem
5. 8. 2022 | 21 minut čtení

Už vás někdy napadlo, proč mají děti na fotkách od Diane Arbus vždy tak uhrančivý výraz? Ano, byla to skvělá fotografka, která dokázala z okolní reality vytáhnout to, co tam ostatní neviděli. Ale také fotila na Rolleiflex a tento fotoaparát má jednu zvláštnost, která ho dělá jako stvořený pro portréty dětí.

Dětská perspektiva i módní fotografie

Tato dvouoká zrcadlovka na svitkový film má totiž hledáček umístěný na vrchu těla, podobně jako řada dalších "dvouoček", které Rolleiflex napodobují. Poznáme je podle toho, že mají dva objektivy a v názvu mají většinou slabiku “flex”. Stejnou konstrukci jako Rolleiflex má i československý fotoaparát Flexaret (běžně nazývaný v ženském rodě také jako Flexareta) vyráběný u nás v různých variantách od roku 1939 do roku 1970.

Do dvouokých zrcadlovek se musíte dívat ze shora, takže objektiv se vám posune zhruba do výše prsou nebo pasu – záleží, jak máte nastavený popruh. Stojícího dospělého tak fotíte z mírného podhledu, ale dítěti se díváte skrze objektiv přímo do tváře. Udivené dítě se při focení zadívá na tu tajemnou černou krabičku, kterou svíráte v rukou a cvak! Při troše štěstí a velké dávce trpělivosti se vám povedlo zachytit přesně ten konsternovaný výraz z fotografií Diane Arbus.

Foto Diane Arbus

1) Diane Arbus: dívka v čepici, New York, 1965. Diane Arbus měla fotoaparát umístěný ve výši pasu, takže divák hledí dívce přímo do očí – jako na plnohodnotnou osobu, která je mu rovna. Zdroj: Metropolitan Museum of Art, N.Y.C.

2) Diane Arbus: Žena se závojem na 5. Avenue, 1968. Paní s focením zřejmě souhlasila – fotografce Diane Arbus se podívala přímo do očí a usmála se. Ta ale držela fotoaparát ve výši prsou a fotila z podhledu, takže dotyčná ve výsledku působí jako snobská panička.Věděla to ale dotyčná dáma? Asi ne a z toho důvodu obvinila vlivná teoretička Susan Sontage Diane Arbus z nedostatku empatie. Zdroj: Metropolitan Museum of Art, N.Y.C.

 

Diane Arbus začínala jako módní fotografka, ale aranžování lidí v prostředí ateliéru ji ubíjelo. Jednou při focení prý prohlásila: „Ne, už dál nemůžu.”  Otočila se a započala novou kariéru jako fotografka lidí na okraji společnosti. Sama o sobě prohlásila, že je fotografkou "podivínů".  Známá teoretička fotografie Susan Sontag obvinila Diane Arbus z toho, že jsou její fotografie "antihumanistické" a že ve svých modelech vidí pouhou senzaci, aniž by více pronikla do jejich vnitřního světa.  Ale vztah Arbus ke svým modelům byl mnohem složitější. Zatímco "normální" lidi fotila jako divné a zesměšňovala jejich snahu zapadnout do společnosti, tak "divné" lidi fotila naopak jako plnohodnotné osoby, které obdivovala. Jak řekla sama Diane Arbus: "Většina lidí se celý svůj život snaží vyhnout traumatickým událostem, ale podivíni se s traumatem už narodí. Tímto testem už ve svém životě prošli. Jsou to aristokraté."

Foto Diane Arbus

1) Diane Arbus: Plačící dítě, N. J., 1967. Hlava dítěte vyplňuje celý snímek a před pohledem dítěte tak nelze utéci, což ve vás může vyvolat nepříjemné pocity, podobně jako když slyšíte v tramvaji řvát děcko na celé kolo. Buď to ve vás vyvolá soucit, nebo se obrníte. Proto podle Susan Sontage fotografie Diane Arbus vedou k otupení empatie. Zdroj: Metropolitan Museum of Art, N.Y.C.

2) Diane Arbus: Mexičan s nanismem, hotelový pokoj v New Yorku. Postižení lidé si podle Arbus při focení na nic nehráli. Neměli potřebu se před fotoaparátem stylizovat a „vylepšovat se”. Pro někoho, kdo sleduje celý život svět z podhledu (jako Mexičan z této fotky), může být povzbuzující, když s ním někdo hovoří tváří v tvář jako s rovnocenným člověkem. Zdroj: Metropolitan Museum of Art, N.Y.C.


