Jiří Wackermann: Raději ukazuji svoje obrazy, než mluvím o sobě | FotoŠkoda
FotoŠkoda FestRozhovoryFotoŠkoda WEEK

Jiří Wackermann: Raději ukazuji svoje obrazy, než mluvím o sobě

Jiří Wackermann: Raději ukazuji svoje obrazy, než mluvím o sobě
4. 6. 2021 | 22 minut čtení

Jiří Wackermann, vzděláním a profesí psycholog a také fotograf-samouk, vám v následujícím rozhovoru osvětlí své začátky i tvůrčí pauzu, důležitá setkání, významné inspirační zdroje i techniku, s níž své unikátní černobílé fotografie vytváří. Spolu s Kryštofem Korčem se hluboce zamýšlejí nad vztahem vědy a umění i fotografií jako takovou. Podnikněte spolu s nimi, jak píše Kryštof v krátkém úvodním slově, malý myšlenkový experiment!

Jiří Wackermann, psycholog a fotograf

S Jiřím Wackermannem jsem bohužel neměl tu čest setkat se osobně. Co by se mohlo jevit jako nevýhoda, jsme díky společné náklonnosti k psanému slovu přetavili v zajímavý rozhovor. A abych tu radost z dopisování zachoval i pro vás, ponechávám naši korespondenci v co nejméně pozměněné formě. A ač každý rozhovor vyžaduje medailon autora před samotným textem, obávám se, že při vší snaze by ten můj mohl být zkreslený.

Co jsem zpočátku vnímal jako celkem běžný stereotyp profesního odborníka (v tomto případě vědce v oboru psychologie) a fotografa-amatéra v jedné osobě, se mi během povídání rozplynulo do mnohem komplikovanější mozaiky. To, že někoho do jisté míry poznáte a předešlé představy o něm se pozmění, není nic neobvyklého. Zjistil jsem ale, že kromě samotného autora se teď dívám jinak i na jeho snímky. Chcete s námi podniknout malý myšlenkový pokus? Zkuste to také!

Setkání II (2015) © Jiří WackermannSetkání II (2015) © Jiří Wackermann

Chápu svoji práci jako úsilí o obraz sám

  • Co Vás přivedlo k fotografii a jak dlouho se jí zabýváte? Oproti vaší vědecké kariéře lze o té fotografické kromě výčtu výstav zjistit jen málo.

Máte pravdu – já raději ukazuji svoje obrazy než mluvím o sobě. Ale že je mi ta otázka stále znovu kladena, napsal jsem před nějakými pěti, šesti lety krátký text, "Moje cesta k fotografii", který podává alespoň v hlavních obrysech odpovědi. Text byl původně určen jen pro úzký okruh přátel a příznivců, později vyšel po redakčních úpravách jako úvod k mému portfoliu v magazínu Brennpunkt (2017) a je v té verzi také dostupný na mém webu. Ale je psán německy, to může být někdy překážka... Tak abych to nezamlouval, pokusím se na vaši otázku stručně odpovědět na tomto místě.

Fotografií se zabývám od let svého raného dospívání, tak asi od šestnácti let, je to už tedy dobrých 50 roků. Prvním impulsem byl tehdy můj mladistvý zájem o astronomii, mé první pokusy byly v oblasti astrofotografie: prchavé stopy létavic, sluneční skvrny, takové věci. Ale k tomu – souběhem okolností, které tu nemohu rozvádět – pak brzo přistoupily nové zájmy: literatura, filosofie, psychologie, všechny ty oblasti duchovní, které jsem do té doby ve svém výlučně přírodovědném zaměření opomíjel. A výtvarná umění, samozřejmě, expresionismus, surrealismus... To byly úžasné objevy, zdroje fascinace. Tak se stalo, že souběžně s tímto obratem zájmů jsem i kameru obrátil od věcí nebeských k věcem pozemským a začal nalézat ve fotografii prostředek vlastního výtvarného cítění, vlastního výrazu.

