Petr Klempa: Žiju ve videoklipu s dobrým playlistem

Lifestyle portrét by měl mít hlavně atmosféru

• Představíš se prosím čtenářům?

Jsem někdo, kdo neustále žije ve videoklipu s dobrým playlistem. Ne, vážně – jsem lifestyle fotograf s přesahem do videa. Miluju žít život na plno. Cestovat, skákat padákem, poznávat a učit se novým věcem a nikdy nejít do večerky a zpátky stejnou cestou. Kromě toho, že fotím a natáčím, taky v těchto oblastech působím jako lektor.

• Jaká byla tvoje cesta k fotografii?

Moje cesta k vizuální tvorbě byla vyloženě spontánní a neplánovaná. Původně jsem se pohyboval v IT oboru. Jednoho léta ale došlo na lámání chleba a já jsem si uvědomil, že se věnuju něčemu, co mě vlastně do budoucna nezajímá.

Fotce jsem se v té době věnoval minimálně, byl to spíš koníček. A za dva měsíce od té doby jsem letěl do Arménie fotit reportážní a propagační obsah pro nově nalezeného zaměstnavatele a navíc jsem měl potvrzené místo v Praze, kam jsem měl nastoupit za dalších pět měsíců. Tam jsem se při práci s komunitou profesionálních fotografů a zaštiťování kurzů hodně naučil.

Pracoval jsem v marketingu v oblasti prodeje techniky a hlavně vzdělávání v široké škále fotografických témat. Získal jsem ten nejlepší možný start a kromě toho, že se tak ke mně neustále valily informace ohledně fotografie, jsem postupem času čerpal inspiraci ohledně vedení lidí, motivace a předávání informací. Prošel jsem stovkami kurzů, přednášek a učil se z nich. A časem došlo i na mě. Začal jsem sám přednášet o vlastní tvorbě a krátce na to pořádat i kurzy. A tak jsem teď tady a těším se, co bude zítra.

• Co pro tebe fotografie znamená?

Odpověď na tuhle otázku se mi různě měnila. Dřív to pro mě byla jen zábava, zkoumání možností nebo jakési kreativní vyžití. Ale postupem času jsem dorostl k tomu, že má pro mě fotka dva různé významy.

Zaprvé je to pro mě způsob, jak si uchovat vzpomínku. Vnímám fotku jako důkaz toho, že zanechávám ve světě nějakou stopu. A nemusí to být stopa znatelná pro všechny, stačí mi, že je tam pro mě a moje okolí.

Moje fotky jsou snapy. Momentky. A z těch si tvořím životní album podobně, jako to dělají moji nebo vaši rodiče. To je i druhý význam, který pro mě fotografie má, a sice inspirace. Vidím ji právě v životních albech. V průběhu tohoto roku dávám do kupy knihu s pracovním názvem Life album, které bude postavené na snapech ze života.

Netoužím vyhrát prestižní fotografickou cenu ani trhat davy s tím, jakou důležitou událost jsem zaznamenal. Chtěl bych inspirovat ostatní k tomu, aby si skládali svá vlastní životní alba.

• Fotíš hlavně lifestylové portréty, mohl bys tento žánr charakterizovat?  Co je pro něj klíčové?

Pro mě osobně je lifestyle úplně všechno, co vnímám a vidím kolem sebe. Když se zamyslím a řeknu si, co by v sobě měl mít lifestyle portrét, bude to určitě důraz na atmosféru. Chtěl bych tam zaznamenat prostředí, ve kterém se pohybuje hlavní motiv fotky, možná pohyb, emoce, světlo. A když se na fotku podívám po roce, měla by mě upoutat a navodit nějaký pocit.

• Jak vypadá tvoje příprava na focení a natáčení videa?

Pro mě je v první řadě důležitý moodboard. Sjednocení vize s klientem. Moodboard zahrnuje celkovou stylistiku, náladu, ale i podání barev, kontrastu apod. Obě strany pak dobře ví, co mohou očekávat. A konkrétně pro práci s modelem je to taky ideální, protože se potom dokáže mnohem snáz naladit. Pak si připravuju checklist. Jsem sice spontánní člověk, ale když dělám na větších věcech, probouzí se můj perfekcionismus a potřebuju si věci přehledně odškrtávat a řídit. Jakmile ale kouknu do hledáčku, už jsem zase wild.

V úplně nejlepším scénáři pak nejraději spolupracuju s někým dalším, kdo se mi stará o management a řídí všechny záležitosti, které mě odpoutávají od kreativní části.

• Kdybys teď měl dát radu svému začínajícímu já a sdělit mu něco, co mu hodně pomůže v rozvoji a na co jsi dlouho přicházel, co by to bylo?

Asi bych mu řekl, ať víc hledí na psychologii člověka než na zvolenou techniku, ale cesta, kterou jsem ušel, ač nebyla snadná, utvářela to, kým jsem. Všechny zkušenosti jsem nasbíral právě díky všem chybám a zkoušení různých cest, takže bych neměnil.