S „dětskou perspektivou”, kterou Flexaret nabízí, pracovala u nás i Dagmar Hochová. Focení dětí ji bavilo a podle všeho bavilo i fotografované děti.  Dagmar Hochová mezi děti zapadla a pořádně s nimi řádila. Fotila ještě v době, kdy si děti samy hrály na ulici a tak měla možnost s nimi navázat blízký kontakt. Tenhle bezprostřední způsob focení je posílený specifickou úrovní pohledu, kterou Flexaret nabízí – jako kdyby se divák sám na chvilku stal dítětem a stal se účastníkem dětské hry.

Zatímco děti na fotografiích Diane Arbus mají ambivalentní výrazy, v nichž se mísí dětská nevinnost spolu se smutkem a hněvem, tak děti z fotografií Dagmar Hochové jsou rozpustilí čtveráci, co si užívají nespoutanou svobodu dětství. Hochová vyrůstala dle svých vlastních slov ve spokojeném a idylickém prostředí. Dětství pro ni bylo symbolem svobody, které stálo v kontrastu ke komunistickému totalitnímu systému, v němž musela žít. Z jejích fotografií dětí můžeme zažít ten pocit bezbřehé kreativity a invence, který je pro dětské hry typický. 

Foto Dagmar Hochová

1) Dagmar Hochová: Dvě na mostě. Tato fotografie je pořízena z perspektivy malého dítěte. Z diváka se tak stává imaginárně „parťák” dětí, který s nimi hraje nějakou poťouchlou hru, možná "kámen, nůžky, papír." Zdroj: The Guardian

2) Dagmar Hochová: bez názvu. Tento snímek působí, jako kdyby kluci hráli před fotografkou „divadýlko” a naschvál přeháněli, protože věděli, že jsou středem zájmu. Rozhodně je z fotografie patrná interakce mezi fotografkou a chlapci. Zdroj: Moravská galerie v Brně

 

Z dosavadních ukázek fotek by to mohlo vypadat, že Flexaret a Rolleiflex jsou určené jen pro focení dětí, ale tak tomu rozhodně není. S těmito fotoaparáty byly vytvořeny jedny z nejpůsobivějších portrétů význačných osobností (např. fotografie R. Avedona nebo C. Beatona), ale i citlivé portréty anonymních lidí (tvorba Vivian Maier, Roberta Capy nebo Diane Arbus). Focení z podhledu může být ze začátku nezvyk. Musíte myslet na to, že máte objektiv umístěný ve výši pasu, takže je žádoucí si člověka před sebe buď posadit, anebo podhled záměrně výtvarně využít ve svůj prospěch. Podhled může lidské tělo opticky deformovat – což může být na škodu, ale fotograf toho také může využít, například když chce modelce opticky prodloužit nohy nebo pas.

Podhled má ale také svojí významovou rovinu – evokuje totiž v divákovi širokou škálu životních situací se silným emocionálním nábojem. Z podhledu můžete druhého pozorovat ve chvílích odpočinku, třeba když se svalíte do gauče. A z podhledu se díval Romeo na Julii ve slavné balkonové scéně, ve které jí vyznává lásku. Jenže z pohledu se také díváte na soupeře, který vás při souboji přemůže a povalí na zem. A z podhledu si můžete prohlížet monumentální sochu vojevůdce a pozorovat její nadčasový výraz. Určitě si vzpomenete na celou řadu situací z vlastního života, kdy jste druhého člověka měli možnost sledovat z podhledu. Podhled vyvolává širokou škálu pocitů, které nemusíme vědomě reflektovat a které mohou být zároveň protichůdné: podhled vyvolává dojem monumentálnosti, vznešenosti, dominance, úcty a strachu, ale také intimity, důvěry, zranitelnosti a blízkosti.