To první "tvůrčí období", smím-li to tak ve skromnosti pojmenovat, netrvalo dlouho, několik málo let. Přes všechnu naivitu a nedokonalost mého snažení se nalezlo několik lidí, kteří byli ochotni se na mé práce podívat. Musím tu za všechny zmínit paní dr. Fárovou, za kterou jsem občas docházel do Uměleckoprůmyslového musea a která pro mne vždy měla chvíli pozornosti a vlídné slovo podpory – dodnes si toho cením. Připravovali jsme moje první vystoupení v tehdejší Revue Fotografie, ke kterému se paní Fárová uvolila napsat úvodní text, ale doba (1977) projektu nepřála, z publikace portfolia sešlo: nezměrná frustrace.

A tak jsem tehdy fotografii odložil – ne snad jen z toho zklamání, bylo tu více faktorů, mimo jiné právě započaté studium na Filosofické fakultě, pak zaměstnání, utváření profesní identity... Udělám na chvíli pausu, myslel jsem si, ale ta chvíle se měla protáhnout na dobrých 30 let. Ne snad, že bych po celou tu dobu nevzal kameru do ruky, jak jednou někdo napsal1, to bylo nedorozumění: čas od času jsem se pokoušel vztah k fotografii oživit, ale nikdy to nebyl ten správný okamžik, kairos. Až jsem si roku 2008 pořídil klasickou dvouokou Rolleiflex 3,5 (svitkový film, formát 6 x 6 cm) a nalezl v ní novou přítelkyni a generační družku. (Ne, nežertuji, podle výrobního čísla je ta kamera přibližně mého věku.) Kamera, se kterou jsme si od první chvíle dobře rozuměli a se kterou jsem náhle věděl "ano, teď už to půjde". To byl onen krok k novému počátku nebo, chcete-li, vstup do druhého, pozdního "tvůrčího období".

Zpočátku jen tak zkusmo, tápavě – kompozice, naivní zátiší, blbosti, které dnes již nikde neukazuji. Ale jak se mi stávalo zřejmé, že teď už nechci a nebudu moci toho nechat, s tím rostla i moje důvěra ve spontaneitu oka, v metodu "nalezeného obrazu". Po pár letech přibyla mé přítelkyni mladší sestra, trochu víc baculatá a jednooká: Rolleiflex SL66. Ty dvě Rolleiky shodného formátu tak tvoří základ mého vybavení (od mých občasných pokušení většího formátu zde odhlédněme). Obě se skvěle doplňují: tu starší mám "na chození" a náhodné nálezy, tu mladší pro práci na již vyhlédnutém motivu; k té mám kromě standardního 80mm objektivu ještě i delší sklo, 150 mm – mám rád odstup od předmětu. Vše čistá mechanika, přehledná a spolehlivá, žádné baterie, žádné kabely. Střední formát mi zcela vyhovuje, ideální kompromis mezi požadavky na rozlišení a kapacitu média. Omezení na 12 snímků na jednu roli filmu mne nijak netrápí, naopak, je předností: vede při práci na motivu k rozmyslu a úspornosti.

Jak vidíte, jsem ve fotografii autodidakt. To snad ničemu a nikomu nevadí - mně určitě ne.

Moment trvání (2012) © Jiří WackermannMoment trvání (2012) © Jiří Wackermann

  • Jistě chápete, že jakkoli byla taková otázka rukolapná, musel jsem jí tento rozhovor otevřít. Oproti jiným autorům je u vás unikum právě ta tvůrčí pauza. Formovala vás nějakým popsatelným způsobem? Pokud to přeženu, jaké to bylo jako fotograf "dospět" bez fotoaparátu, namísto s ním?