Když ale mluvím o začátcích obecně, vždycky říkám, že jeden kurz, ba dokonce individuální kurz, dokáže vydat za měsíce sebevzdělávání na vlastní pěst. Já se všechno učil sám, ale kdybych se ke kurzům dostal dřív přímo v začátcích, nejspíš bych si ušetřil spoustu času. Ať si najde kurz jakéhokoliv svého oblíbeného tvůrce a skočí do toho po hlavě.

• Využíváš sociální sítě, máš svůj web. Jak ti pomáhají v kariéře? A vnímáš třeba i nějaké zápory sociálních sítí?

Troufám si říct, že sociální sítě mi extrémně šetří veškerou energii, kterou bych musel věnovat do marketingu a prosazování své tvorby. Mluvím teď hlavně o Instagramu, protože ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o pouhou sociální síť určenou pro zábavu, dnes je Instagram hodně o obchodu.

Instagram a sociální sítě obecně jsoukatalog potenciálních klientů, kde si můžeme tvořit vizitku, portfolio a za kterou neplatíme vlastně vůbec nic. To zní přece jako naprosto skvělý deal a já to tak opravdu vnímám.

Postupem času jsem si vybudoval komunitu, kde si pomáháme, hledáme inspiraci a navzájem se podporujeme. Moji sledující jsou totiž vlastně víc než z poloviny lidi jako já – kreativci z oblasti fotografie a videa, kteří se zajímají o rozvoj vlastní značky a podnikání, takže máme spoustu společných témat a zároveň si mezi sebou předáváme pracovní nabídky.

Svůj Instagram vnímám jako rozšíření portfolia o osobnější formu sdělení a nahlédnutí do zákulisí, což ostatně moje sledující zajímá stejně nejvíc. Web je podle mě samozřejmost a naprostý základ. U mě tam najdete portfolio, informace o mně, ale taky blog a odkazy na sociální sítě a další věci.

Za zmínku určitě stojí Behance, který není moc rozšířený. Je to platforma od Adobe, kde se sdružuje světová komunita tvůrců, jako jsou ilustrátoři, kameramani nebo fotografové. Síť je živá, pestrá a najdete tam hromady inspirace. Zároveň si tam můžete taky budovat svoje portfolio, a to v mnohem rozšířenější podobě.

• Připadá mi, že necháváš dost nahlédnout do svého soukromí, ať už na fotkách či ve videích samotných, nebo třeba ve stories na Instagramu. Kde je pro tebe hranice mezi soukromým a veřejným?

Postupem času se v tomto ohledu otevírám víc a víc. Jednak pouštím ven víc ze zákulisí a z toho, co děláme, protože je to vlastně součást vlastního osobního "marketingu". Jednak tak s ostatními buduju širší vztah, a oni tak mají možnost mě víc poznat. Často se mi pak stává, že mi chodí maily, kde mi lidi už rovnou tykají. Navádím je v tom už i na webu.

Všechno má ale samozřejmě svoje hranice a nepotřebuju si lidi pouštět úplně všude. Z osobního života ukážu na sociálních sítích asi tolik, co člověk může vidět, když mě někde potká.

V postprocesu jsem si vytvořil svůj vlastní "film"

• Máš originální rukopis v postprocesu – když se podívám na fotku, tak i podle postprocesu často hned poznám, že je tvoje. Mohl bys přiblížit, jak se (z)rodil? :)

Toho si opravdu moc cením, takže za to děkuju. Úplně původně tahle potřeba nějakého ustáleného podání vznikla před lety ve snaze napodobit look filmu Kodak Gold. Tou dobou jsem do toho podání barev byl blázen. Snažil jsem se tomu co nejvíc přiblížit a myslím si, že se mi to tehdy i docela povedlo, ale postupem času jsem si začal uvědomovat, že se mi vlastně líbí trochu odlišnější odstíny a postupy. Až se to v průběhu let posunulo do podoby, jakou to má dnes. Vlastně jsem si vytvořil takový svůj vlastní "film".

• V jakém programu upravuješ fotky a jaké úpravy u fotek běžně děláš? A které naopak odmítáš?

Pracuju jen v Adobe, tedy v desktopové i mobilní verzi Lighroomu a případně ve Photoshopu. Moje editace se opírá z velké části o křivky, toning, HSL a kalibraci. Přidávám do fotek i zrno, bez toho bych to nebyl já. Ale co opravdu nedělám, jsou montáže, zkapalnění a velké retuše. Zachycuju atmosféru takovou, jaká byla a nechci ji jakkoliv měnit. Samozřejmě vyretušuju nějakou nedokonalost v pleti, ale rozhodně nic nevyhlazuju, nezeštíhluju a neodmazávám.

• V Centru FotoŠkoda máš několik kurzů věnovaných postprocestu, lifestyle portrétu a videu, tradičně máš i přednášky a workshopy na FotoŠkoda Festu. Co tě na kurzech nejvíc baví?