Foto Cecil Beaton, Robert Capa

1) Robert Capa: Voják z Hankou, 1938. Díky podhledu získává tato fotka symbolický význam. Protože si nutně začneme klást otázku, jestli je správné, aby tak mladý člověk byl v armádě. Díky podhledu totiž tento voják působí jako nesmlouvavý generál, což je v kontrastu k jeho věku. Zdroj: Magnum Photos

2) Cecil Beaton: Eileen Dunne, Londýn, 1940. Cecil Beaton vyfotil tehdy tříletou Eileen Dunne v nemocnici po jednom z náletů na Londýn během 2. světové války. Přímý pohled malé holčičky je odzbrojující a vyvolává v lidech potřebu ji ochránit. Fotografie byla publikována v USA a pomohla přesvědčit tamější veřejnost, že by se měla mobilizovat. Beaton si při focení možná opřel fotoaparát o pelest postele, protože v interiéru bylo šero a tak se mohl dívat dívce skrz hledáček přímo do očí. Zdroj: The Guardian

 

Právě dojmem blízkosti působí válečné fotografie Roberta Capy, ačkoli se může zdát paradoxní mluvit v souvislosti s krvavými bitvami o intimitě. Válečné fotografie od Roberta Capy ale skutečně působí bezprostřední a naléhavou intimitou – jako kdyby stačilo natáhnout ruku a člověk se mohl portrétovaných vojáků dotknout. Díky mírnému podhledu máte pocit, že sedíte přímo vedle vojáků, kteří odpočívají, nebo plánují další postup bitvy. Když byl Robert Capa v akci, tak fotil na malý a flexibilní 35 mm fotoaparát (Leica IIIa, Contax II, nebo Nikon S) , zatímco při klidnějších situacích vytáhl Rolleiflex.

Robert Capa je považovaný za předního válečného fotografa a společně s fotografem Henrim Cartierem Bressonem založil slavnou fotografickou agenturu Magnum. Mezi jeho nejznámější fotky patří fotografie „Padajícího vojáka” ze španělské občanské války, na které je zachycen voják v okamžiku své smrti. Capu proslavily také snímky z pláže Omaha zachycující vylodění amerických vojáků v Normandii během akce „den-D.” Robert Capa chtěl válku zaznamenat co nejvíce bezprostředně a co nejblíže to šlo. To se mu nakonec stalo osudným – zemřel ve Vietnamu, když vystoupil z vozu a šel napřed, přičemž šlápnul na minu.

Foto Robert Capa

1) Robert Capa: Normandie; Operace Overlord; Němečtí zajatci, 1944. Díky podhledu má člověk pocit, že sedí hned vedle vyfotografovaného vojáka – jako kdyby byl jedním z německých zajatců, který čeká, co s ním bude dál. Zdroj: The Artstore Blog

2) Robert Capa: Normandie; Operace Overlord; Němečtí zajatci, 1944. Z úhlu záběru lze usoudit, že Capa seděl přímo naproti vojákovi a fotoaparát měl mezi nohama. Tělo vojáka není na fotce zachycené celé a je snímáno z mírného podhledu – díky tomu má divák pocit, že sedí na dosah ruky a poslouchá vojákovy stesky. Zdroj: The Artstore Blog

 

Podhled, který Rolleiflex umožňuje, se dá efektně využít i při módní fotografii – jako to dělal Richard Avedon. Ve 22 letech začal Avedon fotit pro časopis Harper’s Bazaar, ale ze začátku neměl k dispozici ateliér, takže modelky vytáhnul ven a fotil je v ulicích, v kavárnách, nebo nočních klubech. Tehdy to nebylo obvyklé a Avedon se tímto stylem práce proslavil. Když pak mohl fotit modelky v ateliéru, často je zaznamenával v pohybu, jak na to byl zvyklý z ulice. Pouštěl jim hudbu a nechával je tancovat. Tím, že fotil modelky na Rolleiflex, tak vynikla jejich figura. Zároveň podhled evokuje situaci, kterou zažíváme v divadle, když sedíme v hledišti, které je umístěno níže než jeviště. Na Avedonových fotkách se modelky stávají baletkami ladně kroužícími po jevišti. A když Avedon fotil venku, tak se jevištěm stává celá ulice, nebo náměstí – podhled má tu moc učinit z banální reality vznešenou podívanou. 

Foto Richard Avedon

1) Richard Avedon: Veruschka, šaty Kimberly, New York, 1967. Avedon zachytil modelku v pohybu, jako kdyby to byla tanečnice. Díky mírnému podhledu vyniknou její dlouhé nohy. Působením perspektivy se totiž horní část těla při podhledu zkracuje. Zdroj: Richard Avedon: Evidence 1944-1994, Random House, New York, 1994, p. 148.