Unikum, no budiž. Také by se dalo říci: unikátní handicap. Protože tu pauzu již nemohu nijak zpětně vyplnit, vše, co dělám, a ještě, jak doufám, udělám, je a bude nějak pozdě. Ale přesto to nebyl jen ztracený čas. Jak dobře předjímáte svou otázkou, něco se v té době dělo, utvářelo – ale není snadné to popsat. Řekl bych, že jsem vlastně fotografovat nikdy úplně nepřestal, ale fotografoval jsem jen očima, bez kamery. To zaujetí obrazem, to nastavení na proces setkávání s obrazem "ve stavu zrodu", to mi zůstalo a provázelo mne po celá ta léta, aniž bych měl nějaký přiznaný či nepřiznaný záměr "něco z toho udělat". Někdy ironicky říkávám, že moje nejlepší fotografie jsou možná ty, které jsem nikdy neudělal – rozumí se, nezachytil kamerou, nevypracoval do konečné, viditelné podoby.

Čili ano, je to tak, byl to proces jakéhosi dospívání. Zda tento proces lze nazvat také "zráním" nebo zda byl jen cvičením oka a ducha, je otázka, kterou bych nechal otevřenou; právě pro tu nepřítomnost fyzických stop, viditelných záznamů, ji nelze rozhodnout.

  • Potkat Annu Fárovou byl jistě velký dar. I přes neuskutečněnou publikaci v Revue Fotografie. Čím přispěla do vaší tvorby nebo přemýšlení o fotografii?

Jistě to byl jeden z formujících vlivů, i když neumím přímo pojmenovat, čím a jak vlastně utvářející. Pro mne bylo zprvu asi nejvýznamnější, že mne s mými věcmi, i s těmi naivními a formálně nevytříbenými, brala vážně; že si pro mne nalezla chvíli času, i když jsem ji leckdy přepadl v UPM bez předchozího ohlášení. (Byl jsem mladý, neotesaných způsobů, ač ne snad přímo drzý.) Povídali jsme si o všem možném v umění i v soudobé realitě, půjčovala mi i knihy nebo časopisy. Mohl jsem u ní vidět věci, které bych jinak nespatřil, například fotografické knihy-cykly Jiřího Severa. Nebyla mi mentorem v obvyklém slova smyslu; nebylo to o tom, co je dobře nebo špatně. Ona měla velmi decentní způsob, jak dát najevo, že je něco ještě nezralé nebo úplně "mimo". Tedy měl jsem a mám být za co vděčný.

Když pak paní Fárová kvůli podpisu Charty 77 musela odejít z UPM, kontakt jsme ztratili. Ono pak náhle bylo mnohé jinak: byla to těžká doba.

 Mokré kameny (2018) © Jiří WackermannMokré kameny (2018) © Jiří Wackermann

  • Vaše snímky se formálně drží odstínů šedé a čtvercového formátu. Je tomu tak od začátku vaší tvorby?

Částečně. Tónová škála šedí, ano; čtvercový formát, ne.

Ano, dělal jsem a dělám výlučně klasickou – pro stručnost, i když ne zcela přesně, "černobílou" – fotografii. Dvoufázový proces negativ–positiv a celá ta fotochemie, stříbroželatinový obraz jako výsledný produkt. Tedy dvojí exklusivita: obraz v odstínech šedi, vytvořený optochemickými postupy, zatímco soudobý standard je barva a digitální médium. Ale co je standard, určuje jen dobová konvence. Pro mne je stále nejpřirozenější volbou klasická fotografie – výraz "analogová" užívám nerad, raději vůbec ne – jak jsem se s ní seznámil před půl stoletím. Že většina lidí dělá něco jiného, není pro mne žádný důvod, abych dělal věci jinak, než jsem zvyklý, a jak je chci dělat i nadále.

V mém chápání je klasická "černobílá" fotografie samou esencí fotografie: "duše vdechnutá do vrstvy stříbra", abych si vypůjčil poetický výraz Rudolfa Arnheima. V barevné fotografii jsem se nikdy vážně nepokoušel. Barva není pro mne, "neříká mi".