Nejvíc mě baví, když slyším "Áhá", "Wow" nebo "Ajo, takhle se to dělá!". Tou největší odměnou je pro mě vždycky ta radost, kterou pak mají účastníci, když si něco uvědomí, něco je zaujme nebo ovládnou něco, s čím se dlouho plácali a nevěděli si rady. Obzvlášť na přednáškách mám velikou radost, když se dostaneme na stejnou notu a hezky si popovídáme.

Nejraději ale vzpomínám na jednu z přednášek v rámci FotoŠkoda Festu. Když jsem v půlce přednášky poodhaloval význam, který pro mě fotka má, dostalo se mi z ničeho nic uprostřed řeči velikého potlesku a dojatého davového "Awwww". Bylo vidět, že se ta myšlenka lidí dotkla a jejich reakce mě upřímně zaskočila. V ten moment jsem měl opravdu na krajíčku.

• Co se na fotokurzech lidé mohou dozvědět? A naučíš se na nich něco i ty sám?

Každý workshop je trochu odlišný. Kladu důraz na to, abychom probírali přesně to, co konkrétní účastníky zajímá. Někoho zajímá práce s pleťovkou, někoho komunikace s modelem a někdo třeba chce praktické tipy a triky na práci s Lightroomem. Vždycky pak předávám všechno, co vím a umím.

A já? Já se na kurzech taky leccos přiučím. Minimálně v komunikaci a vedení. Ale často se objeví někdo ze zajímavého oboru, který vypráví vlastní zkušenosti a sem tam se objeví někdo, kdo přijde například se zajímavým přístupem při focení.

• Už několik let fotíš výhradně na Leicu. Čím ti přirostla k srdci?

Poměrně dlouhou dobu jsem hledal ideální fotoaparát, se kterým bych byl tak spokojený, že nebudu mít potřebu koukat nikam jinam. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, že potřebuju full frame. Dřív jsem pracoval s APS-C snímači, ale na to, co fotím, se mi nehodily. Středoformát už sahal do objemnějších sfér a navíc má prostě až příliš malou hloubku ostrosti.
Takže jsem postupem času s výběrem skončil u Leicy. Konkrétně u modelů Q.

Vybral jsem si ji jednak kvůli kvalitě a všeobecně naprosto dokonalému servisu, jednak kvůli minimalismu, který pro mě představuje. Ten fotoaparát má opravdu naprosto všechno, co potřebuju a vyhledávám, a zároveň nic navíc. Je malinký, má v sobě full frame čip a zároveň má širokoúhlý objektiv.

Občas si jen tak ze srandy říkám, že si museli ve Wetzlaru sednout a říct si: "Hmm, navrhneme foťák na míru a začneme s Klempou…"

• Kolem různých značek existuje určitá komunita, která si předává zkušenosti a tipy. Jak je to s Leicou?

Já se postupem času od komunit odloučil, protože mi přišlo, že jsem toho měl v jednu chvíli už trochu dost. Otázky typu "co fotí líp" a přehánění se v tom, čí foťák je lepší, mě unavovaly. Komunita okolo Leicy na tyhle neduhy vůbec netrpí. Přijde mi, že jsem tady mezi dospěláky, kteří nemají potřebu tyhle záležitosti řešit. Je tedy výrazně užší – Leica koneckonců není tak snadno přístupná jako fotoaparáty jiných značek –, ale myslím si, že mindset této komunity je někde úplně jinde.

• Na jaký konkrétní přístroj fotíš? A máš nějaké oblíbené ohnisko?

Aktuálně pracuju s Leicou Q2. Předtím to byla Leica Q, její předchůdce. Oba fotoaparáty jsou co do stavby těla téměř identické, a to včetně systému ohniska a výbavy na čipu. To jsou pro mě asi tři nejdůležitější faktory: full frame čip, 28 mm a kompaktní rozměry.

98 % veškerého mého obsahu je pořízeno právě na širokoúhlé ohnisko. Tedy 28, nebo 24 mm. To je moje největší vášeň a propisuje se to i do rukopisu.

Rád zabírám širší scénu a zapojím do hry i prostředí. Taky jsem od přírody líný člověk, takže pokud mám mít co nejmenší výbavu, bude to právě fotoaparát s širokoúhlým ohniskem. A co je ode mě daleko, k tomu si dojdu.

Kdybych si měl zvolit další ohnisko navíc, bude to 35 mm. A i to mi Leica Q2 určitým způsobem dopřává. Má totiž 47 Mpx, takže mi dává dostatek prostoru pro crop.

Leica Q2 má objektiv zabudovaný, ale do budoucna bych se chtěl dostat k Leice M a na ni bych si vybral právě 28 a 35 mm.

Rozhovor vyšel v čísle 2/2021 (176) časopisu Font.

• web Petra Klempy
• Petrův Instagram
• Petrův Facebook
• Petrovy kurzy u nás