2) Veruschka s Richardem Avedonem, šaty Kimberly, New York, 1967. Modelky popisovaly Avedona jako živého a energického člověka. Na této fotce je zachycen, jak se snaží rozpohybovat modelku. Avedon sám o sobě řekl, že chtěl být jako Fred Astair – komik a tanečník. Zdroj: The New York Times

 

Začínajícím portrétním fotografům se často radí, aby se vyhnuli podhledům, protože je pak portrétovaným vidět do nosu, což není zrovna moc lichotivé. Tyto rady je třeba ale brát s rezervou, protože Cecil Beaton vytvořil své nejznámějśí portréty na Rolleiflex s mírným podhledem a to fotografoval osobnosti jako byly Gary Cooper, Marlene Dietrich, Greta Garbo, Katherine Hepbur, Marylin Monroe nebo Grace Kelly.

Cecil Beaton uměl při focení portrétů pracovat s různými úhly pohledu a dobře věděl, co dokáže perspektiva udělat s lidským tělem. Princezně Margaretě například při focení radil, aby zvedla obličej a tím se jí opticky zkrátil její dlouhý nos. Ženy na svých fotografiích proměňoval v můzy a královny – a to i ty, co mu byly nesympatické, jak dokládá jeho deník. Cecil Beaton je známý především svými módními fotografiemi, ale už se o něm málo ví, že to byl i válečný zpravodaj.

Foto Cecil Beaton

15. Cecil Beaton: Maria Callas, hotel Ambassador, New York, 1957. Ačkoli jsou Marii Callas vidět nozdry (což se považuje v portrétní fotografii za nevhodné), nijak to nesnižuje její krásu. Působí jako femme fatale – žena s nadhledem, která opanuje každou situaci. Je zachycena z podhledu a zároveň se dívá na diváka – díky tomu jsou její oči svůdně přivřené. Zdroj: The Guardian

16. Cecil Beaton: Grace Kelly, 1954. Zatímco pravou část obličeje měla Grace Kelly podle Cecila Beatona příliš mohutnou, tak její levá část obličeje působila jemně a žensky. Ačkoli je Grace Kelly zachycena z podhledu, nevypadá povýšeně a nabubřele. Z fotografie na nás naopak dýchne pocit blízkosti a zároveň tajemna – jako kdybychom byli přítomni soukromému a vzácnému okamžiku, jehož obsah ale neznáme. Zdroj: The Telegraph

 

Vynikající portréty vytvořila na Rolleiflex také Vivian Maier, americká fotografka původem z Francie. Za celý svůj život nevystavovala ani nepublikovala a pro svět ji objevil John Maloof, když si na aukci v roce 2007 koupil ze zvědavosti negativy z její pozůstalosti. Maier fotila lidi ze všech společenských tříd, které potkávala na ulicích New Yorku. Její obyčejní lidé ale v sobě mají zvláštní monumentalitu a majestát, která vzniká focením z mírného podhledu. Podivíni, které také s oblibou fotila, vypadají z podhledu ještě kuriózněji. Vyšňořené paničky zase o chlup nabubřeleji. A děti zase živěji a naléhavěji. 

Foto Diane Arbus, Vivian Maier

1) Diane Arbus, Tetovaný muž na karnevalu, 1970. Tento potetovaný muž působí díky podhledu majestátně a monumentálně. Arbus dokázala normální lidi zachytit tak, že vypadali jak podivíni a podivínům zase dokázala na svých fotkách dodat noblesu a důstojnost. Muž stojí zcela nehnutě – jako kdybychom se dívali na sochu. Zdroj: Moca, © The Estate of Diane Arbus

2) Vivian Maier: Bez názvu, červen 1954, New York. Vivian Maier zajímali podobně jako Diane Arbus lidé na okraji společnosti: staří zapomenutí lidé, děti toulající se po ulicích a různí podivíni a exoti. Také měla jako Arbus smysl pro vtipné situace, jak je patrné z této fotky. Díky tomu, že měla Rolleiflex umístěný ve výši pasu, tak nafotila tohoto malého myšáka „en face” – jeho pohled je upřímný a naléhavý, zatímco jeho uši vypadají trochu absurdně. Zdroj: PBS News Hour

 

Vivian Maier se živila jako chůva, za celý život se neprovdala a jako “stará panna” také zemřela – osamocená a zapomenutá. Rolleiflex s sebou tahala na všechny procházky s dětmi, které hlídala. Její fotky mají často voyerský nádech. Jsou působivé a zároveň ambivalentní. Intimní, ale zároveň odtažité. Lidé jsou na jejích fotografiích zachyceni zblízka, ale zároveň se často dívají mimo. Divák se dívá na portrétované z úrovně pasu – jako kdyby byl malým dítětem a Vivian Maier jeho chůva, která ho provází ulicemi New Yorku.