Čtvercový formát je až charakteristikou mé pozdní tvorby. Nepochybně tu hraje významnou roli formát obrazového pole, do kterého motiv umisťuji – od toho se odvíjí vše ostatní, možnosti výřezu a doladění kompozice. Ve svém raném období jsem pracoval na 135 film, obrazové pole 24 x 36 mm, tedy poměr stran 2:3, konečné zvětšeniny pak většinou obdélníky o poměru stran 3:4 nebo 4:5. Později, s přechodem na střední formát 6 x 6 cm, jsem objevil poměr 1:1 jako reálnou a zajímavou možnost – až se mi z toho stal jakýsi "interní standard". Ale jsou i výjimky...

Provazochodci (2015) © Jiří WackermannProvazochodci (2015) © Jiří Wackermann

  • Proč jste si vybral právě tento formát?

Vybral...? Já ani nevím, není to spíš tak, že si ten formát vybral mne? Čtverec má prostě svůj charme: ideální forma spočívající v sobě samé, bez nutnosti nějakého zdůvodnění; naproti tomu obdélník o jiném poměru stran je vždy jaksi svévolný a vyžaduje jakoby ospravedlnění zakomponovaným motivem nebo alespoň konvencí. Čtverec, to je klid a harmonie, a přesto – nebo právě proto? – nemá nejlepší pověst. Čtvercový formát je statický; podle okolností může někdy působit až příliš staticky.

Josef Sudek, který přece nějakou dobu pracoval se zrcadlovkou 9 x 9 cm, se k tomu pak vyjadřoval kriticky: "co můžete dát do čtverce?"2 Při vší patřičné úctě bych namítl: "nu co? skoro všechno – ale není to lehké." A vskutku, čtverec nepřijímá obrazový obsah nijak snadno. Svádí ke středové kompozici, ta ale dopadá dobře jen u symetrického motivu, jinak je třeba si s tím trochu "vyhrát", kde je subjektivní těžiště obrazu a jak jej polohovat vzhledem k ose čtvercového "okna"... Shrnuto: čtverec není snadný formát a nedaruje nic zadarmo.

To vše jen z mé zkušenosti; nemám k tomu žádnou teorii, ani vymyšlenou, ani načtenou. Než jsem tu zkušenost shromáždil, udělal jsem spoustu chyb.

Že nejsem profesionál, ze mne nečiní amatéra

  • Odborně a profesně jste psycholog. Mezi vašimi publikovanými pracemi najdu témata jako percepce času nebo experimentálně navozené změněné stavy vědomí. Na první dobrou se tak nabízí otázka, zdali a případně jaká pojítka mohu najít mezi vaší odborností a kontemplativní povahou vaší fotografické tvorby. Pokud ji tak s dovolením mohu označit.

To je dobrá otázka, ale odpověď na ni není snadná. Mimochodem, vedle témat, která jste jmenoval, bychom mohli zmínit i experimentální studie zrakového vnímání, konkrétně výzkum tzv. geometricko-optických iluzí – to by snad mým zájmům ve výtvarných uměních bylo vůbec nejblíže. Ale ne, musím rovnou říci, že mezi mými zájmy v experimentální psychologii a mojí prací ve fotografii žádná jednoznačná souvislost neexistuje. Jsou to prostě paralelní aktivity, které se nikde přímo nesetkávají – leda jako protivy, z nichž každá po svém užírá z času, který je mi k disposici.

Přístupy a způsoby práce jsou zcela různé, protichůdné. Experimentální výzkum, to je čirá pedanterie: rigorózní metody, standardizované postupy, protokoly, výpočty atd. Naproti tomu ve své fotografické tvorbě mám mnohem více "stupňů volnosti": zde mohu postupovat intuitivně, dovolit si poslechnout náhlého nápadu či vnuknutí, pohrávat si s variantami provedení – krátce, zde mám svoji svobodu.