Foto Vivian Maier

1) Vivian Maier: 1954, New York. Paní domlouvá dítěti, ale to jí poslouchá jen na půl ucha a dívá se směrem na diváka, u kterého hledá útěchu. Divák se dívá dítěti přímo do očí a stává se tak jeho “komplicem", kdežto paní se dívá na syna „svrchu" ze světa dospělých. Zdroj: Frieze

2) Vivian Maier: January 26, 1955, Uptown West, New York. Vivian Maier nenápadně držela Rolleiflex ve výši pasu a starší paní vyfotila přesně v okamžik, kdy se jejich pohledy střetly. Divák však celou situaci sleduje z podhledu. Jako kdyby byl malým dítětem, které se vede s mámou za ruku a na přechodu se stal svědkem situace, kdy se na jeho maminku otočí nějaká cizí našňořená paní a hodí na ní pronikavý a trochu jedovatý pohled. Zdroj: Medium

 

V tomto článku jsme se zabývali portrétní tvorbou, ale na Rolleiflex a Flaxaret můžete fotit prakticky cokoli – od zátiší, přes krajinu, až po architekturu, nebo kombinaci všeho dohromady. Český fotograf Bohdan Sláma fotí na Rolleiflex snímky, které se vzpírají jasnému žánrovému vymezení. Občas je těžké říci, jestli se jedná o portrét, zátiší, nebo netradičně pojatou krajinu. Sláma fotí situace běžného života tak, že je vnímáme jako poetické výjimečné chvíle. Podhled se na jeho fotografiích podílí na dojmu intimity a blízkosti. Jako kdyby divák ležel v trávě, svalil se na stůl, opíral se o židli, nebo se někde plížil v trávě u rybníka. Podobně jako u Vivian Maier má podhled u Slámy občas voyerský nádech.

Foto Vojtěch Sláma

1) Vojtěch V. Sláma: Tangáče, Jevišovice ČR, 2002. Fotograf si Rolleiflex položil zřejmě na zem, takže máme pocit, že ležíme hned vedle ženy, která se opaluje. Vepředu leží nedbale pohozený foťák, ale pohled se zachytí až na zaostřených kapkách na ženině těle. Nízká hloubka ostrosti spoleřně s neobvyklým úhlem pohledu prohlubují intimní působení této fotky. Jako kdyby byo ospalé léto a my se váleli někde na dece u rybníka. Zdroj: Artlist

2) Vojtěch V. Sláma: Zatím hodně, 2006. Zátiší, nebo portrét? Tato fotka vyfocená na Rolleiflex se v USA vydražila za 160 00 Kč. Díky dvouexpozici na ní dochází k vrstvení motivů a kombinaci různých perspektiv: frontálního pohledu a podhledu. Zdroj: Info.cz

 

Jakmile si uvědomíte, jaké významy může podhled vyvolávat, začnete se na realitu dívat novým způsobem. Přistihnete se, že přemýšlíte o tom, z jaké perspektivy sledujete v různých situacích svět. Nebylo by třeba zajímavé nafotit svět z perspektivy malého miminka? A co fotografie z perspektivy zvířete, třeba psa, nebo ptáka? A víte, že český fotograf Kevin V. Ton nafotil snímky z perspektivy tramvajáka?

Dvouoké zrcadlovky (jako třeba Rolleiflex, či Flexareta) jsou dobrou cestou, jak začít objevovat perspektivu podhledu a její netušené možnosti. Flexaret si můžete klidně položit na zem a fotit svět z perspektivy hmyzu. Nebo ho obrátit vzhůru nohama a fotit svět z výšky, jak to udělal s Rolleiflexem ve filmu Funny face z roku 1957 známý komik a tanečník Fred Astair. Nebo ho dát vodorovně a fotit nebe, jako James Dean na fotografiích od Roye Schatta. Nebo si stoupnout na židli a fotit z nadhledu, jako Cecil Beaton. Nebo si ho necháte houpat na krku a budete nepozorovaně fotit kolemjdoucí z výšky pasu, jako to dělala Vivian Mayer. Je jen na vás, jakou netušenou perspektivu skrze Flexaret objevíte.  