Jsou-li zde souvislosti, pak neprobíhají viditelně, na povrchu, ale spočívají někde hlouběji, v zaměření, založení – a z formulace vaší otázky tuším, že to je spíš to, oč vám tu jde. S poukazem na "kontemplativní povahu" mé tvorby jste jistě na správné vlnové délce. Ne náhodou jsem zvolil pro moji výstavu v brazilském Ribeirão Preto před pěti lety titul Contemplações. Ve své tvorbě neusiluji o "krásný obraz", daleko spíše tu jde o sdílení určitého způsobu vidění, které se otevírá právě v onom kontemplativním rozpoložení. Nechávám obraz přijít, nechávám se jím oslovit, přijímám jej, předávám dál.

Ostatně, i druhá fáze vypracování obrazu, tedy pozitivní proces, se vyznačuje podobným zaměřením, někdy to nazývám "činnou kontemplací". Co se v tomto průběhu nalézání a vyvstávání obrazu děje, by byla jistě i otázka pro psychologii – ale dodám hned, že není mým úmyslem sám sebe a svoji tvorbu interpretovat v psychologických pojmech, to by byla pošetilost. Ukazuji obrazy, nepředkládám teorii obrazu. Já vůbec nejsem teoretik, dělám věci intuitivně, nechávám jim průběh – tu zdárný, tu omylný.

Před probuzením (2016) © Jiří WackermannPřed probuzením (2016) © Jiří Wackermann

  • Z vaší odpovědi tuším, jako by se pro vás fotografie stala protipólem k práci. Volnou činností, u které se záměrně vyhýbáte rigorozitě vědy. Skoro by se chtělo říct, že umění se vždy stavělo vědě do protivy.

Vyjasněme si: moje činnost ve fotografii je také práce, o nic méně než práce v mé profesi. Není to tak, že by mi fotografie byla prostě zábavou pro volné chvíle, oddechovou aktivitou. Charakteristické pro oba obory činnosti – pro vědecké bádání právě tak jako pro uměleckou tvorbu, je právě to, že jednomu nedopřejí oddechu. Jak jednou s něčím začnete, nemáte klid, dokud nedospějete k nějakému uspokojivému výsledku – nebo ke vzdání se výsledku, i to je možnost. Vědu a umění ale nechápu jako prosté protiklady, to by bylo nedorozumění: pro mne představují spíše vzájemně se doplňující formy poznání skutečnosti – vnější i vnitřní. Pokud jsem se výše vyjádřil o protivách, pak mám na mysli prostě to, že obě činnosti nárokují člověka celého a bezvýhradně, odtud to napětí a kompetice. Otázku po vzájemném vztahu vědecké činnosti a umělecké tvorby bych ale nechal raději stranou, je to složité téma a zavedlo by nás úplně jinam.

  • Měl jsem na mysli dichotomii vědění a múzy z doby romantismu. Prvními inspiračními zdroji se vztahujete k surrealistům. Osobně si ale nemohu pomoci a vaše obrazy na mě působí spíše piktorialisticky. Z kteréhož omylu, doufám, mě i čtenáře společně vyvedeme.

Přiznám se: já si na ty -ismy a klasifikační schémata nijak nepotrpím. A také přiznám, že jste mne s tím piktorialismem trochu zaskočil, nečekal jsem to. Záleží asi na tom, jak pojem "piktorialismus" vůbec chápeme. Můžeme jím rozumět určitou dějinnou epizodu ve vývoji fotografie – raná moderna, Stieglitz et alii –, nalézající svůj výraz v paralele s malířstvím: inscenovaná skutečnost nebo pitoreskní motivy, měkká kresba, rozplývavé kontury, atmosférické efekty a speciální techniky tisku.

Nebo ale můžeme myslet piktorialismus jako názor na autonomii fotografického obrazu: fotografie se nevyčerpává vyobrazením nějaké předmětné skutečnosti, nýbrž je sama svébytnou obrazovou skutečností. To je ovšem širší pojetí a také trvalejší tvorný moment než ulpívání na efektech a technikách. Tedy s tradičním piktorialismem nemám, snad až na okrajové výjimky, co dělat. Naproti tomu ono širší pojetí je mi přirozeně blízké: chápu svoji práci ne jako snahu o "krásný obraz", nýbrž jako úsilí o obraz sám.