Foto Ed Pfizenmaier, Vivian Maier

1) Ed Pfizenmaier: Cecil Beaton fotí Marylin Monroe, Ambassador hotel NYC, 22. února 1956. Zdroj: National Portrait Gallery London

2) Vivian Maier, autoportrét, NYC 1953. Vivian Maier nafotila za svůj život nespočet autoportrétů. Většina jejích fotek fotek vznikla během toulek městem s dětmi, které měla jako chůva na starost.  Na této fotce je jasně vidět, že na fotografiích Vivian Maier sledujeme svět z perspektivy dětí. Ne všem dětem se ale líbilo, jaký svět jim Vivian Maier ukazovala. Některé děti na ni vzpomínaly s láskou a jiné zase ne. Zdroj: The Literate Lens

Úvodní foto: Carmen, (Pocta Munkacsimu), kabát Cardin, Paříž, 1957 © The Richard Avedon Foundation. Zdroj: Richard Avedon: Woman in Mirror, Schirmer Mosel 2008, p. 86. / Richard Avedon: Veruschka, šaty Kimberly, New York,1967. © The Richard Avedon Foundation. Zdroj: Richard Avedon: Evidence 1944-1994, Random House, New York, 1994, p. 148. 

Objevte krásu analogu

Chtěli byste si také vyzkoušet dvouokou zrcadlovku anebo jiný analogový fotoaparát? Mrkněte do Bazaru Fotoškoda, vyberte si film a vzhůru do focení! A pokud potřebujete trochu inspirace, je tu pro vás náš analogový seriál. 

Bazar Fotoškoda

 Koupit film

 Vyvolat a naskenovat film

Zdroje

  • Alex Mar: Was Daine Arbus the Most Radical Photographer of the 20th Century? In: The Cut., vyhledáno 1. 5. 2022.
  • Susan Sontage: O fotografii, Paseka 2002, p. 35.
  • Susan Sontag: O fotografii, Paseka 2002, p. 43-44.
  • Diane Arbus: Diane Arbuss: An Aperture Monograph, NYC 1972, p. 3. 
  • Dagmar Hochová/Jan Vít: Deset, dvacet, třicet, už jdu!, Praha 2009.
  • Ibidem.
  • Ryan Alexander Huang : Close Focus: The Life, Work, and Cameras of Robert Capa. In: Casual Photophile, 25. ledna 2021, vyhledáno 1. 5. 2022.
  • Chris Bergeron: Richard Avedon. Photographer changed the face of fashion. In:  MetroWest Daily News, 2009, vyhledáno 27. 7. 2022.
  • Marilyn Monroe is a make-believe siren': Bitchy, blunt and brilliant, the waspish diaries and stunning portraits of Cecil Beaton. In: Mail Online. 16. Srpna 2014, vyhledáno: 29. 5. 2022.
  • Hugo Vickers: Cecil Beaton. Hodder & Stoughton, 2020. 
  • Film: Hledání Vivian Maier, USA 2013, 83 min. Reřie: John Maloof, Charlie Siskel.
ILFORD XP2 jednorázový fotoaparát s bleskem 400/27

velmi citlivý film, vestavěný blesk, film se zpracovává strojovým procesem C-41

449,-
KODAK Daylight jednorázový fotoaparát 800/27+12

měkké podání, zdůraznění teplých odstínů, ohnisko 35 mm

300,-
AGFAPHOTO fotoaparát s bleskem 31 mm f/9 černý

klasický fotoaparát, ohnisková vzdálenost 31 mm, f/9

890,-

Související články

Fotoškola - jak vybrat stativovou hlavu

Fotoškola - jak vybrat stativovou hlavu

Fotoškola - zkratky na foťácích

Fotoškola - zkratky na foťácích

Fotoškola - jak nastavit foťák pro makrofotografii

Fotoškola - jak nastavit foťák pro makrofotografii

Diskuze

Pronikavé portréty s Rolleiflexem a Flexaretem

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...