Ale ještě pár slov k surrealismu. Jeho působením v mých formativních letech se netajím, naopak; neznamená to však, že bych snad, tehdy nebo později, myslel, že dělám "surrealistickou fotografii". Surrealismus byl pro mne lekcí ve zpochybňování jistot, objevem dialektiky faktu a fantazie, metaforické povahy skutečnosti. Pro moji fotografickou tvorbu byla asi nejvýznamnějším vlivem surrealismu poetika "nalezeného předmětu", objet trouvé, a odtud odvozená metoda "nalezeného obrazu", image trouvée. Vskutku jsou moje obrazy – opět až na nečetné výjimky – nalezené, to jest vzešlé z nehledaného setkání, bez úsilí a bez záměru.

O osobních vlivech by se dalo něco říci, byly vždy spíše tangenciální povahy, nikdy jako přímé vzory. V mém prvním tvůrčím období, kdy jsem hodně dělal rozrušené povrchy a textury, mi občas byla předhazována blízkost k tvorbě Emily Medkové. To bylo nedorozumění: paní Medkovou jsem znal a občas ji navštěvoval, cenil vysoce její práci i její osobnost, ale o přímém vlivu nelze mluvit, natož pak o epigonství. Z tvorby Viléma Reichmanna jsem znal jen pár věcí, minimum.

Co mi z vlivu surrealismu jistě zůstalo, je zaujetí metamorfózami a přeludnými skutečnostmi, sdružených do sérií Proměn, Ztělesnění a Imaginárních krajin. Ale i to je jen část mé tvorby, nikoli celek.

Proměna VI: Senex (2014) © Jiří WackermannProměna VI: Senex (2014) © Jiří Wackermann

  • Vnímáte se fotograficky jako amatér? (Musím dodat, že odmítám lehce pejorativní pachuť dnešního slova amatér, držme se prosím původního kořene "amate".)

Upřímně řečeno, s označením "amatér" mám trochu problém, a občas se vůči němu musím výslovně ohradit. Zajisté, nejsem "profesionál", to jest fotografie mne neživí, na přijetí nebo nepřijetí mé práce nejsem nijak existenčně závislý – ideální situace pro svobodnou volnou tvorbu. Že nejsem profesionál, ze mne však nečiní amatéra. Amatér – z latinského amare, milovat, mít rád, mít v něčem zalíbení – je ten, kdo se věnuje své činnosti z lásky k věci samé, bez úmyslu výdělku a zisku či jiného prospěchu. (Rozumí se, že status amatéra nepredikuje nic o kvalitě amatérské činnosti; pejorativní přídech v soudobém úzu nás tu nemusí trápit.)

Pak je ale rozlišení "amatér" nebo "profesionál" založeno na falešné dichotomii: první pojem vypovídá o motivaci (psychologie), druhý o profesním statutu (sociologie). Profesionál může mít svoji činnost rád také pro ni samu, a v tomto smyslu být amatérem. A naopak: říkám-li "nejsem amatér", nepopírám tím, že mne těší, co dělám, ale není tomu tak, že to dělám z prosté "radosti z konání" – aus Freude am Tun, jak zní zdejší výraz. A už vůbec ne z "lásky k fotografii"; s fotografií nás spojuje vztah zralého respektu, žádná milostná aféra.

Proč to pak tedy vůbec dělám? můžete se ptát. To se obvykle odmlčím, nebo (budu-li právě mimořádně sdílný), připustím, že z jakési "vnitřní nutnosti". Ano, jistě, já vím – innere Notwendigkeit, to zní příšerně pateticky, v naší době až nemožně – to je rané 20. století, klasická moderna, že? (Kandinskij, Rilke nechávají pozdravovat...) Ale víte, že je něco sto let staré, ještě zdaleka neznamená, že to je špatně. A je-li nám formule "vnitřní nutnost" příliš patetická, nahraďme ji střízlivým, neokázalým "ono mi to nedá”. Zahlédám obrazy, zachycuji obrazy a sdílím je s jinými lidmi; to je vše.

Proměna VIII: Šílený anděl (2014) © Jiří WackermannProměna VIII: Šílený anděl (2014) © Jiří Wackermann

  • Děkuji za vhled do vaší tvorby. Pokud v blízké době chystáte výstavu, následujících pár řádků je ideální prostor pro krátkou pozvánku. Na vernisáži určitě chybět nebudu. Ještě jednou děkuji za rozhovor.

Příští výstava v Praze se bude konat od 8. října do 7. listopadu 2021 ve výstavních prostorách Novoměstské radnice v Praze 2. Bude mi určitě potěšením uvítat tam vás i ostatní zájemce. www.nrpraha.cz/program/1100/jiri-wackermann-fotografie-retrospektiva

Děkuji také za rozhovor a za příležitost představit svou tvorbu české fotografické veřejnosti.

Bílá II: Vrh stínu (2014) © Jiří WackermannBílá II: Vrh stínu (2014) © Jiří Wackermann

Poznámky k textu

1) Patrick Brakowsky, Editorial. SCHWARZWEISS. Das Magazin für Fotografie, Nr.124 (2018), str. 1.

2) Josef Sudek: O sobě (Torst, Praha, 2001) s. 114.

RICOH GR IIIx

Rozlišení: 24 Mpx APS-C CMOS, Světelnost f/2,8, rozsah clon = F2,8 – F16, Stabilizace snímače se ziskem až 4EV

26 990,-
SONY Alpha A7 III
SONY Alpha A7 III tělo

full frame 24 Mpx snímač, až 10 sn./s. při sekvenčním snímání s bufferem až na 177 JPEG snímků, XAVC S 4k video, 100 Mbps 8-bit 4:2:0 - interní nahrávání, přes HDMI výstup 8-bit 4:2:2, 120 FPS FHD

52 490,-
CANON EOS 90D
CANON EOS 90D tělo

32.5 Mpx APS-C CMOS snímač a DIGIC 8 procesor, Dual Pixel AF s detekcí obličeje a 45 křížovými body, 4K UHD/30p a 1080p full HD se snímkonavíc frekvencí až 120p/ BEZ CROPU

27 490,-

Související články

Festival opět ožil: Jaký byl jarní FotoŠkoda FEST?

Festival opět ožil: Jaký byl jarní FotoŠkoda FEST?

Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

Jiří Šebek: Jsem pomalý a precizní fotograf

FESTivalová soutěž na Instagramu

FESTivalová soutěž na Instagramu

Další Rozhovory

Rozhovor - Lucie Bártová: Vzpomínkám dáváme nový život

Rozhovor - Lucie Bártová: Vzpomínkám dáváme nový život

Ondřej Filgas: Rare Places šíří povědomí o místech, která jsou architektonicky zajímavá

Ondřej Filgas: Rare Places šíří povědomí o místech, která...

Přemek Vida: Na fotce je důležitá atmosféra

Přemek Vida: Na fotce je důležitá atmosféra

Další FotoŠkoda WEEK

Radek Plíhal: Snímač si dnes vyčistím kdykoliv a kdekoliv

Radek Plíhal: Snímač si dnes vyčistím kdykoliv a kdekoliv

Martin Kacvinský: Na natáčení svatby se připravuji hlavně psychicky

Martin Kacvinský: Na natáčení svatby se připravuji hlavně...

Kuba Kamiński: Fotografie mě zachránila

Kuba Kamiński: Fotografie mě zachránila

Diskuze

Jiří Wackermann: Raději ukazuji svoje obrazy, než mluvím o sobě

Přidat příspěvek

Zatím nebyl přidán žádný příspěvek.

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...